100
20. léta
Gerlachovou, bývalou ženou Kurta Gerlacha, a nějakou dobu pomáhal právě v knihovně Institutu. O jeho názorech na výzkumný marxistický institut žádné záznamy neexistují, stejně jako není známo, jestli jeho kolegové věděli, že mezi sebou mají sovětského špiona. Sorgeho každo pádně brzy povolali zpátky do Moskvy a poté vedl život špiona a dobrodruha, o jakém se jeho kolegům salonním filozofům ani nesnilo. Ve třicátých letech, stále v sovětských službách, vstoupil do NSDAP a zařídil si, aby ho vyslali do Japonska jako zpravodaje novin, jimiž ideologicky poh rdal. Ve skutečnosti však Sorgeho v Japonsku nasadili, aby vytvořil síť informátorů, od nichž by získával zprávy o japonské zahraniční politice. V průběhu druhé světové války shromažďoval informace, které, jak se ukázalo, byly pro Sověty životně důležité. Moskvu například zpravil o německo-japonském Paktu proti Kominterně a o chystaném japonském útoku na americkou námořní základnu v Pearl Harbour. V roce 1941 do Moskvy nahlásil, že Hitler plánuje útok na Sovětský svaz, a o rok později vládu v Kremlu informoval, že Japonci nemají v plánu zaútočit na sovětskou východní hranici. Díky této zprávě mohl velitel Rudé armády Georgij Žukov včas ze Sibiře přesunout na západní hranici osmnáct divizí, sedmnáct set tanků a více než patnáct set letounů, čímž nacistům zabránil v postupu na Moskvu. Tento přesun byl jedním z bodů obratu druhé světové vály, neboť se díky němu Rudé armádě podařilo rozdrtit Hitlerův wehrmacht, který předtím v západní Evropě rozprášil britská a francouzská vojska. Je však pravděpodobné, že v té době už pro Sorgeho hra skončila, a nešlo jen o to, že japonské tajné služby zachytily zprávy, které posílal do Moskvy. Proslýchá se, že Stalin nemohl připustit, aby se provalila informace, že ignoroval Sorgeho varování ohledně operace Barbarossa, což bylo označení útoku nacistických vojsk na Sovětský svaz v roce 1941. Stalinovi se možná hodilo, že Sorge nepřežil. Nemohl totiž prozradit, že ztrátu tolika ruských životů způsobila nerozhodnost samotného sovětského vůdce. Richarda Sorgeho oběsili v tokijském vězení 7. listopadu 1944. Ian Fleming, tvůrce Jamese Bonda a důstojník britských tajných služeb za druhé světové války, Sorgeho nazval „nejimpozantnějším špionem v dějinách“. Sorgeho po smrti čekalo určité zneuctění, neboť o něm vznikl
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522117
Svět vzhůru nohama
101
film, který režíroval Veit Harlan. Tohoto filmaře si oblíbil nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels a „proslavil“ se filmem Žid Süß z roku 1940, což je možná ten nejantisemitštější film, který byl kdy natočen. Zmiňovaný snímek Verrat an Deutschland (Zrada Německa) z roku 1955 vypráví o Sorgeho japonské špionážní činnosti a v západním Německu byl zakázán už dva dny po uvedení do kin. V roce 1961 se objevil film s názvem Qui êtes-vous, Monsieur Sorge? (Kdo jste, doktore Sorge?), který se promítal v mnoha zemích a obzvláště si ho oblíbili v Sovětském svazu. To, že byl Richard Sorge sovětským špionem, však tato země oficiálně uznala až v roce 1964, kdy mu byl také udělen čestný titul Hrdina Sovětského svazu. Škoda, že už byl dvacet let po smrti: existuje jen málo mužů, kteří by měli na hrudi medaili Hrdiny Sovětského svazu i Železný kříž německého císařství. Sorgeho příběh nestojí za vyprávění jenom proto, že životopis tohoto akčního hrdiny se tak výrazně liší od životů ostatních myslitelů frankfurtské školy (i když tři její prominentní členové — Franz Neumann, Herbert Marcuse a Otto Kirchheimer — pracovali jako bezpečnostní analytici Úřadu strategických