„Jak?“ „Třeba po nějaký bombě, co já vím, vytryskne voda ze země.“ „Jako pramen?“ „Jo.“ „Stalo se to někdy?“ „Ne.“
96
Nicola Randazzo plakal. Rosario vstal z lůžka a schoulil se vedle něho, díval se na něho a na nic se neptal. Trpělivost otevřených dveří. Randazzo si ho všiml, otřel si slzy a se vším se mu svěřil. Rosario zachoval mlčení prosté soudů. Když zpověď skončila, vrátil se na své lůžko, otočil se na pravý bok a snažil se usnout, ale nebylo to jednoduché, Nicola dál slabě a přerušovaně naříkal. Chvíli předtím, před latrínami, Melluso řekl: „Randazzo, pojď se mnou tam dozadu.“ Praštil mu hlavou o zeď. Několikrát ho udeřil do spánků, pěsti měl přitom omotané mokrým ručníkem, aby nezanechal stopy. „Tak ty jsi se mnou nechtěl šukat kurvu.“ Kolenem ho kopl do ledvin. Jakmile Randazzo ztratil rovnováhu a zhroutil se bez dechu na zem, Melluso si ho vzal zezadu. Uprostřed noci zazněly rozkazy, nekompromisně. Připravit se na evakuaci tábora, nepřátelské jednotky prorazily frontu. Tři minuty po šesté byl zahájen ústup. Vyrazili pěšky, batohy na ramenou, daleko od prašných cest, kamennou pouští. Měli urazit sedmašedesát kilometrů v co nejkratším možném čase, za teploty téměř padesát stupňů na slunci. Než se vydali na pochod,
dostali příděl vody, půl čutory na osobu. Řada mlčky postupovala, vojáci se naučili šeřit silami, mluvení vyžaduje zvýšenou produkci slin a sliny znamenají žízeň. Ve dvanáct byla situace zoufalá. Pět jich omdlelo, Iallorenzi zvracel vysílením, Randazzo krvácel z konečníku. Francesco D’Arpa se zastavil, aby oběma pomohl. Postavil Iallorenziho zase na nohy a Nicolovi nabídl pravé rameno, aby se mohl opírat. Všude kolem nich na všechny strany poušť. Rosario cítil, jak mu puká horní ret, byl už dehydratovaný, ale nevytekla ani kapka krve. S rukama před očima změnil směr pochodu přesně v okamžiku, kdy Melluso odšrouboval svoji čutoru. Srazili se. Čutora spadla a voda zmizela v písku. Melluso se vrhl na Rosaria. Podařilo se mu trefit ho pěstí do ucha. D’Arpa je od sebe odtrhl. „Melluso, co to do prdele děláš?“ „Kvůli němu se mi vylila voda.“ Rosario se zvedl. Oprašoval ze sebe písek. Melluso na něho zamířil prstem. „Já tě zabiju, ty nulo.“ Nicka se vrátila. O čtvrt hodiny později stáli vojáci v řadě, jeden vedle druhého, ruce nad hlavou. Nepřítel je dostihl, s náklaďáky a samopaly. Divize mého dědečka se vzdala bez jediného výstřelu. Řada se rozpadala na kusy. Někdo vyčerpaný únavou nebo dehydratací se občas skácel na zem. První výzvou ke zvednutí byl kopanec do boku. Pak už žádné upozornění. Kdo nevstal, toho zabili. D’Arpa a Rosario drželi Nicolu Randazza na nohou, přidržovali ho za límec uniformy. Třas se zvyšoval, kolaps z úžehu byl stále konkrétnější možností. Po dvou hodinách se zhroutil Santin, ten nejméně přivyklý tyranskému bičování slunce. Spadl na kameny,
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521868
98
