„Komu?“ „Ženě.“ „To je přísně zakázáno.“ „Ve tmě, když vás nikdo nevidí?“ Vzal služební čepici, plivl na stříbrnou lebku a začal ji čistit. Po chvíli byla jako nová, seržant pohlédl zálibně na své dílo, nasadil čepici a přejel palcem švihácky po kšiltu. „Hloupý kecy,“ řekl. „Netvrdil jste něco o přísném služebním zákonu?“ „Nemáš co půjčovat služební pistoli. To jsem řekl.“ „Nebylo to vůbec jednoduché,“ pokračoval jsem v řeči, jako bych neslyšel. „Nejdříve jsem prokopal sněhovou závěj navátou k bráně našeho statku. Směr jsem určil podle hluku pásových vozidel jedoucích po silnici. Jedno jelo nahoru, dvě jela dolů, o něco později dvě jela nahoru a jedno dolů. Měli v tom řád. Poslední prudký nápor a dopadl jsem na zmrzlý asfalt. Překvapí vás někdy vlastní neslušné jednání?“ Pohlédl na mne, jako by mne viděl poprvé. „Nedělal jsem to poprvé,“ přiznal jsem s nadsázkou. „V zájezdní restauraci před městem pořádali svatbu. Nevěsta byla v osmém měsíci, ženich byl od letectva. Věci dostaly velice rychle spád. Objednal jsem něco k pití a ukázal číšnici hrst bankovek. Přikývla skloněná nad stolem dostatečně nízko, abych je viděl. Ale to již hostinský přinesl kořalku a pronesl přípitek na celou hospodu. Hloupé kecy o kavalerii. Číšnice přinesla hovězí polévku s mastnými oky, nudle, mrkev. Dobrá německá kuchyně.“ „Byla pěkná?“ „Po dlouhé době se na mne usmálo štěstí. Blondýna, štíhlé nohy, pěkně udělaná, a jak to bývá, někdo z místních začal blábolit nesmysly o SS jízdě. Prý byli v Kalaji.“ „Krajem projeli žoldáci a odrbali kuřata?“ „Mluvili o někom ubodaném Poláky a také mluvili o šílenci, o kterém jsem slyšel o dva dny dříve ve vlaku od jednoho důstojníka.“ „Najednou jsi byl veliký hrdina?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521873
„Jak pro koho.“ „Copak ti jezdci, co vlastně udělali?“ Odlil jsem trochu kávy do plechového hrnku. „Postříleli rukojmí za naším statkem!“ „Máš jméno?“ „Koho?“ „Kdo nařídil takovou hloupost.“ „Právě ten člověk, o kterém jsem slyšel ve vlaku. Bláznivý Walt.“ „No teda,“ řekl Baumgartner. „Takže s holkou to nevyšlo?“ „To byste se divil,“ řekl jsem. „Aperitiv?“ řekl. „Dvě sklenky šnapsu na začátek, potom kus masa. Byla v tom cibule. Po třetí sklenici jsem potřeboval jít na záchod a šenkýřka se mne ptala, jestli znám cestu.“ „Kouzlo uniformy?“ zaskřehotal. „Měli to v kůlně. Skončil jsem a ona čekala venku. Kdo by to řekl, že dokážou takové věci!“ „O čem mluvíš?“ „Líbal jsem ji, hladil po bocích, byla tak blízko, že nezbylo místa, a věřte, nechtěl jsem pokazit to dobré, co čekalo uvnitř.“ Vykulil oči, až mu lezly z důlků. „Tý jsi půjčil?“ Slovo přirození za žádnou cenu nechtělo vyjít ze spálených rtů. Konvice s kávou dopadla na podlahu, na víku stálo Roubíček & syn, přejel jsem palcem po ozdobném písmu, bylo příjemné na dotek a odvádělo pozornost od poskakujícího seržanta. Řada prudkých úderů. „Kterej debil zavřel roletu,“ křičel někdo venku. V útrobách poštovního skladu zazněl elektrický zvonek, byl to budíček a nástup. Zbývalo několik vteřin na vyřízení osobních záležitostí s hulvátem na rampě. Nebyl starší než já, měl prasečí oči zasazené hluboko do růžových tváří, muselo to být od sleďů a nakládané cibule, také s pitím začal o něco dříve. Musel to být Fríse. Mezi kolejemi stál vozík o velikosti pořádné truhly se zapřaženým černým koněm olizujícím kamení. Hucul jim říkají na jižní Bukovině. Položil na rampu dvě konve a potřeboval podepsat průvodku.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521873
O něco později balancoval vestoje na kozlíku s opratěmi v rukách a koník uháněl po kolejích. Mezitím vyšli na rampu Baumgartnerovi skladníci v zapraných uniformách. „Abzahlen!“ nařídil Baumgartner svým mužům. Buzerace. Víš přece, kolik nás je. „Achtung!“ Před kým? „Ohne tritt, marsch!“ Před tím mladým vojákem? Desátník Peter Weinert pochodoval na místě, oči upřené kamsi za obzor. Nechtěl vidět debilního Baumgartnera a také nechtěl vidět mne. Jak je možné, že nedaleko hraničního přechodu v Pyrenejích někdo vystřelil z Les Islettes na francouzském území? Nebyl bych tady, přemýšlí Peter Weinert a cítí na pravé ruce dva chybějící prsty. Kurt Bierkranz sotva hýbal kolenem. Pravá noha nesloužila. Stačila na pobíhání ve skladu, ale na dlouhý pochod již nebyla. Spadl ze skály těsně před útokem, dodnes cítí výsměch kamarádů. Jejich pohledy! Útočili proti Australanům ve vyprahlém řeckém průsmyku a nemilosrdné slunce rvalo z ran něco více než bolest. Když za soumraku počítali své mrtvé v průsmyku Kliti, ležel ve strži s komplikovanou zlomeninou a plným zásobníkem. Peklo na zemi, celé to pohoří. Ta brána. Walter Kramer přijel do Debice z tábora v bavorském městečku Dachau. Rotmistr Trackel přesvědčil Kramera, že žádná bolest nemůže být největší, konečný hřích nemůže být dosažen, mrtví nemají co činit s budoucností. Věděl o zákeřných nemocech ve slitcích podřadné krve, ale neznal šílenství, beznaděj, poslední záchvěv ctnosti nebo z čeho vzešel útok bídného Sasíka, buzeranta a opilce prvního řádu, nepřítele Říše přistiženého s rukou v poklopci cizího muže. Jak mohl vědět, že ta směs pokálených nervů zaútočí rezavým hřebíkem? Nadějný magistr Theodor Lovat dokázal rozluštit latinské popisy léků, a proto nevěřil doktorům, kteří tvrdili, že má čistý průstřel hrtanu standardní polskou kulkou. Přestal psát domů, čekal na příznaky a ty přicházely stále častěji.
100 Ukázka elektronické knihy