100 | VLÁDA MÓDY
že ji newyorské pobočky stanic ABC a CBS okamžitě zakázaly.27 Přesto perfektně zaúčinkovala a během týdne po jejím prvním odvysílání Klein prodal čtyři sta tisíc kusů džínů;28 za měsíc to byly dva miliony. Prodeje džínů vystřelily do rekordních vý šin29 — jen v roce 1981 se prodalo půl miliardy kusů. Až do sedmdesátých let se většina džínů šila z tuhého, ne sanforizovaného denimu, který se teprve po vyprání srazil na požadovanou velikost. (Sanforizace, tedy speciální metoda srá žení bavlny, se sice používala od třicátých let,30 ale v denimo vém průmyslu se začala uplatňovat až v letech šedesátých, kdy se předpírání stalo běžnou procedurou.) Zákazník si koupil o jedno až dvě čísla větší džíny, které pak musel vyprat, aby mu padly, nebo si je ještě lépe obléknout a posadit se v nich do vany plné vody. Nevymýšlím si. Aby látka změkla, museli jste džíny prostě nosit. Hodně často. Než se „ochodily“, trvalo to i šest měsíců. Po několika le tech — skutečně letech — se mohly začít třepit lemy nohavic nebo kapes, případně se objevila díra na koleni. Barva vybledla do pudrově modré a kolem rozkroku se objevily paprskovité „ko čičí vousky“. Kdo chtěl získat takový bájný denimový háv, musel tomu obětovat spoustu času a námahy. Alespoň to platilo do osmdesátých let, kdy se prosadily uměle vyšisované džíny. Nesanforizované džíny se hodily do průmy slové pračky spolu s kusy pemzy a praly se tak dlouho, dokud nebyly dostatečně odřené. (Losangeleská značka Guess31 použí vala proslulou metodu praní, které trvalo sedm hodin — dnes se takový maraton pokládá za neekologický horor.) Někdy se džíny dál týraly kyselinami, smirkem, rašplemi a pilníky, aby se do cílilo opotřebení typického pro dlouhé nošení. Říkalo se tomu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522118
Š pinav é prádl o | 1 0 1
„dokončovací práce“, které probíhaly v „prádelnách“, velkých závodech, kde se dnes zpracovávají tisíce džínů denně. Některé prádelny — především ty v Los Angeles, americkém centru dokončovacích prací — jsou vysoce mechanizované a do držují přísné bezpečnostní a environmentální normy. Neplatí to však pro všechny, jak jsem se na vlastní oči přesvědčila jedno ho parného dubnového dopoledne v roce 2018 v Ho Či Minově Městě. Vietnamský textilní a oděvní průmysl je starý a nový záro veň: místní ženy po staletí spřádaly hedvábí a tkaly z něj luxusní domácí i oděvní látky, ale arkwrightovské továrny, které chrlí látky a oblečení po tunách, se tu až do poloviny dvacátého století nevyskytovaly. Výroba oděvů a látek dlouho tvořila jen drobný podíl vietnamského hrubého domácího produktu. Když jsem Vietnam navštívila na začátku roku 1993 a jela jsem z Hanoje na jih do Danangu, zahlédla jsem sice několik továren, ale podle smaragdově zelených rýžových políček všude kolem bylo nad slunce jasné, že základem zdejší ekonomiky je zemědělství. Obchodní dohody a globalizace to změnily. V roce 201832 už ve Vietnamu sídlilo přibližně šest tisíc textilních a oděvních společností, které zaměstnávaly na 2,5 milionů lidí, jejich zboží tvořilo 16 procent celkového vietnamského exportu a výnosy vy šplhaly na 30 miliard dolarů. Odborníci předpovídají, že v roce 2020 už to bude 50 miliard. Ve většině továren se dokončují džíny. V roce 2012 tvořil ob rat z produkce džínů ve Vietnamu 600 milionů dolarů a v roce 2021 se očekává dvojnásobek.33 Vypravila jsem se s místním odborníkem na džíny na prů myslové předměstí Ho Či Minova Města a zastavili jsme u ma sivní brány před zchátralou továrnou, která vypadala spíš
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522118
102 | VLÁDA MÓDY
jako skladiště. Uvnitř ve světle slabých zářivek a nejméně osma třicetistupňovém horku pracovalo asi dvě stě mladých Vietnam ců. Velké ventilátory se snažily aspoň trochu ochladit vzduch. Marně. Na kovových stolech a vozících se vršily nedotčené džíny v barvě půlnoční modři. Mladí muži v máslově žlutých tričkách, kalhotách — obvykle džínových — a po kolena vysokých ho línkách ty nové džíny cpali zhruba do dvaceti monstrózně vel kých pracích strojů. Jiní mladí muži v holínkách z praček tahali promáčené džíny. Na podlaze stály tři centimetry tmavě modré vody. Muži nenosili rukavice a kůži na rukou měli úplně černou. Některé pračky byly starší typy, které vyžadovaly dvacet litrů vody na vyšisování jednoho kilogramu džínů, tedy tří kusů. Ji né nebyly tak nenasytné a stačilo jim pět litrů na kilogram. Můj průvodce mi řekl, že výrobci vědí, jak moc se tu plýtvá. Navíc to stojí peníze: špinavá voda se musí čistit, protože ji vietnamské prádelny už (naštěstí) nesmějí vypouštět přímo do řek. Na opačné straně města jsem viděla stoku, do které se celé roky vypouštěl odpad z džínové prádelny. Voda v ní připomínala dehet a smrděla tak hrozně, že se mi z toho dělalo na zvracení. Přimět majitele továren ke změnám ale není jednoduché. „Jejich úkolem je šisovat džíny, ne se starat o planetu,“ řekl mi odborník na džíny. Mokré kalhoty se nakládají do velkých beden a převážejí do další místnosti, kde na ně čekají obří sušičky. Některé dží ny prošly chemickým ošetřením a zapečením ve velké peci, aby se na nich vytvořily paprskovité sklady. Tomu se říká „ošetření zasucha“. V další místnosti pracují mladí muži a ženy v blankytně mod rých tričkách — každé oddělení má svou barvu. Ručně jako
Ukázka elektronické knihy