98
Ekonomické jednohubky
V životě kterékoliv Banky A jsou dny, kdy objem klientských příkazů na platby z Banky A do jiných bank (a klientských výběrů hotovosti) je celkově vyšší než objem klientských příkazů na platby z jiných bank do banky A (a klientských vkladů hotovosti); výsledkem je čistý odliv likvidity z Banky A pryč. A stejně tak jsou v jejím životě dny, kdy je to opačně, a kdy tedy Banka A prožívá naopak čistý příliv likvidity. Každá banka má přitom ale představu o tom, jaký konkrétní objem likvidity na jejím účtu je žádoucí, a to zejména na konci dne. Proč zrovna na konci dne a co přesně se rozumí tímhle žádoucím objemem, uvidíme později. Teď vyřešme podotázku: musí kterákoliv Banka A nehybně trpět uvedené rány osudu a den za dnem se dívat, jak se konečný zůstatek na jejím účtu v centrální bance posouvá pod/nad úroveň, kterou Banka A pokládá na konci daného dne za žádoucí? Nemusí.
CHYBĚJÍCÍ LIKVIDITA SE DÁ PŮJČIT OD JINÉ BANKY Klesne-li Bance A likvidita ke konci dne pod žádoucí úroveň, může si tato banka likviditu do druhého dne nebo i na delší dobu půjčit od některé jiné Banky B, která má v tu chvíli opačný problém, to jest má likvidity na danou dobu zbytečně moc. (Je tu obvykle i možnost získat likviditu od centrální banky, jak o tom bude řeč níže. Zdlouhavější, ale někdy výhodnější cestou k další likviditě může pro Banku A být zvýšení vkladových úrokových sazeb, protože to by mělo vést k získání likvidity přílivem klientským vkladů z jiných bank.) Co když Banka A zažije v daném dni velký odliv likvidity a k večeru jí tak má míň, než kolik vnímá jako žádoucí? Centrální banka se snaží nastavovat celkový objem likvidity v bankovním systému tak, aby systém měl likvidity na konci každého dne celkově tak akorát – tedy tolik, kolik všechny banky v součtu potřebují k dosažení objemu likvidity, který považují na konci dne za žádoucí. A tak by Banka A trpící ke konci dne nedostatkem likvidity neměla mít problém najít jinou Banku B trpící v tu chvíli přebytkem likvidity, a potřebný objem likvidity si od ní půjčit. Jsou tu ale dva háčky. Zaprvé, v praxi se banky ke vzájemnému půjčování stavějí opatrně a jsou ochotny si půjčovat likviditu jen do určitého maximálního objemu. Zadruhé, je tu známé české přísloví,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522496
O trilionových uličnících
99
že zadarmo ani banka nehrabe (jasně, původně je to o kuřeti); v tomto případě platí, že zadarmo ani banka likviditu nepůjčí. Přesněji řečeno, bude za takovou půjčku chtít po své kolegyni úrok. Úrokové sazby, které si banky mezi sebou za zapůjčení likvidity v průměru účtují (nebo by si účtovaly, pokud by k takovému půjčování docházelo), se sledují – zpravidla denně – dotazníkovým šetřením mezi bankami; průměr ze sazeb nahlášených v takovém šetření jednotlivými bankami pro různě dlouhé půjčky se následně publikuje. Obvykle se pro tyto sazby používá anglický termín InterBank Offered Rate, ve zkratce IBOR. Výše úrokové sazby, kterou banky po své průměrné kolegyni za případné půjčení likvidity chtějí, závisí na třech základních proměnných: vedle očekávaného dalšího vývoje základní sazby centrální banky a vedle momentální odhadované spolehlivosti takové průměrné kolegyně coby dlužníka jde o to, jak dlouhé období má půjčka pokrýt. IBOR je tedy nikoliv jedna úroková sazba, nýbrž celá sada úrokových sazeb pro různé časové horizonty: pro jeden den (přesněji jednu noc; používá se zkratka O/N z anglického overnight), pro jeden týden (1T), pro dva týdny (2T), pro jeden měsíc (1M), pro tři měsíce (3M) a podobně až do jednoho roku (1R), přičemž pro každý časový horizont jde o průměr přes všechny banky, které se průzkumu účastní. Rozumí se samo sebou, že všechny tyto úrokové sazby, bez ohledu na jimi fakticky pokrývaný časový horizont, se uvádějí v podobě per annum (p.a.). Například dvoutýdenní IBOR je sice úroková sazba za půjčku na pouhých 14 dní, ale uvádí se ve výši, kterou by úrok měl, kdyby taková půjčka trvala celý rok – stejně jako se například u hypotéky na 20 let neuvádí úroková sazba odpovídající úroku za celých 20 let, nýbrž úroku za jeden rok trvání hypotéky.
