Alan si horečně psal do notesu všechno, co se mu zdálo důležité, a když dopsal, zeptal se: „Mohla byste nám poskytnout i nějaké adresy?“ „Jistě. Vlastně jsem vám neřekla, že tyto dokumenty jsme pro vás nechali přepsat a dáme vám je k dispozici. Není to běžný postup, ale jste od policie a třeba vám usnadníme pátrání. Nemusím asi podotýkat, že dokumenty i jejich opisy jsou přísně důvěrné. Potřebuji samozřejmě při převzetí na předávací listiny vaše podpisy, kterými osvědčíte a potvrzujete, že budete s dokumenty nakládat velmi obezřetně a podle zákona.“ „No, páni, je skvělé, že dostaneme dokumenty,“ zaradovala se Julie. „S tím jsme nepočítali! Moc děkujeme.“ Chvíli ještě nezávazně klábosili, a pak vešel do místnosti ministerský rada v doprovodu starší ženy. „Téměř nikdo, kdo zde pracoval před válkou, už tu není, to víte, po válce se všechno měnilo, ale tady Helga zde byla zaměstnána i v době Hájkové a trochu si na ni vzpomíná,“ vysvětloval a sotva popadal dech, protože zřejmě spěchal a kvůli strmým schodům mu trochu scházel kyslík. Helga se tvářila důležitě a poměrně silným hlasem pronesla: „Hájková byla mladičká a krásná, taková koketa. Všichni chlapi se z ní mohli zbláznit. Všechny jsme jí záviděly. A taky byla chytrá, strašně chytrá, vždyť jen těch jazyků, které ovládala. Hezky tančila a snad někde hrála v ochotnickém divadle…“ „Počkejte, počkejte,“ brzdil ji Alan, „hrála v divadle? A byla koketní? Neměla žádné potíže v komunikaci s jinými lidmi?“ „Tak, přesně jak říkáte, neměla problém. A pak tu jednoho dne, vlastně ani nevím kdy, pracovat přestala. Asi se odstěhovala. Víc nevím.“ „Znala jste se s ní osobně?“ „Ano. Ale jenom jsme se znaly, nebyly jsme přítelkyně.“ „Něčeho dalšího jste si na ní nevšimla? Nějaká zajímavost, jinakost.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522017
„Ne. Snad jen, ale to už jsem říkala. Byla krásná jako obrázek a chytrá. A nerada dělala rukama. Pocházela prý z nějaké nóbl rodiny, ale to víte, válka všechno smazala. Můžu už jít?“ „Ještě poslední otázku,“ požádal Alan, „hovořila někdy o své rodině?“ „Nikdy, pokud si vzpomínám. Motal se kolem ní jako mlsný kocour starý Plicke, takový obtloustlý voják, ale držela se od něho dál.“ „Víte, kde bychom pana Plickeho našli?“ „Ano.“ „Kde?“ „Na hřbitově. Umřel už za války, ale ne na frontě, nachladil se, když hasil nějaký požár, dostal horkost a pak to s ním vzalo rychlý konec.“ „O jaký požár šlo?“ „Milej pane, za války pořád někde hořelo. Pořád. Hasičů bylo málo, mladí kluci umírali v zákopech a hasili staří dědci a dobrovolníci, co se k požárům nachomýtli. Už můžu jít? Mám vážně strašně moc práce.“ „Běžte,“ přikývl ministerský rada a dodal: „Děkujeme za ochotu.“ „Sbohem,“ odpověděla a byla pryč. „Máme vše hotovo?“ zeptal se své sekretářky a starostlivě se podíval na hodinky. „Ano. Jestli naši hosté nemají ještě nějaké další přání. Ale o Evě Hájkové se už u nás zjistit více nedá. Dohledali jsme všechny dostupné materiály. Tady jsou opisy,“ podala úhledně svázaný spis Alanovi. „Rozloučíme se?“ „Jistě,“ přikývl, „moc vám děkujeme. Dozvěděli jsme se spousty zajímavých informací. Jen ještě drobnost. Rád bych si promluvil s paní Hájkovou, maminkou Evy. Je možné získat její adresu?“ „Bohužel není. Zemřela těsně před válkou. A pokud jde o jejího syna, bratra Evy Hájkové, stal se za války nezvěstným někde v Haliči. Ach bože, válka. Nemáme to sice ve 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS522017
spisech, ale o smrti maminky prý vyprávěla sama Eva, když tu ještě pracovala, a u jejího bratra je dodnes poznámka nezvěstný, takových jsou bohužel statisíce.“ „Aha.“ „Takže, sem prosím vaše podpisy o převzetí opisů, a máme hotovo. Šťastnou cestu do Francie. Moc se těším, až se tam znovu podívám a až navštívím po letech Louvre. Stýská se mi po obrazech, po atmosféře a po tichu, ve kterém si milovníci umění prohlíží všechna ta skvostná díla rozvěšená po stěnách a samozřejmě i sochy, rozmístěné…“ „Určitě přijeďte,“ usmál se Alan, „svět už se musí konečně dostat zpátky do normálních kolejí. Jen když se budou lidé potkávat, když budou cestovat a poznávat se navzájem, vrátí se do své původní nezkažené podoby.“ Rozloučili se, společně vyšli všichni čtyři z místnosti, a pak se každá dvojice dala na opačnou stranu. Před ministerstvem se Julie přitiskla k Alanovi a zašeptala: „Byli moc milí a zjistili nám víc, než jsme čekali. S takovou vstřícností se člověk jen tak nesetká.“ Pokýval hlavou a vzal ji za ruku, jako by k sobě patřili. Lekla se, chtěla ucuknout, ale držel ji pevně. „No právě. Milí byli až moc, a vstřícní ještě víc. Lhali nám nebo aspoň neřekli všechno. A ta Helga nám mohla říct mnohem víc, kdyby chtěla. Všimla sis, jak se snažila co nejrychleji zmizet? Tvař se, Julie, jako bychom byli pár, jsem si jistý, že nás sledují. Budeme hrát, že smyslem naší cesty do Vídně není pátrání, ale že si chceme služební cestu užít jako milenci. Pátrání je jen zástěrka, vlastně nám o nějakou Hájkovou moc nejde. Jasný?“ Neodpověděla, obejmula ho kolem pasu a lehounce políbila na rty. „Rozumím,“ zašeptala. „Bezva. To je ono,“ odpověděl spokojeně a mírně ji plácl přes zadek. *
*
*
100 Ukázka elektronické knihy