Řeč při posledním rozloučení s MUDr. Hankou Zvolskou, CSc. (krematorium v Praze-Strašnicích, 2014)
Vážení smuteční hosté, ocitli jsme se na místě ponurém, ne-li děsivém. Je tu chladný mramor, bronzová brána pevná jak bezzubé čelisti Hádovy a je tu ostrá hranice mezi světem živých, v němž jsme my, a světem zesnulých, o němž víme tak málo, že jsme se rozdělili do dvou názorových seskupení. Jedni věří, že smrtí vše končí, dobré i špatné, slastné i bolestné, což je mnohdy útěchou. Druzí věří, že lidský život nekončí. Společně ovšem vědí, že lidské tělo se po smrti rozpadne, zastaví se jeho důmyslně propojené funkce a architektura lidské postavy se zhroutí a vše zmizí. Kladu si otázku, proč jsme opustili klidně proudící řečiště svých každodenních životů, odhlédli od jásavě zářivého dne, který se venku probouzí, a vešli do této slepé soutěsky. Nikdo neodpoví, že je tu kvůli tělu, které leží za hranicí, již nelze překročit zpět. A sotva kdo by přiznal, že sem přišel, aby se neřeklo, že tu nebyl. Jistě sem takoví lidé přicházejí a chlad této prostory bývá korunován bezobsažností frází a hladkostí společenské lži. Ale to se nás netýká. My jsme přišli kvůli životu. Přišli jsme dát najevo, že nehodláme jen tak přijmout fakt Hančina odchodu, a projevem toho jsou květiny na stupních katafalku, které zpochybňují absolutní platnost hranice světa živých a zesnulých. Hanka je tu s námi daleko víc ve svém životním příběhu než ve svém těle. Její životní příběh je věru plný života. Tíži závěru války, kdy se narodila, nemohla si pamatovat, i když atmosféra přechodu fronty – narodila se v Brně – mohla se do ještě měkké a neprobuzené mysli otisknout. Dětství prožívané s rodiči, kteří vyšli z národnostně i kulturně odlišných oblastí (její otec dr. Dereš byl pravoslavný Ukrajinec), ale byli spjati 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522283
vysokou kultivovaností a vzděláním, jí dalo do vínku plastické vidění umění, postojů a společenského okolí. Ne sice drasticky, ale jasně byla poučena o životních těžkostech, když z politických důvodů byl její otec degradován na přízemního úředníka a uchytil se mezi „jezedáky“. Dostala se na medicínu a za svůj obor zvolila psychiatrii. Při zpětném pohledu do jejích neprofesních zájmů, které ji s velkou intenzitou provázely od mládí, vidíme, jak dobře rozpoznala své povolání. Milovala a ochotnicky hrála divadlo. Poznala herectví, které je založeno na pochopení role, chvilkové záměny tváře za masku a hlavně na detekci konfliktu, který tragicky vyvrcholí, nebo se komicky rozuzlí. V adolescentním věku jezdila se svou matkou na letní tělovýchovné tábory a seznamovala se zábavnou formou při hrách, šarádách a hádankách, které vymýšlela a vedla, s mnohým, co později používala při terapii. Řekl bych, že i v jejím zájmu o výtvarné umění se vždy ozývalo vábení po přečtení sdělení skrytého do těžko srozumitelných výrazů moderní grafiky. Čím komplikovanější, řečeno zdvořile, prostě řečeno: čím zmatenější a pomotanější, tím lépe. Zvláště milovala díla Suchánkova, Komárkova a Šolcova. Stejně tak její široká znalost beletrie a filmového umění jí přispívala setkáním s klasickými případy psychóz a neuróz, niterných svárů a k zločinu vedoucích vášnivých sklonů, jak je ve svých postavách dovedli vykreslit citliví mistři pera. Žijeme v době, kdy úcta k práci druhých lidí je mizivá. Řidiče autobusu vnímáme jako součástku mezi volantem a brzdou. Z mnoha lékařů se nám podařilo proti jejich vůli udělat opraváře u běžícího pásu porouchaných organismů. Hanka unikla této dehumanizaci na technického profesionála a zdálo se mi dokonce, že oproti jiným psychiatrům se občas, ale spíš dost často odvažovala překračovat směrem k pacientům linii bezpečné vzdálenosti od pohlcujícího víru šílení. Pacienti, kterých se to týkalo, ji proto měli rádi. Myslím, že si to mohla dovolit dík své neobvyklé formě humoru a sebehumoru, kterou odzbrojovala i po zuby ozbrojené siláky, což pocítil a přiznal i takový konverzační šermíř jako primář Plzák. Plody Hančina životního nasazení ovšem nejsou dány jen tvářemi, kterým vrátila úsměv, lidmi, které vytáhla z třasovisek depresí, a jiných, kterým pomohla sejmout dusivou škrabošku sebelži. Ke zralým a dobrým plodům patří také její synové a domov, kterým se věnovala při vší práci a po celou dlouhou dobu svého onemocnění, jež ji zneklidňovalo a vyčerpávalo, s důslednou pečlivostí. Tento bohatý Hančin život je úzce svázán s našimi životy a jako nit je vetkán do goblénu všeho života. Stopy jejích činů jsou obtisknuty 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522283
v naší paměti. Jednou jako tiché šlépěje dobra, které bývají tak lehké, že je snadno skryje prach všednosti, na jiných místech jako bolestné rýhy, jaké zanechává krok, který se smekne či hluboko vtiskne, aby překonal překážku v cestě. A tak patrně největším důvodem, pro který jsme přišli, je vyslovit dvě slova: „odpusť“ a „děkuji“. Ano, Hanko, děkujeme ti za všechno dobré a krásné, co jsi nám podala, děkujeme za všechno dobré, co jsi do našich životů vnesla. Odpusť nám, co jsme ti zůstali dlužni a čím jsme tě kdy zranili. Neříkáme to proto, abychom nostalgicky zavzpomínali a zaplašili výčitky svědomí, ale proto, že náš vztah k tobě nepovažujeme za uzavřený. Proto, že tě máme rádi, že si tě vážíme a chceme pokračovat v přátelství, kterému ty jsi dostála, ale my mu ještě máme osvědčit věrnost. Neznám kratší ani výstižnější formulaci těchto tužeb, než je modlitba, která pomáhá konstituovat evropský kulturní rámec a kterou nás učili rodiče a prarodiče, a proto se ji s Vámi pomodlím. Otče náš …
MUDr. Hana Zvolská, CSc., roz. Derešová, asistentka na Psychiatrické klinice UK v Praze-Kateřinkách.
100 Ukázka elektronické knihy