Issuu

Na život se díval s humorem. O kolonii v Hongkongu mluvil s kousavým výsměchem, ale zrovna tak se vysmíval čínským funkcionářům v Mej-tan-fu i choleře decimující město. Nedokázal vyprávět tragický či hrdinský příběh, aniž by mu dodal nádech absurdnosti. Měl v zásobě bezpočet historek o všem, co během dvaceti let v Číně zažil, a vzbuzoval jimi dojem, že svět je velice zvláštní, bizarní a absurdní místo. Popíral sice, že by se zajímal o čínský jazyk, kulturu a historii (tvrdil, že všichni sinologové jsou pytlem praštění), ale bez obtíží se dohovořil. Četl málo a to, co znal, se naučil konverzováním. Často ale Kitty líčil příběhy z čínských románů i z čínských dějin. I když byl vždycky prostořeký a ironický, při těchto vyprávěních zněly jeho vtipy dobromyslně i něžně. Kitty připadalo, že možná nevědomky přijal za svůj čínský názor, podle něhož jsou Evropané barbaři a vedou pošetilý život, zatímco jen v Číně se žije způsobem, který rozumnému člověku umožní postřehnout alespoň stín skutečné reality. Měla o čem přemýšlet, protože dosud neslyšela nikoho mluvit o Číně jinak než jako o zaostalé, špinavé a odporné zemi. Připadalo jí to, jako když někdo na okamžik pozvedl cíp závěsu a ona letmo zahlédla svět plný barev a významů, o kterých nikdy ani nesnila. Vysedával u nich, povídal, smál se a popíjel. „Nemyslíte, že příliš pijete?“ zeptala se ho jednou Kitty přímo. „Je to má hlavní životní radost,“ odpověděl. „A kromě toho je to dobré proti choleře.“ Když odcházel, býval opilý, ale držel se dobře. Byl rozjařený, ale rozhodně ne protivný. Jednoho večera přišel Walter domů dříve než obvykle a pozval Waddingtona na večeři, během které se stala nečekaná příhoda. Snědli už polévku a rybu, a když sluha přinesl kuře, servíroval s ním Kitty i čerstvý zeleninový salát. „Proboha, snad to nechcete jíst!“ vykřikl Waddington, když viděl, že si Kitty posloužila. „Jistěže, máme salát každý večer.“

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521988

„Žena ho má ráda,“ dodal Walter. Sluha podal mísu i Waddingtonovi, ten ale zavrtěl hlavou. „Mockrát děkuji, ale dneska ještě nepomýšlím na sebevraždu.“ Walter se pochmurně usmál a posloužil si. Waddington na to už nic neřekl. Byl od té chvíle podivně zamlklý a krátce po večeři se rozloučil. Byla to pravda, že jedli salát každý večer. Dva dny po příjezdu jej kuchař s čínskou bezstarostností připravil a Kitty si neuváženě trochu vzala. Walter se rychle předklonil. „To bys neměla jíst. Sluha nemá rozum, že to servíruje.“ „Proč ne?“ zeptala se Kitty a hleděla mu zpříma do tváře. „Je to vždycky nebezpečné a za těchhle okolností je to učiněné šílenství. Zabiješ se.“ „Myslela jsem, že o to právě jde,“ odpověděla Kitty. S rozvahou se do salátu pustila. Sama nechápala, odkud bere tu nesmyslnou odvahu. Výsměšně sledovala Waltera. Připadalo jí, že poněkud zbledl, ale když mu sluha mísu podal, posloužil si také. Protože kuchař viděl, že zeleninu neodmítli, začal jim připravovat salát každý večer a oni každý večer pokoušeli smrt, když ho jedli. Bylo nesmyslné takhle riskovat. Kitty měla z cholery obrovské obavy. Salát jedla s pocitem, že se tím zlomyslně mstí Walterovi a vysmívá se vlastnímu hroznému strachu ze smrti.

Když den po této příhodě přišel navečer Waddington opět na návštěvu, chvilku poseděl a pak se Kitty zeptal, jestli by se s ním nechtěla trochu projít. Nebyla z domu od chvíle, kdy přijeli, a tak jeho nabídku ráda přijala.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521988

„Bohužel tu není moc kam chodit,“ řekl. „Ale podíváme se nahoru na kopec.“ „Ach ano, k té bráně. Často se na ni dívám z terasy.“ Jeden ze sluhů jim otevřel těžká vrata a vyšli na prašnou cestu. Po několika krocích Kitty zděšeně vykřikla a popadla Waddingtona za paži. „Podívejte se!“ „Co se děje?“ U zdi dvora ležel na zádech muž s nataženýma nohama a rukama za hlavou. Na sobě měl roztrhané modré šaty a vlasy svázané do rozcuchaného uzlu. Čínský žebrák. „Vypadá jako mrtvý,“ vydechla Kitty. „Je mrtvý. Pojďte pryč. Dívejte se raději na druhou stranu. Až se vrátíme, řeknu, ať ho odnesou.“ Kitty se ale tak třásla, že se nemohla hnout z místa. „Ještě jsem nikdy neviděla mrtvolu.“ „Tak to byste si měla na ten pohled rychle zvyknout. Než tohle krásné místo opustíte, uvidíte jich určitě ještě spoustu.“ Uchopil její ruku a vsunul si ji pod paži. Chvilku kráčeli mlčky. „Zemřel na choleru?“ zeptala se Kitty konečně. „Nejspíš ano.“ Stoupali po úbočí kopce, až došli k bráně. Byla bohatě vyřezávaná. Její nereálný a ironický obrys se tyčil nad krajem. Usedli na podstavec a hleděli do kraje. Kopec byl hustě pokrytý zelenými hrbolky hrobů. Nebyly uspořádané v řadách, ale nepravidelně rozeseté, takže člověk měl pocit, že se mrtví pod zemí musí tlačit. Úzká pěšina se klikatila mezi zelenými rýžovišti jako had. Malý chlapec usazený na hřbetě vodního buvola jel pomalu domů, tři venkované pod velkými slaměnými klobouky se lopotili s těžkými břemeny. Po horkém dni bylo příjemné sedět na kopci a vnímat slabý večerní vánek. Kitty cítila, že daleký výhled do kraje přináší do jejího zmučeného srdce pocit melancholie, ale také se nemohla zbavit myšlenek na toho mrtvého žebráka.

100

Ukázka elektronické knihy