aniž to vzal přes kolena. Důstojník nepřátelského vojska něco zařval, pravděpodobně příkaz, aby se zvedl. Nedostalo se mu odpovědi. Výstřel z pistole potvrdil, pokud to bylo vůbec zapotřebí, že se nesmí ztrácet čas. Tělo tam bylo ponecháno, začaly ho obírat mouchy a hmyz. Nikdo z vojáků nepožádal, aby ho směli pohřbít, nedostávalo se jim slin, ani aby vyslovili jediné slovo. Během pochodu ztratili další tři druhy. Do cíle dorazili pozdě v noci. Stará oáza upravená na zajatecký tábor. Nebyla tam voda, nebyly tam postele, nebyly tam latríny. Čtverec, který tvořila jedna zeď a tři stěny z ostnatého drátu, příliš vysokého, příliš hustého, než aby člověk živil plané naděje, že ho prorazí. Zajatci byli stádem volů, ale ne tak šťastných: chybělo jim napajedlo. Hned první noci došlo k pokusu o útěk, mladíček z Crotone, ani ne dvacetiletý. Okamžitě ho chytili a hodili zpátky do ohrady. Tehdy se stráže poprvé obrátily na zajatce v italštině. Řekli jim, že utéct je nemožné, navíc každý pokus bude potrestán odnětím vody všem na dva dny. Trest začínal od této chvíle. D’Arpa šel za Kalábrijcem, řekl mu, ať si sedne vedle něho. Dozorci to rozehráli tak, aby se začali vraždit mezi sebou. Nikdo na chlapce nevztáhl ruku, nikdo mu nic nevyčítal. Druhé noci se Kalábrijec pokusil znovu o útěk, ale čtyři zajatci ho zadrželi, tři ho znehybnili, ale byl to D’Arpa, kdo ho zlomil v pase mocnou ranou pěstí do varlat. „Jestli zkusíš zase utýct a další dva dny nám nedaj vodu, zabiju tě vlastníma rukama.“ „Nicolo, udělej misku z dlaní a, prosím tě, hlavně nic nevylej. Já pak udělám to samý pro tebe.“ D’Arpa si nechával pomoct od Randazza, aby nasbíral vlastní moč. Když to říkal a když to dělal, nebylo to proto, že by zešílel ze
slunce. Musel to myslet vážně. Byl to studovaný člověk. Všichni ten postup pozorně sledovali: příklady pomáhají přežít. Když viděli, že se poručík vymočil příteli do rukou a pak to vypil, aniž se pozvracel nebo omdlel, nikdo už neváhal. Někdo si položil ruce před svůj úd, zkoušel se tam vymočit, ale i za normálních podmínek je těžké ovládat proud, což teprve na povel, když je člověk dehydratovaný. Pro některé tak první výtrysk skončil na kamenech a nenávratně se vypařil. Pozorovat, studovat, naučit se: D’Arpa se vymočil do cizích rukou. Nebyli ve stavu, kdy by si mohli dovolit ztratit jen jedinou kapku pitné kapaliny. Stačilo najít kamaráda, na kterého byl spoleh, někoho, kdo by se nepokusil vypít moč toho druhého. Rosario se vyčural do rukou D’Arpovi, vypil polovinu své moči, podíval se na Randazza a naznačil mu, že ji může dopít. Nicola měl horečku, už se neudržel na nohou, zranění konečníku mu způsobilo infekci. Rosario a D’Arpa ho nadzvedli, položili ke zdi, kde byl proužek stínu, a místo polštáře mu dali vlastní košile. Když uběhly ty dva nekonečné dny, přinesli jim příděl vody. Byla to zásoba na tři dny, sdělily jim stráže. Francesco D’Arpa na sobě ucítil pohledy ostatních zajatců. Vojáci ho bez ohledu na hodnost uznávali jako autoritu, která činí rozhodnutí, aby přežili. Když jste vyčerpaní, svěříte vlastní existenci někomu jinému v naději, že má dostatek síly, aby nepadl. D’Arpa to zvážil a řekl: „Každý ponoří ruce jen jednou.“ V krku ho pálilo. Netušil, že vydat zvuk tak strašně bolí. „A když zbyde?“ zeptal se šeptem Iallorenzi. Bylo jich příliš mnoho, než aby se dalo všem důvěřovat, a přitom měli tak strašnou žízeň. Je lepší spotřebovat všechno hned a pak zkusit vydržet pitím vlastní moči.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521868
98
