Barrett et al.168 v jedné studii ukazovali rozdíl ve způsobu zpracování studu a viny. Dvouletá batolata si hrála s panenkou, která byla vytvořena tak, aby byla náchylná k rozbití. Po automatickém rozbití panenky pak převládaly dva způsoby, jak se děti se situací vyrovnávaly. Některé děti omluvně ukazovaly rozbitou panenku rodičům, jiné ji jednoduše skrývaly před zrakem rodičů, aby se vyhnuly maléru. Jedny se stahovaly do sebe, odmítaly a vyhýbaly se tomu, co udělaly – avoiders. Druhé přiznávaly chyby a aktivně se snažily o nápravu a změnu – amenders. Napravující chování pak autoři experimentu interpretovali jako vinu, zatímco chyby skrývající chování jako stud. V dalším rozvinutí výzkumu se ukázalo, že děti vyhýbající se zostuzení, na rozdíl od dětí aktivně řešících problém, vykazovaly shodně i další problémy v sociálním chování a výchově. Podle Tangney spočívá jádro problému právě v povaze vlastního hodnocení. Stud vyrůstá z hodnocení celého Já – kdo jsem –, kdežto u viny se pozornost klade především na to, co jsem udělal. To má podle Lewis fatální důsledky na konstituci integrity já a na jádro našeho sebepojetí. Udělal jsi NĚCO špatně ve studu znamená jsi špatný člověk. Díky tomuto negativnímu sebepojímání je stud emočně bolestivý a na rozdíl od proaktivně korektivní viny vede k regresivnímu stažení do sebe. Podle Tangney169 pak v souladu s těmito dvěma sebeuvědomujícími „procesy“ prožívání intersubjektivního tělesného já, můžeme vidět i dvojí pojetí výchovy. Výchova v regulativním smyslu by tak měla primárně artikulovat problémy týkající se toho, co jsi udělal špatně, co se stalo, a nikoli: udělal jsi špatnou věc, ergo jsi špatný, či jsi špatný, a proto jsi udělal špatnou věc. Takovou výchovu pak nelze chápat jinak než jako systematickou depersonalizaci a dezintegraci osobnosti, která nemůže vést k ničemu jinému než k problémům se sebedůvěrou, sebeidentitou a s nimi korelujícími poruchami sociálního chování. Učitel, rodič či obecně jakýkoli vychovatel, který má na zřeteli dobro svého svěřence, by si měl uvědomovat, že dlouhodobé vystavení superkritickému pohledu může způsobit v posledku více škody než užitku. A přestože se navenek dítě jeví jako poslušné a hodné, v jeho nitru se mohou obnažovat těžké rány, které se budou velmi obtížně hojit. Podle Tangney spočívá základní rozdíl mezi studem a vinou právě v oné rozdílné povaze samotného Já (Self) v těchto prožitcích. Zkušenost studu je přímou zkušeností o Já, jež je soustředěno na své vlastní sebehodnocení. Ve vině není zkušenost Já v centru negativních hodnocení, spíše se zaměřuje na záležitosti kolem udělat, neudělat. Ve studu se akcentuje Já (Já to udělal) ve vině chování 168
169
Barrett, L. F. (2017). The Theory of Constructed Emotion: An Active Inference Account of Intero‑ ception and Categorization. Oxford: Social Cognitive and Affective Neuroscience, 1–23. Tangney, J. P. a Dearing, R. L. (2002). Shame and guilt. New York: The Guilford Press.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521891
170 171
Tamtéž. Bandura, A. (1991). Social Cognitive Theory in Moral Thought and Action. In: Handbook of moral behavior and development. New Jersey: LEA, 45–103; Bandura, A., Barbaranelli, C., Caprara, G. V. a Pastorelli, C. (1996). Mechanisms of Moral Disengagement in the Exercise of Moral Agency. Journal of Personality and Social Psychology, American Psychological Association; 71(2), 364–374
Koncept morálních emocí a morální integrity jako klíčové východisko interpretace předpokladů kriminálního chování
(Já to udělal)170. Vedle rozdílné akcentace k Já pochází stud z veřejného odhalení našeho selhání či přestupku, kdežto vina vyrůstá v intimitě Já, které si internalizuje svědomí. Proto vina na rozdíl od studu podle Tagney nezasahuje do jádra integrity Já. To je důvod, proč není vina empiricky zakoušená tak bolestně (zasahuje fyzicky méně) jako stud: zaměřuje se na určitou část chování, která je něčím jiným než Já samotné. S ohledem na psychologická šetření se ukazuje, že stud je výrazný korektiv a regulátor chápání našeho Já v jeho celku. Významně odpovídá na otázku, co jsem, jakým jsem já sám člověkem. Proto je možné chápat stud jako klíčový konstitutivní aspekt vypovídající o celku Já ve smyslu pojmu „integrita“. S