98
NARATIVNÍ ZPŮSOBY V ČESKÉ PRÓZE 19. STOLETÍ
reakce na ni a podobně – tedy tak, aby se zvýšil jejich apelativní účinek, aby čtenář měl dojem živé komunikace s vypravěčem. Důležité je připomenout, že možnosti moralizování se nevyčerpávají komentáři. Přímá a „zpříma“ moralizující řeč postav je častá v prózách zaměřených na výchovu mladých dívek (v raném obrození u Marie Antonie, u Magdaleny Dobromily Rettigové), v nichž se vyjadřují autoritativní postavy. V prózách Josefa Kajetána Tyla bývá moralizování distribuováno mezi vypravěče a postavy. Na rozdíl od moralizujících postav autorek třicátých let však jde o řeč nestrojenou, často vtipnou. Ve třicátých letech je moralizování konstitutivní vlastností sentimentální literatury; příležitost k němu je vytvořena příběhem, který často zblízka sleduje dobrou postavu stíhanou špatným osudem. Typicky se moralistní komentář objevuje v zobecňujících sentencích a v závěrečných poučeních v prózách Marie Antonie (jejíž beletrii předchází tvorba náboženská – některé její aspekty, mj. právě ony „pastorační“, do autorčiny beletrie přecházejí). Tak je tomu v závěrečném komentáři k Myrrhovému věnečku (1828), který je od konce vyprávění graficky oddělen a jen volně navázán na předcházející příběh. Liší se i žánrově, svým charakterem se blíží kázání, a to včetně závěrečné obřadní formule: Konečně obě tyto vzácné rodiny z lásky a srdečné oddanosti poddaných svých se těšíce, ve společném se radování blahá trávily léta. Tak i nám bude, když po zdejším trpělivě přestálém trápení tam v blažená se dostaneme sídla […] tam teprv budeme kliditi, co zde jsme zasívali. Věřme, že práce naše není daremná v Pánu, i naše vynasnažení bez odplaty neodejde. O, tehdáž nebudeme toho, co jsme trpěli, litovati, až na tvář Boží budeme patřiti, až přejdeme a překročíme tam, kde již nižádné více proměny není, nýbrž kde trvanlivé a nepřetržené blahoslavenství nás očekává! Dejž nám to Bůh v nebesích. Amen! (Marie Antonie 1828: 129–130)8
V Keři rozmarýnovém (1830) zaujímá vypravěčka postoj přímé apelace na „vlastenky“ – morální výzvu spojuje s kultivací vlasteneckého prostředí: K závěrce tohoto spisku nemohu nežli vlastenky své ke ctnosti, nábožnosti a k trpělivému snášení bíd vezdejších u všeliké strasti a opuštěnosti příkladem Bolestíniným povzbuditi. Bez truchlivosti nemůže býti žádná dokonalá radost, […], a pak celá věčnost nebude s to, 8
V posmrtném druhém, anonymně upraveném vydání z roku 1865 byly tyto komentáře modifikovány. Je to modifikace příznačná: spočívá zejména v krácení a v mýcení míst, která výrazně přesahují žánrové znaky prózy. Srov. totožnou pasáž, kde první věta, epilog vlastního příběhu, je zachována, následující komentář je zkrácen téměř na polovinu, a závěrečné, homiletické „Dejž nám to Bůh v nebesích. Amen“ úplně chybí: „Obě vzácné rodiny trávily blahá léta, milovány od svých poddaných, těšíce se vespolek ze svého štěstí. / Tak i nám bude, až po zdejším trpělivě přestálém trápení v blažená sídla se dostaneme. […] Tam teprva budeme kliditi, co zde jsme zaseli. Ó, pak nebudeme litovati, že jsme tu trpěli, až na tvář boží budeme patřiti, až vejdeme tam, kde trvalé blahoslavenství nás očekává!“ (Marie Antonie 1865: 102).
narativni zpusoby.indd 98
21.11.2022 10:26:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522278
Vypravěčský komentář
99
rozděliti přátelství a lásku, která jest založená v Kristu Ježíši Pánu našem. (Marie Antonie 1830: 140)
V obou citovaných explicitech sumarizujících osud postav se snoubí ilokuční akt povzbuzení, dodání útěchy s tendencí výchovnou (apel na čtenáře je nepřehlédnutelný). Hlavní mohutnost morálního apelu je ovšem u Antonie v pásmu řeči postavy: také řeč postavy tu mnohdy limitně připomíná žánr kázání, je nabádavá, často propletená citáty z Písma svatého. Poetika Marie Antonie není nikterak nová. Řeč postavy, která s vypravěčem sdílí hodnoty a přesvědčení, a jen tak dokládá jeho hodnotový svět, popsal Jiří Koten (2020: 117) jakožto typický prostředek, jejž v lidovýchovné povídce znala již předchozí generace (jako třeba Jan Rulík). Do hodnotového a žánrového okruhu katolického náboženství jsou vepsány rovněž některé (ne všechny) moralizující komentáře Magdaleny Dobromily Rettigové, opět persvazivní a vkládané do závěrečných pasáží textů. Jako příklad uveďme zakončení povídky Jetýlek ze sbírky Kvítí májové dcerám českým i moravským věnované (1835): Vezměte si závistníci všickni příklad z této události, že Bůh od všelikého neštěstí a oukladů nepřátelských, své vyvolené divotvorně chrání, a že často takový tajný nepřítel sám do té jámy padá, kterou bližnímu svému kopal, k jehož štěstí časem proti své vůli ještě přispěje, z čehož prozřetedlnost božská věčně velebená budiž, že dobrý zlým v moc nejsou vydáni, a řízení osudů lidských sama sobě zanechal. (Rettigová 1835: 23)
