Mučeníci Země dýchala do noci šťastných, dech vinic nesla jim do snů, staleté orloje v městech odbily půlnoc, dřímaly lesy a vody; jen duše vyděděných bděly, melancholické, u svých krvavých ohňů. Mučeníci těla, jimž kvílení nejhlubších pramenů šumí z tepotu krve a ve chvílích mlčení kroky stínů. Z hořících keřů, jež vyšlehly do tmy bytosti jejich, vanou k nim slova Rozhněvaného, a větry, jež v žízni toužili píti, sytí jen plamenů žízeň. Mučeníci lásky: Den se jim prodloužil nocí, však ztratil své světlo. Zbloudili do magických zahrad, jež rostly před zraky šílenství jejich a přerostly zahrady země, stále výše se pjaly, pralesy květů, a plnily prostor, vysály zardění jiter a západních září, od obzoru k obzoru rostly vějířem stínů, do kalichů chytaly hvězdy, vesmír halily do tmy a tisíce žhavých a otravných vůní z hlubin svých vichřicí vály a rostly, v tajemné noci, k hranicím neznámých světů — a uprostřed bloudili, teskní, ztracení v nádheře soumraků; hlas jejich umíral tichem a nikdo jim neodpovídal; daleko od nich leželo království ženy, nepřístupné staletími; jen těžké větry z něj vály a v noc jejich léta se blížilo září, před jitrem světlo zodiakální. Mučeníci ticha: Mystického ptáka slyšeli pěti, věky prožili ve vteřinách, a když se procitlí vrátili do měst, nikdo už neznal jejich jména; slova jejich byla bratřím jen pohybem rtů a veselím němých, když požili vína, i odpovídali jim soucitně znameními.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522516
Otroci prodaní staletí před narozením: Otců pouta vrostla do jejich těla a v jejich krvi se rozpustila; i zmírali prací svých nadějí, jimiž do vysílení vzdělávali zemi, příliš jemnou, by snesla jich kroky, rozkvetlou k tanci nenarozených. Mučeníci hříchu: Záhadní, kteří sami sebe hledali marně a na směr cesty své k sobě ptali se vlastního stínu ironického. Tváří svých poznati chtěli skloněni k zrcadlu krve a v slzách ženy zřít úsměv svých retů, stisknutých agoniemi. Žhavé mlčení jim v myšlenkách práhlo. Mlčení hrobů a času jak hněvivé echo radosti jejich. Mlčení přísah a tíže na rtech umírajících. A když Láska vyšla o slavnostech světla, by líbala duše, stín viny padl jim na tvář a změnil je v neviditelné. Mučeníci nedůvěry: V nejjasnějším snu cítili blízkost nejhlubší tmy, i báli se sníti a za nocí slunce a duší hynuli bděním; hlas krve slyšeli v zpovědi nejčistší lásky a neuvěřili pravdě, že zněla jim podobna rozhovoru bolestí s nadějemi. Mučeníci nejvyšší touhy: Sny jejich bloudily od hvězdy k hvězdě a zemřely dřív, než dostihly posledních světů. Na váhách větru vážili pozemské květy, a i ty nejéternější smutně dopadly k zemi, a jako procitnutí zabloudilého bylo teskno jejich očekávání: jitra jejich čekala denního světla, světlo čekalo na večery, večery čekaly nocí, noci na přiznání ticha, ticho na rozhovor hvězd a hvězdy na příchod druhého času: však odpověď druhého času jak unesou pozemské větry pro tíži?
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522516
Kde jsem už slyšel…? Okna noci jsi otevřel, Otvírající! Tajemný průvan z nich zavál a křídla mé nejsilnější myšlenky strhl mi z dohledu zraků. V závrati, jak by staleté víření země v soumracích světů se uvědomilo v mé duši, přítomnost druhého žití jsem cítil. Od země k zemi a od slunce k slunci těžkými údery padalo ticho a jeho echem nové ticho vstalo z mých hlubin, jiné ticho než ticho země: Dýcháním tisíců vřelo, staletími polibků, závratným mlčením srdcí, jež přestala bíti, letem všech mrtvých a budoucích křídel, paprsků věčnými symfoniemi, melancholickým zvoněním dešťů, jež padají, úrodné, v staletá zrání, výkřiky snění, jež bojí se jiter, a mystickým hovorem vůní. Bouřemi dávných moří se třáslo v orchestru budoucích blesků, poslední kadence doznělých písní slívalo s počátkem písní nedozpívaných. Němé otázky rtů, které se přestaly ptáti! Pohledy zraků v extázích smrtelných žíznivě upřené v dálky! Dusná ticha tajemných sugescí vášní, jež v bolestech zrají pro Rozkvěty příští a národy vedou půlnocí věků, v krvavých odlescích severních září: slova složená z vlnění zsinalých světel, jež v pozemských myšlenkách hasnou, a vnitřní hlasy, jež v hlubinách duší, neslyšené, odpovídají jásotu duší všech světů a úsměvům nového května! Opojení všech budoucích snů, jež rozkvetou v hořících duhách novými slunci na oblacích tvého dechu nesmrtelného! Věčná víření němých blesků, jimiž přeletají rozkazy svaté tvé vůle z tajemství světa skrytého zrakům do světa barev umírajících!
102 Ukázka elektronické knihy