účastník stvrzuje podpisem, že od výzkumníka dostal informace o tématu a cílech výzkumu, tedy o tom, kdo výzkum realizuje, jaká je forma účasti, anonymizace a využití dat (publikace, archivace), a zejména, že existuje možnost odmítnutí účasti nebo odstoupení od výzkumu v průběhu i po skončení.3 Souhlas aktéra s výzkumem je možné také získat ústní formou pomocí nahrávky. Pokud někteří účastníci (např. děti či lidé intelektuálně znevýhodnění) nemohou sami souhlas poskytnout, podpis je potřeba získat od jejich zástupce, například rodiče, odpovědného zástupce ve škole apod. (více Zandlová et al. 2019; Littlechild 2014) Pokud bychom data ve výzkumu a ve výzkumné zprávě neanonymizovali a pracovali i s osobními a citlivými údaji (tedy údaji, které mohou vést k identifikaci osoby jako jméno, pohlaví, adresa, fotografie apod.; k citlivým údajům patří etnický původ, politické názory, náboženské vyznání, zdravotní stav atd.), tak budeme potřebovat navíc ještě souhlas se zpracováním osobních údajů podle zákona o GDPR platného od května 2018. Pokud pro výzkum nutně osobní a citlivé údaje nepotřebujeme, pak je ani nezaznamenáváme nebo je anonymizujeme, a to jak pro analýzu, tak i pro publikování a archivaci dat. Anonymizace dat je proces odstranění identifikačních údajů z dat. Prakticky se to dělá tak, že v nahrávkách nebo přepisech rozhovorů tyto údaje co nejdříve trvale smažeme nebo je nahradíme anonymními kódy, například čísly nebo přezdívkami. Identifikační údaje uchováváme odděleně v jiném zaheslovaném souboru. Data je potřeba zabezpečit, to znamená, že fyzické záznamy dat uložíme v zamykatelné skříni, elektronické záznamy ukládáme pod hesly a neposíláme je elektronickou poštou (Zandlová et al. 2019). Zatím jsme probírali ochranu zkoumaných, ale ani zranitelnost samotného výzkumníka by se neměla opomíjet, neboť výzkumné situace mohou být nebezpečné i pro něj. Flynn a McDermott (2016) například popisují příběh mladé výzkumnice, která se zaměřovala na téma stárnutí vězňů, což v praxi znamenalo, že prováděla rozhovory s muži uvězněnými za zabití a sexuální napadení. Mluvila s nimi v uzavřeném prostoru jedné místnosti ve vězení a při rozhovorech po propuštění ji zvali na schůzku nebo do svého auta. Cítila, že zranitelnost se přesunula spíše na její stranu. O výzkumu v nebezpečném prostředí v prostorech prostituce, drogových závislostí, lidí bez domova a etnických komunit vypráví sociolog a sociální pracovník P. Matoušek (2004), který upozorňuje na řadu etických dilemat, která musel 3 Vzory informovaného souhlasu najdete např. na stránkách Fakulty humanitních studií UK: https://veda.fhs.cuni.cz/FHSVEDA-110.html.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521838
v terénu řešit. Jednalo se zejména o setkávání s kriminálním chováním, které souviselo s násilím a získáváním drog, a o povinnost oznamovat trestné činy, kterou mají i výzkumníci ze zákona danou, jež však může narušovat vztahy se zkoumanými.
