proto, že za ní zůstává stejně neustálená skutečnost, velký prostor života věčně proměnlivého, nevypočitatelného a nevyčerpatelného. A na tomto velkém prostoru Kolářovi záleželo; řeč, jíž používal, byla k tomu, aby mohl do něho vstoupit a vynést z něho báseň. Je to velmi zvláštní poezie, k níž takto Kolář ve své první knížce došel. Básně skrývají důmyslnou konstrukci; například úryvek, citovaný svrchu, je vlastně sestaven způsobem jakéhosi „cut-up“ tak, že levou částí verše jsou (neúplné) hovorové věty a pravou tvoří kusy přírodní scenerie. Výsledkem takového spojování nespojitého jsou významové posuny, které ničí původní smysl slov. Někde ještě tento smysl lze konstruovat, ale jindy sémantická manipulace jde tak daleko, že se už báseň do běžné sdělovací řeči přeložit nedá: „V kolébkách jež kuckaly by ještě chvojí / A ptáci brousili si dláta hrdýlek / Na mramor nebes když červánky se bojí / Honem honem hvězdy učí květomluvě“. Tady už i syntax je nenapravitelně rozlámána a čtenáři nezůstává žádná možnost, jak se vymknout z uzavřeného a svéstojného mikrokosmu básně. Je to nebezpečné počínání a moderní poezie tímto způsobem mnohokrát došla k nesrozumitelnosti a nesdělitelnosti. Co zachraňuje tyto Kolářovy básně, je asi pevnost jejich vnitřní konstrukce sémantické i fonetické. Významu i zvuku slov je tu použito jako hodnot absolutní hudby; nebo jinak řečeno, je to znovuzrození řeči z onoho velikého prostoru, který je za ní. Užívalo se v oněch letech jako technického termínu výrazu „básnická evidence“ a k těmto básním by se hodil plně; když pak po letech nazval Kolář své první abstraktní skladby „evidentní poezií“, vracel se jiným způsobem k těmto básním svého debutu. 2. Není ani mnoho divu na tom, že nebylo ochoty knížku tak nezvyklou přijmout do české literatury, tím spíš, že s ní najednou přicházel kdosi zcela neznámý, a dokonce vůbec ne literát, nýbrž dělník. Své místo však Kolář rychle našel mezi stejně mladými výtvarníky, kteří v oněch válečných letech, pár málo měsíců po vydání Kolářova debutu, se začali pravidelně scházet a nakonec se stali známí jako Skupina 42. Bylo to pět malířů, sochař, fotograf, dva
96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522072
teoretici — jedním z nich dnešní autor této studie — a Kolář, který dost dlouho zůstal mezi námi jediným básníkem. Jádro této skupiny prošlo v počátku třicátých let surrealismem a estetika Skupiny 42 byla tím poznamenána. Zůstávala nám cizí bizarnost, které surrealismus v pozdních svých údobích propadal; ale důležitý byl pro nás básnický vztah surrealismu k modernímu světu, jak jsme jej nalézali v mnohých textech Bretonových nebo v Aragonově Pa řížském sedláku. Dalo by se říci, že Skupina 42 chtěla tímto způsobem nalézt souvislost mezi osudy moderního umění a osudy moderního světa; učinit moderní civilizaci součástí moderní poezie, a tedy i tuto poezii součástí moderní civilizace. Především pak chtěli toto své úsilí postavit proti akademismu, kterému moderní umění již tehdy propadalo. K vytvoření této estetiky Skupiny 42 přispěl tehdy Kolář podstatným dílem. Jeho lidská i básnická zkušenost měla své základy v nejkonkrétnější realitě moderního světa. Týden co týden přijížděl Kolář na schůzky Skupiny z chmurného hornického města nedaleko Prahy, Kladna; a bylo to v tomto proletářském městě, kde, sám proletář, prožil své dětství a mládí. Syn