Den, kdy jsme se dozvěděli, že čekám Katku. Den, kdy mi došlo, že s ním definitivně zůstanu. Den, kdy začal plánovat svatbu. Den, kdy jsem se toužila ze všeho vyzvracet.
Dávám je do vázy a říkám si, proč je kupoval, když jich před domem máme celý keř. -Pamatuješ, chodila`s ráda k tomu starýmu domu na nábřeží. Seděli sme u vody a já si říkal, že seš to nejkrásnější, co mě v životě potkalo… -Jo, pamatuju, skáču mu do řeči a dávám mu na stůl večeři. Poslední, na co mám náladu, je vzpomínat, kterak to tenkrát pro něj bylo krásný.
Sedím na lince a pozoruju, jak jí. Nevím, proč to zase dělám, když u toho hnusem zatínám zuby. Krájí si maso na malé obdélníčky. Ty pak kombinuje s měsíčky brambor. Vím, že mu na konci nezůstane ani jedna přes počet. Vždycky maso rozkrájí na tolik kousků, kolik má na talíři brambor. Vždycky!
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521998
Nevím, proč mám pocit, že NĚKDO tohle ticho, přerušované pouze pravidelnými nárazy vidličky o talíř, pozoruje. Nevím, proč si myslím, že NĚKDO takový musí stát vedle mne a já ho jenom nevidím.
Minula jsem Jana, ale netuším o tom. Minula jsem ho o jednu knížku navíc. Kvílení, které ani nebudu číst, protože jsem ho četla už stokrát. Netuším, že jsem tu knížku začala hledat proto, abych ho nepotkala. Abych teď mohla sedět na kuchyňské lince s utěrkou na rameni a myšlenkou, že ten NĚKDO mě za to NIC, za tu břečku na talíři, za tu břečku v celém domě, musí začít nenávidět.
Pavel si do ubrousku otírá koutky úst. -Koupil sem víno. Neodcházím k baru pro skleničky, abych mohla z kapsy vytáhnout novinový ústřižek s Janovou fotkou a připomenout si tak mandlový tvar jeho očí. Protože ty oči mě neprobodly. Nevím nic o jejich živé vodě. Nevím, že měly být po další roky součástí dnešního výročí. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521998
Noviny leží na stole, včera jsem je četla, i článek o Janovi. I tu fotku jsem viděla. Dnes už si na ni ani nevzpomenu. Nemám důvod. Nemám šanci. A za pár dní ji vyhodím do kontejneru na papír.
Pavel jde pro skleničky. Uklízím talíř do dřezu a z příborníku vyndávám vývrtku. Jsem unavená. Sedám si na židli a zavírám oči. Za ně se hrne zítřek. A další. A další. Každý v zásadě stejný jako ten předešlý. Jako ten budoucí. Mohla bych zbytek života prožít v jediném dni a o nic bych nepřišla. Neříkají tohle lidi, když si splní sen? Možná. SNAD.
Čekám na výslech. Chci vrátit čas těsně před okamžik, než potkám Jana.
*********
100
Ukázka elektronické knihy