Zrcadlení vlastní pozice: reflexivita ve výzkumu Výzkumník při empirickém šetření vstupuje do terénu a do kontaktu s lidmi, kteří už mají utvořené sociální vazby. Badatel se chtě nechtě v daném prostředí dostává do určité pozice. Může mít nějakou autoritu jako sociální pracovník nebo se může stát „podezřelým“, protože přichází do skupiny zvnějšku. Jako výzkumníci bychom si měli svou pozici ve zkoumaném prostředí uvědomit a reflektovat ji, zejména vzhledem k tomu, že postavení v terénu má vliv na získávání informací a utváření vědění (D´Cruz a Jones 2014). K některým informacím se například jako žena výzkumnice v čistě mužských skupinách (a naopak) nedostanete, nebo do takového prostředí ani nezískáte přístup. Roli může hrát i věk, například jako starší osoba budete v prostředí subkultur mládeže působit nepatřičně a možná s vámi nebudou chtít vůbec mluvit. Nebo je obtížné vůbec získat přístup do uzavřených institucí (jako je vězení), jak to popisuje K. Nedbálková (2006), která se snažila vyjednávat svou pozici jak vzhledem k vězeňkyním, tak i k zaměstnancům věznice. Sebereflexe je důležitou součástí výzkumu. Potřebujeme vědět, z jaké pozice ve společnosti přistupujeme ke zkoumanému problému – a jak ta pozice ovlivňuje, co můžeme vidět a poznat. Obvykle (i když ne výlučně) jsou výzkumníci v roli bílé vzdělané majority. Z té pozice lze některé aspekty světa okolo nás vidět lépe a jiné hůře. Výzvou pro nás je rozpoznat vliv tohoto umístění, což se může stát cenným zdrojem porozumění a vědění. Výzkumník může být vůči zkoumaným v roli „insidera“ nebo „outsidera“, vlastně jde spíše o kontinuum a umístění se někde na škále mezi tím. Insider má pozici uvnitř organizace nebo skupiny, což s sebou nese výhodu osobní znalosti a porozumění prostředí, vyšší důvěru zkoumaných, ale zároveň i nedostatek odstupu a objektivity. Naopak outsider nepatří do organizace ani komunity, kterou zkoumá. Výhody tohoto přístupu jsou větší objektivita a neutralita, problém však může spočívat v obtížném přístupu k datům. Studující budou pravděpodobně spíše v pozici outsiderů, zatímco sociální pracovníci spíše v pozici insiderů, kteří zkoumají určité problé– 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521838
my ve své každodenní praxi. Nováčci ve výzkumu nebo mladí studující se mohou sami cítit i v pozici výzkumníka jako ti, kdo nedisponují mocí. Studentský výzkum totiž některými pracovníky organizací nemusí být brán příliš vážně (Flynn a McDermott 2016). Ve svém výzkumu se zamyslete nad tím, zda jste v roli insidera, outsidera nebo někde mezi. Jaké jsou výhody a nevýhody vaší pozice? Jak se v ní cítíte? Dívali byste se na zkoumaný problém jinak, kdybyste zaujímali jiné místo ve vztahu ke zkoumaným? Jak můžete nejlépe využít svou pozici k odpovědi na výzkumnou otázku? Je dobré konzultovat tuto situaci a pocity s ní spojené se svým školitelem. Pro sebereflexi je užitečné vést si výzkumný deník, kam si zaznamenáváme myšlenky, pocity a rozhodnutí o výzkumném postupu, použitých metodách, analýze i názoru na výzkumné téma a zkoumané aktéry (Flynn a McDermott 2016).
Jak se správně ptát? Formulace výzkumné otázky Výzkumné otázky jsou nejdůležitějším prvkem jakéhokoli výzkumu, protože pomáhají organizovat výzkumný projekt a dávají mu směr, zároveň ho vymezují, vytyčují mu hranice a navedou nás na data, která budeme potřebovat. Výzkumná otázka ukazuje (nám i ostatním), na co se výzkum snaží odpovědět. Nestačí totiž vědět jen, v jaké oblasti budeme zkoumat (např. migrace nebo chudoba). Bez výzkumné otázky, případně několika podotázek, se prostě ve výzkumu neobejdeme. Možná se ptáte, jak přijít k výzkumné otázce. Pro začínající výzkumníky může být překlad tématu, které je zajímá, do otázky, na kterou se dá výzkumně odpovědět, velkou výzvou. Existuje mnoho způsobů, jak otázky vznikají, často to bývá z potřeby sociálních pracovníků vyřešit nějaký palčivý problém, který se týká jejich praxe, ať už chtějí vylepšit nějakou službu nebo zhodnotit její dosavadní poskytování. Osobní zájmy studujících i sociálních pracovníků vyrůstají z jejich identit (například genderových, věkových, rodinných), životních zkušeností i soukromých zájmů. Osobní zkušenost s určitým tématem hraje nesporně roli a osobní zájem na určitém tématu přispívá k tomu, že proces výzkumu dovedeme do zdárného konce. Nicméně kromě toho je potřeba ukotvit vlastní výzkumný zájem v dosavadním vědění o dané problematice a provést důkladnou rešerši související literatury. Role výzkumných otázek spočívá v tom, že nás navedou na určitá témata v konkrétní oblasti vědění (např. péče o znevýhodněné děti). To, že – 100 –
Ukázka elektronické knihy