98
n o r a
r o b e r t s · p r o c i t n u t í
Odložil mobil a podíval se na Breen. „Četl jsem tvůj blog.“ „Ach. A co si o tom myslíš? Není to moc osobní? Bála jsem se, že píšu moc osobně, a říkala jsem si, jestli bych to neměla zase smazat a…“ „Ani náhodou. Jasně, je to osobní, ale je to… Sakra, holka, úplně mě to dojalo. Totiž, v té hospodě jsem přece byl, a když jsem si o tom teď četl, stejně mě to dostalo. Odvedla jsi skvělou práci. Jízda autem, scenerie, útesy nad mořem, všechno. Vtáhlo mě to do sebe. Ale když ses dostala k setkání s Tomem, k tomu, že znal tvého tátu a tak dále? K fotce, co ti dal? Úplně mě to sebralo.“ „V dobrém?“ „Nech toho. Poznáš, když je něco dobré. Chybí jenom fotka. Zeptám se, jestli ji tady v hotelu můžou naskenovat, abychom ji přidali na blog. Není pravděpodobné, že ji tvůj táta uvidí, ale kdo ví? Třeba ji uvidí někdo, kdo ho zná, a poví mu o tom.“ „To mě vůbec nenapadlo.“ Breen se opřela a cítila, jak v ní vzrůstá naděje. „Vůbec jsem na to nepomyslela, Marco. Vynikající nápad.“ Marco si poklepal na čelo. „Mám ty správné buňky. Zveřejnila jsi to před hodinou. Co jsi podnikala?“ „Panebože, něco úžasného!“ Marco chvíli poslouchal a pak zvedl obě ruce. „Ty jsi měla na ruce sokola?“ „Jo, a bylo to skvělé. Marco, díval se přímo na mě. Přímo do očí.“ „A ty ses nebála? Mně je z toho úplně zle, jenom to slyším. Velký sokol s velkými drápy…“ „Pařáty.“ „Říkej si jim, jak chceš, podstatné je, že jsou ostré. A s velkým zobákem, kterým ti mohl vyklovnout oko. Z velkých ptáků mám hrůzu. Vezmi si třeba plameňáky. Jasně, jsou růžoví a všichni si říkají, že vypadají přihlouple, ale vsadím se, že by tě dokázali natošup rozpárat. Vzpomínáš na toho papoucha, kterého přinesli, když jsme byli ve třetí třídě?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522401
99
n o r a
r o b e r t s · p r o c i t n u t í
Roztáhl ruce, aby naznačil rozměry afrického žaka – nejmíň dvakrát větší než ve skutečnosti. „Když slyšíš, jak mluví a přitom na tebe pokukuje… Jak říká věci jako Čas na večeři nebo Teď začne mejdan… Není to přirozené, holka. Měl jsem z toho noční můry.“ „Vzpomínám si. Tenhle sokol nemluvil, byl nádherný a elegantní a sokolnice Morena mi ukázala, jak ho mám přilákat na rukavici a dávat mu kusy syrového kuřecího.“ „Ty jsi ho krmila syrovým kuřetem?“ „Neměla jsem čas ho grilovat.“ „No dobře, jsem rád, že ses bavila a že jsem o to přišel. I tak z toho možná budu mít noční můry.“ „Jsi ochotný se dívat na ty nejnechutnější horory, co kdy natočili, ale z jakéhokoliv ptáka většího než vrabec máš noční můry.“ „Na obloze, kam patří, jsou v pořádku. Ale nechci, aby na mě přistával třeba jenom ten vrabec.“ Marco se otřásl. Pustili se do snídaně a probrali plány na dnešní den. „Než se rozjedeme z tohohle hradu na další, půjč mi fotku od Toma a já se poptám, jestli by mi ji neoskenovali. Jestli ne, pokusím se ji vyfotit.“ Po návratu do pokoje Breen vytáhla fotografii z rámečku. „Podívej, vzadu jsou jména. Čarodějové. Eian Kelly, Kavan Byrne, Flynn McGill a Brian Doherty.“ „To je ještě lepší. Až to přidám na tvůj blog, napíšu k tomu i jména. Tím se zvýší šance, že někdo někoho z nich bude znát, ne?“ „Připadá mi to tak.“ Breen se špičkou prstu dotkla otcova obličeje. „I když už je to dávno.“ „Jsme na hradě, který tu stojí stovky let. Z toho jasně vidíš, že čas je relativní, ne? Optimismus, holka.“ „Dobře. Půjdu s tebou. Zveřejníme snímek a pak pojedeme na Bunratty, abychom ochutnali dávnou minulost.“ Nejdřív absolvovali prohlídku kamenného hradu, který se tyčil nad řekou. Breen si s Marcem procházela obří jídelní síň a představovala si bankety s lordy a dámami v nádherných
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522401
100
n o r a
r o b e r t s · p r o c i t n u t í
toaletách, s hučícím ohněm v krbech a se služebnictvem nalévajícím pivo a medovinu a roznášejícím velké podnosy s masem. Na balkonku nahoře by hráli hudebníci a svíčky by vrhaly zlatou záři na těžké stoly, židle i na stěny pokryté tapiseriemi. Točité schody vedly nahoru do ložnic, šaten a salonků, kde sedávaly ženy a věnovaly se předení či vyšívání, a do jiných, kde muži plánovali bitvy. „V zimě jim tu mrzly zadky,“ usoudil Marco. „Ale podívej se na ten výhled.“ „Výhled je super, to jo. Ale já potřebuju ústřední topení a funkční záchod.“ Dloubla ho do boku. „Je to romantické.“ „Nemůžu tvrdit, že ne, jenže i romantika je lepší, když víš, že máš záchod, který se dá spláchnout. Ale je to fakticky husťárna, protože víš, že to bylo vážně skutečné. Lidi tu bydleli, pracovali a měli sex na ty nejrůznější způsoby. A pak stříleli šípy a shazovali kameny na jiné lidi, kteří se to tady snažili dobýt.“ „Klan je rodina. A musíš chránit rodinu.“ Když odcházeli, Marco objal Breen kolem pasu. „Ségra, zasypu kameny každého, kdo by se ti pokusil ublížit.“ „Vážím si toho.“ Hrad se jí líbil, ale skanzen si přímo zamilovala. Chalupy s doškovými střechami a obchůdky, starodávné šaty, malé statky a vesnické ulice – i to pro ni byla skutečnost. Viděla, jak lidé – obyčejní lidé jako ona – dřív žili. Kde spali, jak vařili, jak vychovávali děti. Líbili se jí oslíci i husy, stejně jako houslista před hospůdkou – to vše pro ni představovalo ukázky každodenního života v jiném světě a v jiné době. „Vím, že to nemohlo být tak jednoduché ani malebné, jak to vypadá, ale budí to ve mně takový pocit. A připadá mi to známé. Už z filmů a knih si můžeš udělat nějakou představu, ale tady je to postavené v reálu, s konkrétními místy a lidmi.“
Ukázka elektronické knihy