PROČ SE CÍTÍME ŠPATNĚ, KDYŽ SE MÁME TAK DOBŘE?
deprese, zatímco u těch, kteří byli zapojeni do tří skupin, se stejné riziko snížilo o 63 %. Z toho lze snadno vyvodit závěr, že izolace a osamělost mohou být podstatným faktorem přispívajícím ke vzniku depresí, s jakými se setkáváme dnes. Mnohé skutečně nasvědčuje, že tomu tak je. Ambiciózní studie, která sledovala přibližně 4 200 účastníků po dobu 12 let, odhalila, že téměř 20 % všech depresí u lidí ve věku od 50 let výše pramení z osamělosti. Vědci naznačili, že k rozvoji deprese jako důsledku osamělosti dochází u každého pátého člověka.
Překvapivé zjištění Osamělost ovšem neovlivňuje pouze mozek; ovlivňuje celé tělo. Jedna skupina vědců se rozhodla zjistit, proč někteří lidé trpící srdečními chorobami přežívají, zatímco jiní nikoliv. Sledovali více než 13 000 lidí, kteří prodělali srdeční infarkt nebo trpěli arytmií, srdečním selháváním či onemocněním srdečních chlopní. Účastníci museli uvést, zda pijí nebo kouří, jaké nemoci měli v rodině a jaký je jejich celkový zdravotní stav. Bylo jim také položeno několik neočekávaných otázek týkajících se toho, zda se často cítí osaměle a zda mají někoho, s kým si mohou v případě potřeby promluvit. Když vědci po několika letech provedli další šetření, ukázalo se, že riziko možného úmrtí se zvýšilo nejen u respondentů, kteří hodně kouřili a pili, ale také u těch, kteří se cítili osamělí. Bez ohledu na povahu srdečního onemocnění bylo riziko úmrtí u lidí bojujících s pocitem osamělosti téměř dvojnásobné. Mohlo by to být tím, že osamělí lidé žijí méně zdravě? Koneckonců nemají ve svém okolí nikoho, kdo by je donutil vyrazit ven, cvičit, típnout cigaretu 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522499
Osamělost
nebo omezit nezdravé jídlo. Vědci tedy při dalším zkoumání vyřadili ze svých statistik cvičení, kouření a stravování. Osamělost však přesto nadále zůstávala faktorem přispívajícím k předčasnému úmrtí. Ukázalo se, že je nebezpečná sama o sobě. Stejně chmurný vzorec se projevil i během průzkumu prováděného mezi téměř 3 000 ženami s rakovinou prsu. Ty, které byly osamělé a sociálně izolované, umíraly na rakovinu častěji. Na základě údajů ze 148 studií, zahrnujících dohromady více než 300 000 účastníků, se ukázalo, že přítomnost přátel a podpora od okolí jsou spojeny se sníženým rizikem úmrtí po mrtvici nebo infarktu do té míry, že se vyrovnají i takovým preventivním faktorům, jakými je zanechání kouření či pravidelné cvičení. Jinými slovy, v případě nejčastější (srdeční infarkt) a čtvrté nejčastější příčiny úmrtí v západním světě (mozková mrtvice) vyvolávala osamělost tak velké riziko úmrtí, že se dala srovnat s kouřením. Vzhledem k objevům, které jsem právě zmínil, dospěla řada vědců k závěru, že osamělost je stejně nebezpečná jako kouření 15 cigaret denně. Když jsem si tuto informaci přečetl poprvé, byl jsem v šoku. „Jak by mohla být osamělost pro tělo škodlivá?“ říkal jsem si.
Osamělost – boj, nebo útěk Jak víme, mozek řídí tělesné orgány za pomoci velkého množství nervů. Většina z těchto procesů se odehrává mimo naši kontrolu – nemusíte se vůbec zamýšlet nad tím, jak váš mozek, střeva nebo játra vykonávají svou práci. Tato vůlí neovlivnitelná část nervové soustavy, náš autonomní nervový systém, se skládá ze dvou částí: sympatického a parasympatického nervového systému. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522499
PROČ SE CÍTÍME ŠPATNĚ, KDYŽ SE MÁME TAK DOBŘE?
Sympatický nervový systém je zodpovědný za reakci „bojuj, nebo uteč“ a aktivuje se, když se vyděsíme, rozzlobíme nebo nás něco rozruší. V důsledku toho se nám zvýší puls a krevní tlak, a dochází ke zvýšenému průtoku krve do svalů, které se takto připravují k akci, tj. k útoku, nebo k útěku. Parasympatický systém je naopak spojený s relaxací a trávením. Tato část nervového systému se aktivuje, když pomalu vydechujeme, jak jsme se krátce zmínili v kapitole o úzkosti. Parasympatikus snižuje náš puls a posílá krev do žaludku a střev, aby mohlo dojít k trávení potravy. V této chvíli jsou u vás aktivní obě části autonomního nervového systému; mění se pouze to, která z nich je právě dominantní. Když běžíte na autobus nebo pociťujete nervozitu před důležitou prezentací, přebírá velení sympatikus. Jakmile prezentace skončí a vy si sednete si k obědu, převládne parasympatikus. Nebylo by tedy od věci předpokládat, že při prožívání pocitů osamělosti se aktivuje parasympatický nervový systém. Osamělý člověk má přece čas na odpočinek a nemá s kým bojovat ani před kým utíkat. Ač se to může zdát zvláštní, opak je ve skutečnosti pravdou. Osamělost aktivuje sympatický nervový systém a je spojena s naší reakcí „bojuj, nebo uteč“ spíše než s uklidněním nebo trávením. To, že dlouhodobá osamělost připravuje tělo na boj, nebo útěk, je jen první z dlouhé řady zdánlivě paradoxních objevů. Patří mezi ně také zjištění, že jsme-li osamělí, máme větší sklony vnímat lidi ve svém okolí jako hrozbu. Stáváme se citlivější na výrazy tváře jiných lidí a interpretujeme je odlišným způsobem. Neutrální výrazy se nám zdají být mírně ohrožující, zatímco mírně nesympatické tváře na nás působí vyloženě nepřátelsky. Mozek je přecitlivělý na 100
Ukázka elektronické knihy