Nikolaj Alexandrovič Berďajev: Prameny a smysl ruského komunismu
Rusko fatálně směřuje k revoluci, a předpovídá, jaká to bude revoluce. Komunistickou revoluci předvídal daleko přesněji a detailněji než Dostojevskij. Předpovídá, že revoluce bude tyranská a krvavá, že nebude liberální, ale komunistická, že v ní nebudou proklamována práva a svoboda a že bude potřena liberálně-radikální inteligence. Revoluce nebude humánní a přijdou jí vhod staré instinkty moci a podřízenosti. Ruský komunismus strhne východní národy a pustí se do ničení buržoazního západního světa. Zničení buržoazního světa Leonťjeva ani trochu netrápilo. Chtěl však zachránit zbytky ušlechtilé aristokratické kultury. Kvůli tomu se Leonťjev chytá poslední možnosti, navrhuje ruskému carovi, aby zavedl komunismus shora. Leonťjev v souladu s ruskou tradicí nenávidí kapitalismus a buržoazii. Jeho předtuchy a předpovědi provází pocit blížícího se konce světa. V Rusku na konci 19. století vzrůstají apokalyptické nálady, nadto pesimistického zabarvení. Za tímto pocitem, že nastává konec světa a přichází říše antikrista, lze tušit pocit, že nadchází konec celé historické epochy, zánik starého světa. I tento pocit je dvojaký; smutný i veselý. Ruští spisovatelé, ti nejzajímavější a nejvnímavější, se nechtěli smířit s tím, že Rusko se vydá banální západní cestou – buržoazní, racionalistickou, liberální a humanistickou. Svéráznou formu nabývají apokalyptické nálady u Vladimira Solovjova, největšího ruského filozofa. Filozofie Vladimira Solovjova, stejně jako veškerá původní ruská filozofie, byla křesťanská. Zpočátku budoval křesťanskou teokratickou utopii, hlásal svobodnou teokracii, věřil v možnost křesťanské politiky. Na rozdíl od Leonťjeva chtěl uskutečnit křesťanskou pravdu v celé plnosti života. Je představitelem ruské všelidskosti, nepřítelem jakéhokoli nacionálního partikularismu. A také křesťanským univerzalistou, touží po sjednocení církví a jeden čas se přikláněl ke katolicismu. V prvním období své činnosti Solovjov křesťanství interpretoval optimisticky, 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522488
4. Ruská literatura 19. století a její proroctví
chtěl ho spojit s pokrokem a humanismem, věřil v možnost rozvoje boholidství na zemi. Ale Solovjov zažil mnoho zklamání, stíhala ho jedna ránu za druhou. Je nucen přiznat, že dějiny se vůbec neubírají směrem, který by vedl k vítězství křesťanské pravdy. Stále více pociťuje zlo, předtím vnímané jen slabě. Ke konci svého života se definitivně vzdává možnosti uskutečnit univerzální svobodnou teokracii, přestává věřit, že by se mohla historie ubírat jiným směrem. Začne si myslet, že dějiny končí, že nemají žádnou budoucnost, že se vše vyčerpalo. Píše svou Legendu o Antikristu, v níž prorokuje antikristův brzký příchod. Sociální uspořádání lidstva na světě už nebude záležitostí křesťanství, nebude křesťanskou teokracií, bude to dílo antikristovo. Solovjov předvídá roli, kterou bude hrát panmongolismus, i nebezpečí, jež od žluté rasy hrozí Rusku a Evropě. Ani u Solovjova, stejně jako u Leonťjeva, neznamenají apokalyptické nálady a tušení konce nadcházející konec světa, ale konec historické epochy, předtuchu historických katastrof. Je to apokalypsa v nitru historie. Všichni cítí, že Rusko stojí nad propastí. Pro ruské apokalyptické nálady má ohromný význam Nikolaj Fjodorov, který žil ještě na konci 19. století, ale význam a věhlas získal až ve 20. století. U Fjodorova se charakter apokalyptických nálad mění. Z náboženských myslitelů nejvíce směřuje do budoucnosti a apokalypsu chápe aktivně, nikoli pasivně. Nikolaj Fjodorov byl dlouhou dobu zcela neznámý a nedoceněný, a to navzdory tomu, že ho neobyčejně vysoko hodnotily největší ruské osobnosti, jako byli Lev Tolstoj, Dostojevskij a Solovjov. Fjodorov byl ruský podivín, originální člověk. Nebyl to žádný profesionální spisovatel ani filozof. Patřil k těm Rusům, kteří hledají spásu před zlem a utrpením, hledají Boží království a mají svůj plán spásy. Fjodorov věřil, že knihy se nemají prodávat, že je třeba je rozdávat, což velmi bránilo šíření jeho myšlenek. Ale teď, po revoluci, je mezi všemi ruskými náboženskými mysliteli 19. století 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522488
Nikolaj Alexandrovič Berďajev: Prameny a smysl ruského komunismu
populární jedině Fjodorov a v sovětském Rusku existuje celé fjodorovské hnutí. Je to pochopitelné. Nikolaj Fjodorov se považoval za pravoslavného křesťana, ale má velmi mnoho společných rysů s komunismem, je předchůdcem moderního aktualismu. Ruské apokalyptické nálady byly dvojaké, byl v nich přítomen revoluční i reakční prvek, bezpochyby ale převládalo pasivní chápání apokalypsy. Ruský člověk cítil, že jím proniká mystický závan blížícího se konce, předvídal neodvratnou nadvládu antikrista, byl ve stavu očekávání, budoucnost v něm vyvolávala hrůzu. To, co prorokuje apokalypsa, dokoná se nad člověkem, nad národem, avšak člověk není při uskutečňování proroctví aktivním činitelem. Apokalypsa je chápána jako božské fátum, lidská svoboda tu nehraje žádnou roli. U Nikolaje Fjodorova se chápání apokalypsy dramaticky mění. Apokalyptická proroctví o antikristově říši, o konci světa a o posledním soudu Fjodorov chápe podmínečně, jako hrozbu. Nic fatálního v tom není. Pokud se lidé spojují pro „společný úkol“ vzkříšení, aby skutečně realizovali křesťanskou pravdu v životě, pokud v bratrském svazku budou bojovat proti živelným, iracionálním, smrtonosným přírodním silám, pak nevznikne říše antikristova, nenastane konec světa ani poslední soud, pak lidstvo bezprostředně vstoupí do života věčného. Vše závisí na aktivitě lidí. Také Fjodorov hlásá neslýchanou aktivitu člověka, která by měla zvítězit nad přírodou, uspořádat vesmírný život, zvítězit nad smrtí a vzkřísit mrtvé. Tento „společný úkol“ předpokládá jako nezbytnou podmínku bratrské vztahy mezi lidmi, konec vzájemných třenic, sblížení lidí, ale k jeho uskutečnění může také přispět věda a technika. Nikolaj Fjodorov věřil, že technika, pokud ji ovládá bratrsky sjednocené lidstvo, dokáže dělat zázraky, dokonce i křísit mrtvé. Filozofii chápe projektivně. Vrstva vědců a akademiků, kteří představují čisté, z praktického života abstrahované znalosti, by neměla existovat. Rozdělení teoretického a praktického rozumu přináší zlo. 108
Ukázka elektronické knihy