pekaře a švadleny, od dětství pomáhal svému otci za ranní tmy v pekárně; písmenka ho sice už tehdy lákala, chtěl se vyučit sazečem, ale byla hospodářská krize, v tiskárně nepřijímali, vzal si ho tedy do učení truhlář, který bydlel naproti přes chodbu; po vyučení místo ztratil a od té doby žil většinou z podpor v nezaměstnanosti — flink na rozích ulic a po hospodách Kladna, který se k práci dostal jen příležitostně. I celá rodina zůstala věrna svému proletářskému údělu: jedna sestra je dělnicí, druhá si vzala truhláře, bratr je číšník. V jednom zápise svých deníkových Roků v dnech (1947) Kolář sám vypočítává s údivem, kudy ho život vedl. „Kolik jsem měl zaměstnání? V sedmi letech jsem začal jako pekařský pomocník, potom jsem na výdělek česal ovoce, šlapal zelí, sbíral tenisové míčky, učil se truhlářem, psal indiánky a detektivky, byl nezaměstnaným, přidavačem na stavbách, redaktorem, sluhou, flákačem, kanalizačním dělníkem, poskokem, pomáhal jsem na polích a v lese, tahal káru, truhlařil, závozničil, nádeničil u bagru, betonařil, tesařil, byl jsem hlídačem, číšníkem, spisovatelem, ošetřovatelem, mládežníkem, přicmrndával jsem v řeznictví,
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522072
v holírně, v redakcích, byl jsem kolportérem, řečníkem, vedl jsem týdeník, redakci nakladatelství a píši básně.“ Ale aby psal básně, musel si Jiří Kolář objevit v tom docela jiném světě, v kterém žil, existenci umění a poezie. Matčina sestra si kdysi opisovala do sešitů básně; mladý truhlářský učeň si v nich čítal a nad nimi jej napadlo, že asi musí existovat i nějací básníci současní; šel do knihkupectví a tam mu prodali novou knížku veršů Jaroslava Seiferta. Brzo potom, vypráví, došel k rozhodující zkušenosti — bylo mu šestnáct, když se mu v městské knihovně na Kladně dostal do ruky český překlad Marinettiho Les mots en liberté. Marinetti uvedl Koláře na cestu moderní poezie a dal první základ jeho tvůrčí metodě. Proletářské mládí mu dalo míru, jíž mohl vždy bezpečně měřit hodnotu života, řeči, literatury, umění. Chránilo jej proti jedům moderního umění — proti snobismu, lehkomyslnosti, snadnosti. Chudí lidé znají cenu věcí; nedostávají nic zadarmo, a co mají, to má pro ně přesnou hodnotu — získali to za tolik a tolik hodin či dnů námahy a života. Také pro Jiřího Koláře zůstalo umění především poctivou prací — prací se slovy, prací s věcmi. Bere poezii stejně vážně jako život; a život stejně vážně jako poezii. Futurismus a potom surrealismus mu otevřely cestu ke všem svobodám a dobrodružstvím. Ale při nich si zachoval Kolář vždy pevný řád chudoby: znalost ceny, kterou má skutečnost a kterou má lidské dílo v ní. Od těch kladenských počátků vede k dnešnímu Kolářovi cesta dlouhá a složitá. Je na ní především setkání se surrealismem; sur realistická introverze zůstala Kolářovi cizí, ale rád vzal ze surrealismu podnět ke kolážím. Dvanáct jich vystavil roku 1937 na chodbách pražského avantgardního divadla E. F. Buriana. Zachovala se z nich jediná, kterou mi v počátcích našeho přátelství věnoval. Ani tato koláž, jako to bude platit i o těch, které bude dělat později, není surrealistického typu. Nejde v ní o snovou fantastiku, spíše by se dalo říci, že tu Kolář aplikoval metodu plošného rozvíjení osvobozených slov. Ale mezi těmito a dnešními Kolářovými kolážemi měla uplynout desetiletí.
98 Ukázka elektronické knihy