služeb, což byl válečný předchůdce dnešní CIA). Důvodem rovněž je, že jeho politicky angažovaná činnost odporovala étosu frankfurtské školy. Zatímco Sorge hladce přecházel státní hranice v Evropě, Americe i Asii, aby ve službách Kominterny pomohl zažehnout světovou proletářskou revoluci a ve službách Sovětského svazu přispěl k jeho obraně proti nacistické invazi, Institut zůstával zcela stranou jakýchkoli bojů a považoval si své intelektuální nezávislosti. Frankfurtská škola dávala přednost tomu, aby její učenci nebyli členy žádné politické strany, a bez ohledu na Grossmana měla pochybnosti, zda stojí za to zdvihnout rukavici, kterou Lenin hodil marxistům celého světa. Okolnosti, s nimiž byl Institut konfrontován ve dvacátých letech, se velmi lišily od těch, které umožnily úspěch Velké říjnové socialistické revoluce. Spojení Neue Sachlichkeit se někdy překládalo jako „Nová rezignace“, což částečně zachycuje nálady, které frankfurtskou školu v tomto desetiletí ovládaly. Jako by slavná éra socialistické revoluce skončila a levicoví intelektuálové se měli přizpůsobit společenskému řádu Výmarské republiky, který se zrodil z osudového kompromisu mezi sociálnědemokratickou vládou a pruskou šlechtou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522117
102
20. léta
V roce 1927 napsal Horkheimer esej s názvem „Bezmoc německé dělnické třídy“, v níž tento zástupce nového typu marxistických intelektuálů konečně přináší (pesimistickou) odpověď na otázku praktických problémů při zavádění socialismu, kterou si o čtyři roky dříve položili v Ilmenavě. Horkheimer tvrdí, že svou integrací do kapitalistického výrobního procesu ztratila třída schopnost stát se hybnou silou socialismu. V Německu se zkrátka nedostávalo třídního vědomí a proletářské solidarity, které jsou podle Lukácse pro socialistickou revoluci nezbytné. Částečným důvodem bylo rozdělení třídy pracujících na zaměstnanou, integrovanou elitu na straně jedné a na frustrované, nezaměstnané dělníky na straně druhé. Svou roli však také sehrálo, že obě socialistické strany — Sociálnědemokratická strana Německa a Komunistická strana Německa — toto antagonistické rozdělení replikovaly na politické úrovni. Tato roztržka znamenala tragédii, neboť, jak píše Horkheimer, „v kaž dé z obou stran se nachází kus síly, na níž závisí budoucnost lidstva“.[47] Absence sjednocené síly znemožňovala uskutečnění socialistické revoluce v Německu, a navíc — jak si frankfurtská škola později uvědomila — podr ývala i odpor vůči nacismu. Horkheimer prohlásil, že vyhlídky na smíření obou pozic v podstatě závisejí „na tom, kam se budou ubírat ekonomické procesy“. Jízlivá a neférová výtka mířící na Henryka Grossmana — který revoluci považoval za důsledek působení ekonomických sil, a tudíž se stal zastáncem politiky kvietismu — by v tomto případě lépe seděla samotnému Horkheimerovi. To on obsadil dělníky do rolí diváků sledujících vývoj ekonomických sil, místo aby je vnímal jako aktivní tvůrce historie, jak to činil přímočarý leninista ze staré školy Henryk Grossman. Neznamená to, že by se Horkheimer ve svém pesimistickém názoru mýlil, ale přinejmenším to radikálně mění účel takového marxistického think-tanku, jaký od roku 1931 vedl. Rolf Wiggershaus ve své knize o historii frankfurtské školy dochází k závěru, že „nikdo z [vůdčích postav školy] od třídy pracujících neočekával vůbec nic“.[48] Stali se z nich zkrátka virtuózní kritikové světa, který nemohli změnit. Nemohoucnost třídy pracujících, o níž psal Horkheimer, našla svou paralelu u marxistických intelektuálů z Institutu pro sociální výzkum.
Ukázka elektronické knihy