ohledem na nepříjemné pocity doprovázející narušení naší integrity se lidé přirozeně chtějí těmto averzivním prožitkům nějak vyvarovat. Averzivní prožitek studu a viny tak může principiálně vyústit ve dva přístupy. V korektivně‑regulativní přístup – uděláme něco, abychom naše jednání či sebe sama napravili – na straně jedné, na straně druhé v techniky tyto nepříjemné pocity nějak vytěsnit, neutralizovat či inhibovat. První přístup obvykle spojujeme s pozitivní morální regulací, v níž afirmujeme morální normy a standardy, druhý přístup pak s opakem, s „vyvázáním se“ z morálky. Jedna z poměrně dobře propracovaných teorií zabývající se morálním vyvázáním je koncepce Alberta Bandury. Není mnoho takových pojmů, které budí tolik reakcí a potřebu další interpretace jako klíčový pojem Alberta Bandury „morální vyvázání se“171. O důvodech, proč tomu tak je, můžeme spekulovat, svou roli však určitě hraje fakt, že mluvíme o pojmu, který v sobě koncentruje významný interpretační potenciál. Jde o velmi obecný pojem, jenž umožňuje zarámovat většinu otázek, které jsou spojeny s tematizací morálky. Přes veškerou kritickou reflexi je dnes v psychologii morálky morální vyvázání se jedním z klíčových pojmů, který nabízí určitou perspektivu, jak uchopit problém morálního selhání. Výhoda konceptu morálního vyvázání spočívá v tom, že na rozdíl od jiných (např. morální usuzování) se snaží akcentovat činnou, a nikoli jen normativní stránku morálky. Nepracuje tedy jen s hypotetickým jednáním, ale snaží se odhalit vnitřní motivy vedoucí přímo k určitému typu jednání. Zajímavá a přínosná na celém konceptu je pak skutečnost, že Bandurova koncepce umožňuje otevřít téma morální integrity, tedy téma, které se dnes, zvláště ve filozofické recepci, snaží znovu rehabilitovat starý řecký koncept etiky ctnosti. Lze si dobře
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521891
představit, jak v odlišných kulturních a sociálních systémech mohou být formulovány odlišné morální standardy, a to i od těchto standardů odvozeného jednání. Nacistická morálka byla přece jen také určitou verzí morálky, i když s ohledem na širší kontext morálkou podstatně amorální a nelidskou. Bandura172 si je tohoto problému vědom, a tak připomíná výzkumné práce S. Milgrama a Ph. Zimbarda, které nás upomínají, jak nemorálně a asociálně jsou schopni lidé jednat pod vlivem autorit či norem. Všechny tyto práce pak poukazují podle Bandury et al.173 na nejvyšší formu nemorálního dehumanizovaného jednání, které je krajní rezignací vůči amorálnímu jednání. Tuto techniku, díky níž si nemusíme přičítat morální odpovědnost za důsledky našeho nemorálního chování, označuje Bandura174 dnes tak frekventovaným pojmem „morální psychologie“ – morální vyvázání se.
4.6.4 Psychologické pojetí „morálního vyvázání“ (moral disengagement) Problém psychologické interpretace morálky nejen pro účely výzkumu spočívá v tom, že psychologickými – empiricky definovanými – prostředky studujeme abstraktní filozofická témata, která jsou s ohledem na svůj filozofický původ empiricky nezachytitelná. Morálka je záležitostí svobodné lidské vůle, kterou lze z empirického hlediska jen obtížně předpovídat. Morální vyvázání se je jedním z konceptuálních pokusů empiricky měřit to, co je z hlediska své podstaty empiricky neměřitelné. Umožňuje tak klasifikovat morální jednání z určité předem definované perspektivy. Vedle konceptu morálního vyvázání můžeme uvést další koncepty, jako např. morální usuzování, koncept ctnosti či studu a viny. Všechny se musí vyrovnat se stejným metodologickým problémem – redukovat otázku morality na faktickou a velmi úzce ohraničenou skutečnost, jejíž důsledky jsou patrné v pozorovaném chování jedince. Pro účely interpretace výsledků má systém či technika morálního vyvázání se primárně za cíl zbavit člověka pocitu viny a studu – „vyvázat se“ ze svého nemorálního jednání.
172 173 174
Bandura, A. (1995). Self‑efficacy in changing societies. Cambridge: Cambridge University Press. Tamtéž. Bandura, A., Barbaranelli, C., Caprara, G. V. a Pastorelli, C. (1996). Mechanisms of Moral Disengagement in the Exercise of Moral Agency. Journal of Personality and Social Psychology, American Psychological Association; 71(2), 364–374.
100 Ukázka elektronické knihy