teorií pole. O pokusech užít Beta funkci k dosažení souladu s experimentálními daty, která se řinula z urychlovačů částic, bylo napsány stovky článků. Bylo též napsáno mnoho článků o zbývajícím problému – jak se vyrovnat s posledním Chewovým postulátem, který Beta funkce nesplňovala. Byl to postulát unitarity, jenž vlastně znamená zachování pravděpodobnosti. Rychle se též objevily složitější teorie, které by observačním datům vyhovovaly ještě lépe. Brzy Američan John Schwarz a Francouz André Neveu, tehdy oba pracující na Princetonské univerzitě, a jiný rodilý Francouz Pierre Ramond, v té době z Národní urychlovačové laboratoře u Chicaga, navrhli teorii, která zahrnovala i částice se „spinem“. Z této teorie se později vyvinula teorie superstrun. Skutečnost, jak dobře Beta funkce vyhovovala požadavkům na S-matici, byla jistě pozoruhodná, vtírala se však nepříjemná otázka: Je to jen náhoda, nebo je to důsledek nějaké hlubší, fyzikálně podloženější struktury? Ta byla zodpovězena v roce 1970, když Yoichiro Nambu z Chicagské univerzity ukázal, že podivuhodná Beta funkce je důsledkem vlastností interagujících strun. Když se tento přístup aplikoval na Neveuovu-Schwarzovu-Ramondovu teorii, objevila se současná teorie superstrun. Nambuův styl Einstein se často posmíval pompézním společenským formalitám, Feynman miloval rošťárny a Gell-Mann byl enfant terrible fyziky. Yoichiro Nambu naproti tomu proslul tichým vystupováním a vybranými způsoby, kontrastujícími s pronikavostí jeho myšlenek. Jeho povaha nese charakteristické japonské rysy, je rezervovanější, mnozí by řekli přemýšlivější, než řada jeho často ukvapených západních kolegů. Na neúprosný trh idejí, kde si každý žárlivě
—
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521866
střeží kredit, že je původcem originální myšlenky, přinesl Nambu jiný, osvěžující styl: dával přednost tomu, aby jeho výsledky hovořily samy za sebe. V důsledku toho moc netrval na prioritě, ačkoli stál u počátků řady zásadních fyzikálních objevů. Ve fyzice je časté, že určitá teorie či pojem dostane po někom jméno na základě obecného konsenzu, i když vždy nemusí odpovídat historické skutečnosti, že se jedná o skutečného objevitele. Tak například Nambu jako první publikoval známou Betheho-Saltpeterovu rovnici popisující chování dvouelektronového systému. Podobně publikoval jako první řadu raných myšlenek o spontánním narušení symetrie, jež vešly do povědomí jako Goldstoneův teorém a až v poslední době se označuje správně jako teorém Nambuův-Goldstoneův.* A v případě superstrun to byl též bezpochyby Nambu, kdo napsal základní rovnice teorie strun.2 Jedním z důvodů, proč jeho pozoruhodné výsledky hned nedošly všeobecné známosti, je, že byl obvykle daleko před svou dobou. Jak poznamenal jeho kolega Laurie Brown z Northwestern univerzity: „Nambu je průkopník, jehož inovace připravují podmínky pro průlom, zpravidla roky nebo i desetiletí předtím, než si to uvědomí ostatní.“3 Mezi fyziky se říká, že když se chcete dozvědět, jak bude fyzika vypadat za deset let, musíte číst Nambuovy práce. V roce 1985 měl Nambu přednášku, v níž se snažil charakterizovat styl myšlení velkých fyziků minulosti, kteří udělali originální objevy. Rozlišoval dva styly – Yukawův a Diracův. Yukawův styl vychází důsledně z experimentálních dat. Analýzou observačních dat, která měl k dispozici, došel Yukawa ke své klíčové myšlence o existenci mezonu, * Za práce týkající se narušení symetrie získal Yoichiro Nambu spolu s Makoto Kobayashim a Toshihide Maskawou v roce 2008 Nobelovu cenu. (Pozn. překl.)
—
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521866
částice, která je nosičem jaderné síly. Na druhé straně Diracův styl byl divoký, byly to spekulativní skoky podložené matematickou logikou, jež vedly k ohromujícím objevům, jako byla Diracova teorie antihmoty nebo monopólu, částice představující jen jeden magnetický pól. Einsteinův objev obecné teorie relativity patří k Diracovu stylu. V témže roce se však konala i oslava Nambuových 65. narozenin a při této příležitosti se připomínaly jeho rozsáhlé vědecké úspěchy. Kolegové na jeho počest hovořili o ještě jednom způsobu myšlení: Nambuově stylu. Tento způsob spojuje ty nejlepší rysy krajních způsobů myšlení, které formuloval Nambu: snaží se pečlivě interpretovat experimentální data pomocí imaginativní, brilantní a někdy i divoké matematiky. Teorie superstrun vděčí Nambuově stylu za mnohé. Jeho styl možná vyrostl ze střetu východního a západního vlivu, představovaného Nambuovým dědečkem a otcem. Po strašném zemětřesení v roce 1923, které srovnalo Tokio se zemí, se Nambuova rodina usadila v malém městě Fukui, důležitém centru buddhistické sekty Šin-šu. Dědeček živil rodinu prodejem náboženských předmětů, jako jsou domácí oltáře k uctění předků. Nambuův otec byl však rebelant, nesledoval poslušně dědečkovu dráhu a několikrát utekl z domova. Byl to intelektuál fascinovaný západní kulturou. Nakonec vystudoval jako hlavní předmět anglickou literaturu a svou diplomovou práci napsal o Williamu Blakeovi. Nambu vyrůstal v rodině, které dominoval tradicionalistický dědeček, ale atmosféru tam zmírňoval intelektuální západní vítr. Celá rodina však velmi trpěla, když se v třicátých letech zvedla v Japonsku vlna militarismu. Jak popisuje dr. Brown, měl Nambuův otec „…liberální a internacionální názory, jaké bylo v té době politicky opatrnější si nechávat pro sebe. Předplácel si řady levných knih, zvaných ,knihy za jen8, které Yoichiro četl. Mezi nimi byly cizí romány, moderní japonská literatura a klasici marxismu. Takové knihy sice vycházely i v třicátých letech, ale začaly být těžce cenzu-
—
104
Ukázka elektronické knihy