R O Z M A R Ý N OVÁ Z ÁT O K A
„Tu dívku oslovil jen ‚lásko‘, takže nevím, jak se jmenovala. Dopisy mám ale v kabelce. Mohli bychom se podívat, jestli v některém z nich není uvedeno její jméno.“ Pokrčil rameny. „Už máte skoro dopito, přinesu lahev a doleju nám.“ „Příběh toho domu je tak tajemný,“ řekla, vstala a následovala ho dovnitř. „Neřekla náhodou vaše babička někomu tady v Rozmarýnové zátoce, proč neměla pana Ellise ráda?“ „Nevím,“ zamyslel se. „Proč vám na tom záleží?“ „Protože mám pocit, že za celým tím příběhem je něco víc.“ Vzpomněla si, jaký smutek a beznaděj z Alfrédova dopisu čišel. „Prostě mám takové divné tušení.“ „Myslím, že to byl starý držgrešle, který nebyl zcela při smyslech,“ prohlásil Josh a poklepal si na spánek. „Možná, ale třeba taky ne. Má tady vaše babička nějaké přátele? Ráda bych zjistila, jestli něco nevědí.“ „Máte na krku rozpadající se barák, takže byste se měla soustředit na rekonstrukci. Být vámi, neztrácel bych čas hloupostmi.“ „Řekněte mi jen jedno jméno,“ naléhala. Zamračil se. „Jedna její kamarádka tu ještě bydlí a Alfréda Ellise pamatuje. Možná byste se mohla zeptat jí.“ Melanie se rozzářila. „Jak se jmenuje?“ „Adelaide Wetherbyová. Říká si Addie.“ „Myslím, že ji znala i moje babička. Pamatuju si, že když jsme tu byly na dovolené, jednou nebo dvakrát jsme se u ní zastavily.“ Vytáhl zátku z lahve a dolil jí sklenici. Ve víně se mísila květinová a citrusová vůně spolu s alkoholem. „Je strašně milá – občas jí pomáhám s nákupy –, ale je senilní. Minulý měsíc si vyzdobila dům v domnění, že jsou Vánoce.“ 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522288
J E N N Y H A L E OVÁ
„Aha…“ povzdychla si Melanie zklamaně. „Ale teď na tohle všechno zapomeňte. Je čas na večeři,“ řekl a vstal. „Musím tu rybu sundat z grilu, než se spálí a my si skutečně budeme muset večeři nejdřív ulovit.“ *** Melanie seděla vedle Joshe, zatímco slunce sklouzávalo za oranžově zbarvený obzor a kolem hausbótu šplouchala voda. Po dlouhém těžkém dni, s plným žaludkem a pár skleničkami vína, se jí zavíraly oči únavou. Dlouze se nadechla slaného vzduchu, uvolnila ramena a zadívala se na dohořívající uhlíky v grilu. „Nevím, jestli se mi chce ještě rybařit,“ řekl ospale, opřel si unavenou hlavu o lavičku a zadíval se na hvězdy, které na tmavnoucí obloze zářily jako malé diamanty. „Tak třeba příště,“ navrhla, než si uvědomila, co řekla. Otočil hlavu a tázavě se na ni podíval. V jeho očích viděla nejistotu a… strach? Přála si, aby raději mlčela, protože nechtěla tuhle důvěrnou chvíli narušit. „Asi byste měla jít,“ navrhl. „Nechcete si ty dopisy přečíst?“ zeptala se v naději, že získá ještě trochu času. „Ne, už je pozdě.“ „Měli bychom si ale ověřit, zda ta vysněná dívka Alfréda Ellise nebyla vaše babička,“ řekla s úsměvem. „Věřte mi, ona to není. Ale jestli v některém z těch dopisů jméno té ženy najdete, moje babička se za svobodna jmenovala Vera Wilsonová.“ Zvědavost zvítězila. Melanie vstala, vytáhla z kabelky svazek 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522288
R O Z M A R Ý N OVÁ Z ÁT O K A
a otevřela druhý dopis. Posadila se na lavici a sklonila se k Joshovi, aby viděl ten ne příliš úhledný rukopis s kostrbatými písmenky. Jejich tváře byly tak blízko, až se jí rozbušilo srdce a zrychlil dech. 23. dubna 1960
Má nejdražší, šel jsem až na konec Vrbového mola a posadil se na naši lavičku –
„Počkejte,“ zarazil ji Josh a zadíval se na dopis. „Co je?“ zeptala se Melanie. „Tohle je Vrbové molo.“ Oba se zadívali na dlouhé molo, vycházející z místa nedaleko hausbótu, a teprve teď si všimli, že na jeho konci stojí kovaná lavička. „Je možné, že se tu píše právě o něm?“ zašeptala a přerývaně dýchala. Josh se smíchem zaklonil hlavu. „V tomhle zapadákově je jen jediné molo, které tu stojí už od padesátých let… Takže pravděpodobnost, že je to přesně tohle, je dost veliká.“ „Páni!“ vyhrkla, chytila ho za paži a vstala. Josh o krok ustoupil a odtáhl se od ní. „A my jsme zrovna tady. Myslíte, že je to jen náhoda, že čteme tenhle dopis právě na molu, o kterém se zmiňuje pan Ellis?“ Zatahala Joshe za rukáv a nedala najevo, jak ji ten dotyk rozrušil. „Dočteme si dopis tamhle.“ Ukázala na lavičku. „Je to jen stará železná lavice,“ oponoval Josh a podíval se na ni. „Proč bychom se táhli až tam, zvlášť když už je tma. Není lepší si sednout tady, kde máme veškeré pohodlí? Polštáře, světlo, oheň a víno?“ Melanie si odfrkla. „Vy nejste zrovna velký romantik, co?“ 99
Ukázka elektronické knihy