98
3. Charakteristika, organizace a prvopočátky kapucínského řádu
možnosti jejich apoštolátu co nejvíce rozšířily. Kapucíni tedy nově zaměřili své aktivity na kazatelství, péči o nemocné a vězněné, na kaplanskou činnost u vojska či na oblast vědy.19 Vzhledem k tehdejší náboženské situaci v Evropě přibyla k hlavním aktivitám řádu v druhé polovině 16. století ještě misijní a protireformační činnost, což souvisí i s jeho rozšířením z Itálie, kde má řád své kořeny, do dalších evropských zemí. Ve druhé polovině 19. století se kapucínský řád začal věnovat také pedagogické činnosti. Zakládal gymnázia, jejichž studentům poskytoval ubytování na nově vznikajících internátech, a vyšší filozofická a teologická studia.20 V současné době se řád zabývá také duchovními cvičeními, benefiční činností, službou řeholním sestrám, bezdomovcům, osamělým matkám, mládeži, rodinám a lidem, kteří se ocitli v krizi.21 V roce 2020 měl řád 10 515 členů působících ve 110 státech světa.22 Na českou provincii z toho připadá 33 členů žijících v pěti konventech: Praha-Hradčany, Praha-Nové město, Brno, Olomouc a Sušice.23 Řád má i svůj ženský protějšek, tzv. klarisky-kapucínky, jež založila Marie Laurencie Longo (1463–1542) roku 1535 v Neapoli.24 V roce 2020 žilo ve světě v 200 autonomních domech 2 209 sester, přičemž zvláště početné komunity se nacházejí v Mexiku. V České republice v současnosti působí sestry kapucínky ve Šternberku, v jejichž zdejším klášteru žije 11 sester.25
19 20
21 22 23 24 25
M. [TURRADO], Historia generalis, tom. I, s. 33–41. Podrobněji k těmto činnostem kapucínů viz kapitola 6. Mezi konventem a světem. V důsledku sekularizace, probíhající v 18. a 19. století, se v Evropě snížil počet všech řeholníků a řeholnic. Nedostatek noviců postihl i kapucínský řád. Tento fakt, navíc podpořený vysokým počtem chudé mládeže, která neměla prostředky na vyšší vzdělání, přivedl kapucíny na myšlenku založení pedagogických zařízení pro dospívající mládež a tím i vytvoření základny pro získávání dorostu. Tyto instituce se nazývaly serafínské školy. Kapucínský řád podporoval svoje studenty po všech stránkách. Poskytoval jim školní pomůcky, stravu a v případě potřeby i ubytování. První serafínská škola v českém prostředí byla otevřena roku 1894 v Olomouci. Další vznikly v Mostě (1922), v Praze (1926) a Třebíči (1932). Serafínské školy sehrály důležitou roli při obnově provincie v první polovině 20. století. V roce 1948 měl kapucínský řád 69 kněží a jen 15 z nich nebylo absolventy serafínských škol. S nástupem komunistického režimu bylo fungování českých serafínských škol ukončeno. Ve světě, hlavně ve Francii a Nizozemí, se serafínské školy udržely až do dnešní doby. M. BARUS – M. BRČÁK, František Vavřinec Rabas, s. 95–98; P. MATĚJKA, Ne mečem a měšcem, s. 31–38. Viz dokument Kapucíni z cyklu Zasvěcení, scénář a režie Maria Kabošová, Česká televize 2010. Dostupný na <https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10213629490-zasveceni/210562213000006 -kapucini>. <https://www.ofmcap.org/it/cappuccini/statistica/statistica-2019>. < https://kapucini.cz/domains/kapucini.cz/index.php/o-nas>. L. IRIARTE, Der Franziskusorden, s. 326–329. V italštině základní práce ke klariskám-kapucínkám: Francesco Saverio TOPPI, Marie Lorenza Longo donna della Napoli del 500, Roma 1997. <http://www.kapucinky.kapucini.cz>.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521836