aniž to vzal přes kolena. Důstojník nepřátelského vojska něco zařval, pravděpodobně příkaz, aby se zvedl. Nedostalo se mu odpovědi. Výstřel z pistole potvrdil, pokud to bylo vůbec zapotřebí, že se nesmí ztrácet čas. Tělo tam bylo ponecháno, začaly ho obírat mouchy a hmyz. Nikdo z vojáků nepožádal, aby ho směli pohřbít, nedostávalo se jim slin, ani aby vyslovili jediné slovo. Během pochodu ztratili další tři druhy. Do cíle dorazili pozdě v noci. Stará oáza upravená na zajatecký tábor. Nebyla tam voda, nebyly tam postele, nebyly tam latríny. Čtverec, který tvořila jedna zeď a tři stěny z ostnatého drátu, příliš vysokého, příliš hustého, než aby člověk živil plané naděje, že ho prorazí. Zajatci byli stádem volů, ale ne tak šťastných: chybělo jim napajedlo. Hned první noci došlo k pokusu o útěk, mladíček z Crotone, ani ne dvacetiletý. Okamžitě ho chytili a hodili zpátky do ohrady. Tehdy se stráže poprvé obrátily na zajatce v italštině. Řekli jim, že utéct je nemožné, navíc každý pokus bude potrestán odnětím vody všem na dva dny. Trest začínal od této chvíle. D’Arpa šel za Kalábrijcem, řekl mu, ať si sedne vedle něho. Dozorci to rozehráli tak, aby se začali vraždit mezi sebou. Nikdo na chlapce nevztáhl ruku, nikdo mu nic nevyčítal. Druhé noci se Kalábrijec pokusil znovu o útěk, ale čtyři zajatci ho zadrželi, tři ho znehybnili, ale byl to D’Arpa, kdo ho zlomil v pase mocnou ranou pěstí do varlat. „Jestli zkusíš zase utýct a další dva dny nám nedaj vodu, zabiju tě vlastníma rukama.“
slunce. Musel to myslet vážně. Byl to studovaný člověk. Všichni ten postup pozorně sledovali: příklady pomáhají přežít. Když viděli, že se poručík vymočil příteli do rukou a pak to vypil, aniž se pozvracel nebo omdlel, nikdo už neváhal. Někdo si položil ruce před svůj úd, zkoušel se tam vymočit, ale i za normálních podmínek je těžké ovládat proud, což teprve na povel, když je člověk dehydratovaný. Pro některé tak první výtrysk skončil na kamenech a nenávratně se vypařil. Pozorovat, studovat, naučit se: D’Arpa se vymočil do cizích rukou. Nebyli ve stavu, kdy by si mohli dovolit ztratit jen jedinou kapku pitné kapaliny. Stačilo najít kamaráda, na kterého byl spoleh, někoho, kdo by se nepokusil vypít moč toho druhého. Rosario se vyčural do rukou D’Arpovi, vypil polovinu své moči, podíval se na Randazza a naznačil mu, že ji může dopít. Nicola měl horečku, už se neudržel na nohou, zranění konečníku mu způsobilo infekci. Rosario a D’Arpa ho nadzvedli, položili ke zdi, kde byl proužek stínu, a místo polštáře mu dali vlastní košile. Když uběhly ty dva nekonečné dny, přinesli jim příděl vody. Byla to zásoba na tři dny, sdělily jim stráže. Francesco D’Arpa na sobě ucítil pohledy ostatních zajatců. Vojáci ho bez ohledu na hodnost uznávali jako autoritu, která činí rozhodnutí, aby přežili. Když jste vyčerpaní, svěříte vlastní existenci někomu jinému v naději, že má dostatek síly, aby nepadl. D’Arpa to zvážil a řekl: „Každý ponoří ruce jen jednou.“ V krku ho pálilo. Netušil, že vydat zvuk tak strašně bolí. „A když zbyde?“ zeptal se šeptem Iallorenzi. Bylo jich příliš mnoho, než aby se dalo všem důvěřovat, a přitom měli tak strašnou žízeň. Je lepší spotřebovat všechno hned a pak zkusit vydržet pitím vlastní moči.
„Nicolo, udělej misku z dlaní a, prosím tě, hlavně nic nevylej. Já pak udělám to samý pro tebe.“ D’Arpa si nechával pomoct od Randazza, aby nasbíral vlastní moč. Když to říkal a když to dělal, nebylo to proto, že by zešílel ze
Ukázka elektronické knihy
99