KDYŽ BANKÉŘ NAPÍŠE „PRIBOR“, NEJSPÍŠ NEJDE O PRAVOPISNOU CHYBU V Česku se úrokové sazby uplatňované na mezibankovním trhu označují jako Prague InterBank Offered Rate, zkráceně PrIBOR, psaný obvykle Pribor nebo PRIBOR. Například v Polsku mají podle stejného mustru Wibor, v Japonsku je Tibor. Obzvláště zvukomalebný je turecký Trlibor. V Maďarsku
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522496
100
Ekonomické jednohubky
i v Rumunsku by měli mít Bibor; ten už ale mají v Thajsku, takže Maďaři mají Bubor, a Rumuni dokonce Robor. Eurozóna odmítá mít oficiální hlavní město (i když tamní centrální banka sídlí ve Frankfurtu), takže používá neutrální zkratku Euribor. Před nástupem eura mívaly německé banky Fibor, francouzské Pibor a podobně. Pro úplnost zmiňme to, co je z výše popsaného už asi zřejmé; zjistí-li banka na konci dne, že má namísto nedostatku likvidity naopak její přebytek (drží likviditu nad úrovní, kterou by pro sebe pokládala v dané chvíli za žádoucí), snaží se na mezibankovním trhu najít jinou kolegyni, která se po likviditě zrovna shání.
O LIKVIDITNÍ (NE)SPRAVEDLNOSTI Mohou se najít banky, u kterých se dny s přebytkem likvidity a dny s nedostatkem likvidity všelijak střídají. Stejně tak se ale mohou najít banky, které většinou končí s přebytkem (a tedy většinou chtějí půjčovat jiným), a taky banky, které většinou končí naopak s nedostatkem (a tedy si většinou musejí půjčovat od jiných). Banka, která likviditu půjčuje jiné bance, na tom vydělá příslušný úrokový výnos. Pro banku, která si likviditu půjčuje od jiné banky, z toho plyne naopak úrokový náklad. Je v tom nespravedlnost? Mají banky s častým přebytkem likvidity oproti bankám s častým nedostatkem nějakou podivnou, nezaslouženou výhodu? Odpověď získáme, pokud si uvědomíme, jak se to přihodí, že likvidita jedné bance převážně odtéká (takže jí začíná mít opakovaně málo) a jiné přitéká (takže jí začíná mít opakovaně moc). Odtok likvidity z Banky A je znamením, že klienti této banky chtějí mít své peníze spíš u jiných bank (a tak převažují platební příkazy přesouvající peníze – a tedy i likviditu – z Banky A jinam). Naproti tomu přítok likvidity do Banky A by byl samozřejmě zcela opačným znamením. Je tedy třeba se ptát, proč klienti nechtějí mít peníze v Bance A, a raději je posílají do jiných bank. Odpověď je jasná – Banka A na klientech v porovnání s jinými bankami šetří. Buď nabízí nízké úročení vkladů, nebo poskytuje horší (pro ni nákladově levnější) služby, nebo skrblí na prevenci rizik (a proto ji provázejí průšvihy, které klienty odpuzují) a podobně.
Ukázka elektronické knihy