3. Charakteristika, organizace a prvopočátky kapucínského řádu
99
3.1 ORGANIZAČNÍ STRUKTURA ŘÁDU26 Nejvyšším orgánem kapucínů je generální kapitula,27 na níž je zvolen nejvyšší představitel řádu, a to generální ministr (Minister generalis).28 Původně kapucínský řád neměl svého generálního ministra, ale jen generálního vi káře, který byl formálně podřízen generálnímu ministru konventuálů. Plné samostatnosti řád dosáhl až roku 1619, kdy nejvyšší kapucínský řádový představitel získal titul Minister generalis. Generálnímu ministrovi pomáhalo vést řád v raném novověku ještě několik generálních definitorů (Definitorium), jichž bylo v tomto období šest.29 Jeden z generálních definitorů byl zároveň generálním vikářem (Vicarius generalis), který byl zástupcem generálního ministra a v případě jeho smrti řídil řád do další generální kapituly.30 Definitoři byli voleni tak, aby zodpovídali za jednotlivé oblasti Evropy dle jazyků v nich užívaných: například definitor pro německy, francouzsky, španělsky či italsky mluvící provincie. Na generální kapitule byl dále volen generální prokurátor (Procurator ordinis), v jehož pravomoci byl například kontakt se Svatým stolcem a který zodpovídal za kapucínské misie.31 Generální kapituly se jako volitelé zúčastňovali provinční ministři a tzv. Custodes Romani, což byli zástupci jednotlivých provincií zvolení na provinční kapitule.32 Hlavní řádové sídlo se vždy nacházelo v Římě a zde se tedy také generální kapituly konaly.33
26
27
28 29 30 31 32 33
Text o organizační struktuře řádu byl autorem knihy již jednou publikován, a to ve zkrácené verzi v Marek BRČÁK – Jiří WOLF, Čeští kapucíni v historické perspektivě aneb úvodní slovo editorů, in: TÍŽ (edd.), Pax et Bonum, s. 11–42, s. 31–33. Obecně k organizaci v kapucínském řádu zejména Heribert HOLZAPFEL, Handbuch der Geschichte des Franziskanerordens, Freiburg im Breisgau 1909, s. 623–630; M. HEIMBUCHER, Die Orden und Kongregationen, tom. II, s. 730; M. [TURRADO], Historia generalis, tom. I, s. 125–162; L. IRIARTE, Der Franziskusorden, s. 180–188; J. SVÁTEK, Orga nizace řeholních institucí, s. 545, 551. Za běžných podmínek bývala v raném novověku svolávána nejdříve jedenkrát za tři roky (do roku 1608), poté za pět let (do roku 1618), následně za šest let (do roku 1671), až se nakonec ustálilo sedmileté období (do roku 1796). Lexicon Capuccinum. Promptuarium historico-bibliographicum Ordinis Fratrum Minorum Capuccinorum (1525–1950), Romae 1951, s. 314. Seznam generálních představených kapucínského řádu lze nalézt TAMTÉŽ, s. 1128–1130; Srov. M. BUBEN, Encyklopedie řádů, tom. III/1, s. 372–376; P. MATĚJKA, Prvopočátky kapucínského řádu, s. 66–75. Lexicon Capuccinum, s. 1809. TAMTÉŽ, s. 495–496. Do roku 1625 vybírán generálním ministrem a generálními definitory. TAMTÉŽ, s. 1408–1409. Zda na provincii připadali jeden, či dva kustodi, bylo dáno personální velikostí provincie. Každou provincii tedy mohli zastupovat maximálně tři volitelé – tedy provinční ministr a maximálně dva kustodi. M. [TURRADO], Historia generalis, tom. I, s. 145. Počínaje rokem 1575 se všechny generální kapituly konaly jen v Římě. L. IRIARTE, Der Franziskus orden, s. 187.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521836
100
3. Charakteristika, organizace a prvopočátky kapucínského řádu