Stejně tak bychom mohli citovat příklady ze sbírky Narcisky (1834). Ilokuční platnost je zde zcela zřetelná: předložení (výchovného) příkladu a rázné oslovení jasně identifikované, negativně označené skupiny projektovaných čtenářů. Zásadní roli moralizujících komentářů v Kvítí májovém signalizuje fakt, že morální sentence nebo rčení často tvoří názvy povídek, například Když ouzkost největší, tu pomoc boží nejblíže či Nevinnost vždy nad nepravostí zvítězí. Tento jev nalezneme ještě v letech čtyřicátých v lidovýchovné próze Tylově: S poctivostí nezahyneš. Příběh ze života řemeslnického je název povídky z roku 1846; podobně Opatrnost koruna moudrosti. Příběh z venkovského života z téhož roku (oboje Pražský posel 1846, knižně in Drobnější povídky prostonárodní, báchorky a básně, 1859). Moralistní étos zejména v zobecněních je běžnou výbavou prózy celých třicátých a čtyřicátých let a v žánru lidovýchovné prózy zůstává základním prostředkem ještě v následujících desetiletích. V úvodu Tylovy povídky Zloděj. Pravdivý příběh (Sedlské noviny 1849, knižně in Drobnější povídky prostonárodní, báchorky a básně, 1859) nalezneme ilokuční akt „zákazu“. Zároveň tento komentář signalizuje fakt, že vyprávění se má stát zdrojem poznání příčin mravního pádu: Kdo v teplém hnízdě sedíš, neodsuzuj člověka jedním rázem, když z nouze něco hloupého, něco nedovoleného vyvede. Kdožví co bys ty vyvedl, kdyby ti hladem žaludek kručel a kdyby ti mráz kosti lámal […]
narativni zpusoby.indd 99
21.11.2022 10:26:38 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522278
100
NARATIVNÍ ZPŮSOBY V ČESKÉ PRÓZE 19. STOLETÍ
Z následujícího pravdivého příběhu poznáš, milý čtenáři, z jakých nepatrných příčin mnohdy zločin pochází. (Tyl 1977: 255)
V explicitu povídky se objeví ilokuční akt „varování“: „Vypravovat jeho kousky při novém řemesle, to nebyl oučel těchto řádků; my chtěli na něco jiného pozornost upoutat, a dej Bůh, by se nám to alespoň dílem bylo povedlo. Dejte pozor! Jak malé, nepatrné bývají někdy příčiny – a jak veliké, hrozné následky!“ (tamtéž: 268). Zvolání „dejte pozor!“ apeluje na čtenáře, na jeho uvážlivost ve světě aktuálním. Vypravěč přitom zdatně zvládá podat příběh, jehož protagonista, mladičký, dosud hodný učedník se na základě souběhu okolností dostává „na cestu zločinu“. Jde o povrchní výchovu v dětství, a hlavně nedostatečné výchovné působení mistra, ale i náhodu, lhostejnost jiných dospělých k hrdinově ještě dětské bezradnosti, jíž nakonec využívá ke zkáze chlapcově a ve svůj prospěch lstivý tovaryš coby špatný rádce. To vše dělá ve výsledku z příběhu sociálně přesvědčivou výpověď.9 – Aplikace kompozičního schématu, kdy jsou explicitní moralistní či výchovné komentáře umisťovány do rámce díla, tedy na místa důležitá a čtenářsky nepřehlédnutelná, svědčí ovšem o tom, že u cílového čtenáře Sedlských novin (1849) coby periodika určeného venkovu autor předpokládal potřebu explicitních komentářů: ty se sice vztahují k příběhu, ale současně jsou čtenáři předkládány jako autonomní pravdy k osvojení. Jinak ovšem Tyl v téže době pracuje s moralistním komentářem mimo oblast lidovýchovné prózy. Ilustrovat to můžeme příkladem z novely Divadelní ředitel (Vlastimil 1840, knižně in Sebrané spisy 7. Drobnější povídky novověké 2, 1858). V ní je příležitost pro moralizující komentář vytvořena soucitným zvoláním adresovaným postavě: Politováníhodný otče! […] Co jsi patnácte let bolestně ukrýval a tajil – hanbu svou i dítěte svého –, to dnes původem jejím na světlo přišlo. Avšak co pravím? – Hanbu? Může-liž patrná vina cizí člověku na cti škoditi? Může-liž dítě odpovídati za skutky rodičů? – Ó světe, světe! Jak úzké je tvé srdce! – jak zkřivená mysl tvá! (Tyl 1974a: 96–97)
Moralistní komentář tady není stylizován jako konstatování, ba truismus, ani jako přímý apel či otázka na čtenáře (což je dobová norma), ale jako zvolání, rétorická otázka, která neočekává odpověď, protože je rétorickým vypravěčem adresována jednak do světa příběhu, jednak ke „světu“, jemuž synekdochicky vytýká pokřivenou „morální zásadovost“ jeho obyvatel, jež bývá v tomto světě často příčinou nespravedlivých odsudků. Silná linie moralizující tendence trvá v lidovýchovné próze let padesátých. Pozorujeme tu umenšování náboženského prvku a posilování věcného přístupu beroucího v potaz například aspekt „zdraví lidu“ či ekonomický aj. (srov. v Pravdově Ona má rukavičky!, knižně in Povídky z kraje 5, 1853): „V Čechách ještě, zvláště
9
Srov. též Otruba 1977: 395.
narativni zpusoby.indd 100
21.11.2022 10:26:38
Ukázka elektronické knihy