2. EVROPSKÁ SOUSTAVA MOCENSKÉ ROVNOVÁHY A JEJÍ KONEC
mezi nimi manévroval Sovětský svaz s vlastní revoluční koncepcí světového pořádku, u níž hrozilo, že obě zóny pohltí. Nakonec versailleské urovnání nedosáhlo ani legitimity, ani ekvilibria. Jeho až směšnou křehkost odhalily locarnské smlouvy z roku 1925, v nichž Německo „akceptovalo“ západní hranice a demilitarizaci Porýní, se kterými přitom již souhlasilo ve Versailles, ale výslovně odmítlo poskytnout shodné ujištění ohledně svých hranic s Polskem a Československem, čímž dalo jasně najevo své ambice a potlačované záští. Je neuvěřitelné, že Francie na locarnské smlouvy přistoupila, i když výsledný pakt ponechával francouzské spojence ve východní Evropě vystavené eventuálnímu německému revanšismu. Francie tak dala první náznak svého počínání, jež se mělo potvrdit deset let nato při srážce s otevřenými německými požadavky. Německá Výmarská republika apelovala ve dvacátých letech na svědomí Západu tím, že kontrastovala inkonzistence a trestní postihy versailleské smlouvy s idealističtějšími principy mezinárodního uspořádání, jež reprezentovala Společnost národů.93 V roce 1933 se díky lidovému hlasování populace motivované resentimentem dostal k moci Hitler a odhodil veškeré zábrany. V rozporu s články versailleského míru provedl znovuvyzbrojení a záborem Porýní smetl ze stolu smlouvy z Locarna. Když tyto vyzývavé kroky nenarazily na žádnou podstatnější reakci, zahájil Hitler postupnou demontáž států střední a východní Evropy: nejprve Rakouska, pak Československa a nakonec Polska. Problémy, jež s sebou situace ve třicátých letech nesla, nebyly nijak unikátní. Lidstvo v každé době plodí ďábelské šílence a svůdné představy útisku. Úkolem státnictví je zabránit tomu, aby se vyšvihli k moci, a udržet funkční mezinárodní uspořádání, které je může – pokud se k moci dostanou – zastrašit. Toxická směs povrchního pacifismu, geopolitické nerovnováhy a nejednoty spojenců však těmto silám v meziválečném období dala volnou ruku. Evropa poučená třemi sty lety konfliktu vybudovala mezinárodní 93/ Viz John Maynard Keynes, Ekonomické důvody míru, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004, 5. kapitola.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522400
HENRY KISSINGER: USPOŘÁDÁNÍ SVĚTA
řád – a pak ho odhodila, protože její vůdcové nerozuměli při vstupu do první světové války důsledkům svého počínání, a i když nyní chápali, jaký by byl dopad další hromadné katastrofy, zalekli se závěrů, k nimž je toto nahlédnutí mělo přimět. Kolaps mezinárodního pořádku, k němuž v této době došlo, byl v zásadě rezignací či přímo sebevraždou. Evropa opustila zásady vestfálského urovnání, zdráhala se uplatnit sílu, jež by byla nezbytná k obhajobě deklarované morální alternativy, a nyní ji stravovala nová válka, jejíž konec s sebou znovu přinesl nutnost nově pojmout uspořádání kontinentu.
Poválečný evropský řád Vestfálský koncept suverenity a s ním spjaté principy mocenské rovnováhy, zplozené Evropou, byly v jejím uspořádání v důsledku dvou světových válek značně ochablé. Jejich rezidua ale působila dál, nejzřetelněji asi v některých zemích, jež se s nimi seznámily v éře zámořských objevů a geografické expanze.94 Na sklonku druhé světové války už Evropa skoro zcela postrádala materiální bázi i psychickou průraznost, které by byly nutné k uspořádání světa. S výjimkou Švýcarska a Švédska neexistovala v Evropě jediná země, jež by v určité fázi války nebyla okupována cizími vojsky. Všechny ekonomiky byly v troskách. Bylo zjevné, že žádná evropská země – včetně Švýcarska i Švédska – nedokáže samostatně formovat svou budoucnost. Jestliže v sobě západní Evropa přesto našla vnitřní sílu nutnou k tomu, aby se vydala na novou cestu směrem k řádu, bylo to dílo tří velkých mužů: Němce Konrada Adenauera, Francouze Roberta Schumana a Itala Alcida de Gasperiho. Všichni tři se narodili a obdrželi vzdělání ještě před první světovou válkou, díky čemuž měli 94/ Viz níže, 6. a 7. kapitola.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522400
2. EVROPSKÁ SOUSTAVA MOCENSKÉ ROVNOVÁHY A JEJÍ KONEC
vštípeno staré evropské filozofické přesvědčení, pokud jde o podmínky zlepšení lidské existence, a to jim poskytlo vizi a statečnost nutnou k tomu, aby překonali příčiny evropských tragédií. V okamžiku největšího oslabení kontinentu si dokázali uchovat představu o řádu, kterou znali z mládí. Především byli přesvědčeni o tom, že pokud mají obyvatelům svých zemí zajistit bezpečí a zabránit tomu, aby se evropské tragédie opakovaly, musí překonat evropská historická rozdělení a na tomto základě vytvořit nový evropský řád. Ze všeho nejdřív se museli vyrovnat s novým rozdělením Evropy. V roce 1949 západní spojenci sloučili své tři okupační zóny a vytvořili Spolkovou republiku Německo. SSSR transformoval svou okupační zónu v socialistický stát, začleněný do Varšavské smlouvy. Německo se znovu ocitlo ve stejném postavení jako o tři sta let dřív, po uzavření vestfálského míru: jeho rozdělení se stalo ústředním článkem vznikající mezinárodní struktury. Francie a Německo – dvojice zemí, jejichž rivalita po tři sta let ležela v jádru všech evropských válek – zahájily proces vymanění z rizik evropské historie tím, že sloučily ústřední složky své zbývající ekonomické moci. V roce 1952 bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli jakožto úvodní krok k „ještě těsnějšímu sjednocení“ národů tvořících Evropu a zároveň úhelný kámen nového evropského uspořádání. Hlavní hrozbou, jež otřásala stabilitou Evropy, bylo po desítky let Německo. Bylo zcela zásadní, jakou drahou se v prvních deseti letech po skončení války vydá jeho národní reprezentace. Kancléřem nové Spolkové republiky Německo se stal třiasedmdesátiletý Konrad Adenauer; Bismarck se v témže věku chýlil ke konci kariéry. Patricijsky smýšlející Adenauer, podezíravý k populismu, založil novou politickou stranu, Křesťanskodemokratickou unii, která poprvé v německých parlamentních dějinách vládla jako umírněná strana s většinovým mandátem. Vybaven tímto mandátem byl Adenauer odhodlán znovu si získat důvěru nedávných obětí Německa. V roce 1955 svou zemi uvedl do Severoatlantické aliance. Evropskému sjednocení jakožto kýženému cíli byl osobně oddán natolik, že v padesátých letech odmítl návrhy Sovětů obsahující náznaky, že pokud se 105
Ukázka elektronické knihy