Nižší správní úroveň v řádu představují provincie,34 v jejichž čele stojí provinční ministr (Minister provincialis), též zvaný provinciál. V raném novověku mu provincii pomáhali řídit ještě čtyři provinční definitoři. Provinční ministr a definitoři byli za normálních okolností voleni provinční kapitulou, která je nejvyšším orgánem provincie. Ve sledovaném období byla svolávána každé tři roky. Zástupcem každého konventu na provinční kapitule byl kromě jeho kvardiána také pověřenec konventu (Discretus conventus), kterého si bratři zvolili na konventní kapitule. Provinční kapitule byla podobná kongregace (congregatio), shromáždění provinčního ministra a definitorů, které rozhodovalo o záležitostech provincie jako kolektivní orgán. Provincie se může dělit ještě na kustodie (Custodia), v jejich čele stojí kustod (Custos), kterým byl ve sledovaném období většinou jeden z definitorů provincie. Provincii vždy tvoří několik klášterů, které jsou ve františkánské řeholní rodině nazývány konventy a v jejichž čele stojí kvardián (Guardianus). Pokud je ustanoven zástupce kvardiána, užívá titul vikář (Vicarius). Součástí provincie mohou být rovněž menší řádové domy, které jsou u kapucínů známé jako hospice (Hospitium). Jejich představený užívá titul superior (Superior). Tam, kde nemohla být v raném novověku z nějakého důvodu zřízena provincie (např. nedostatečný počet bratrů či nezabezpečená formace na tomto územním celku), bylo možno ustanovit jinou formu správního svazku, a to buď komisariát v čele s generálním komisařem (Commissarius generalis), či misijní oblast v čele s prefektem (Praefectus missionis). Tyto organizační formy byly užívány i v dobách etablování kapucínského řádu v zemích Koruny české, Polsko-litevské unii či v carském Rusku v 17. a 18. století.35 Zástupcem provinčního ministra je provinční vikář (Vicarius provinciae), kterým byl v raném novověku vždy jeden z provinčních definitorů, a jeho výkonným orgánem je sekretář provincie (Secretarius provinciae). Pomocníkem provinciála je jeho osobní sekretář (Socius provincialis).36 Hospodářský chod provincie zabezpečuje provinční ekonom (Oeconomus provinciae). Vizitaci konventů v rámci mateřské provincie mohl vykonávat kromě provinčního 34 35 36
K historickému rozdělení Evropy na jednotlivé kapucínské provincie například Servus GIEBEN (ed.), Atlante cappuccino. Opera inedita di Silvestro da Panicale (1632) (=Iconographia Franciscana 5), Roma 1990; L. IRIARTE, Der Franziskusorden, s. 177–178. TAMTÉŽ, s. 187–188. Svého osobního sekretáře někdy míval i provinční vikář, druhý muž v hierarchii provincie (So cius Vicarii provincialis). S termínem Socius se setkáme i při cestě zástupců (Custodes Romani) česko-rakouské a česko-moravské provincie na generální kapitulu do Říma, které doprovázel vždy jejich osobní sekretář (Socius Romani). Seznam sekretářů česko-rakouské a česko-moravské provincie a osobních sekretářů doprovázejících volitele na generální kapitulu do Říma lze nalézt v P. MATĚJKA, Literárně činní členové, s. 259–262. K možnému itineráři cesty volitelů ze středoevropských provincií do Říma, srov. Małgorzata Ewa KOWALCZYK, „Opisanie podró ży rzymskiej na kapitułę generalską...“. Zapiski kapucyna Ignacego Filipeckiego z 1789 roku, in: Filip Wolański – Leszek Ziątkowski (edd.) W kręgu myśli Władysława Czaplińskiego (=Wrocławskie Prace z Historii Nowożytnej 1), Wrocłav 2016, s. 91–102.
Ukázka elektronické knihy