Nutno doplnit, že v době výstavby obecních bytů žili ve vlastním bydlení „mezi gádži“ už tři romské rodiny. Jak už víme, první z nich byla rodina Maroše a Kataríny, kteří zdědili dům po Marošově otci Jozefovi (ten si na zakoupeném pozemku postavil dům v roce 1967, viz výše), a druhou Miro s Pavlínou (pro ty zakoupil dům v obci Mirův otec Lajoš v roce 1986, viz výše, samotný Miro ale zemřel necelé dva roky před začátkem mého pobytu v obci). Zbývá uvést příběh třetí rodiny, kterou tvořil Marošův bratranec Churdo se svou ženou Lindou. Ti se přímo do Jolan přistěhovali v roce 2004 ze sousedních Drevan. V Jolanech bydleli krátce již na konci 80. let, kdy Churdo jako zaměstnanec státních lesů mohl k bydlení své rodiny využít dům pro lesnické pracovníky na okraji obce.80 Na přelomu tisíciletí byl tento dům privatizován a Churdo využil jako poslední nájemník přednostního práva na jeho koupi. Pokud neromští vesničané formulovali teritorializaci Romů v osadě jako přirozenou a přičítali ji zakořeněné mentalitě jejích obyvatel, Romové, kteří žili „mezi gádži“, na vytváření takového obrazu výrazně participovali. Podobně to byli právě tito Romové, kteří připomínali, že nebýt starostky Pištáni, Romové z osady by ve své „lenosti“ na nové bydlení nikdy nedosáhli. Když jsem svému hostiteli Marošovi představoval výsledky svých pobytů v archivu a upozornil jsem ho na nález četných žádostí o stavební pozemek, k existenci úsilí jolanských Romů získat stavební pozemek v obci se stavěl více než skepticky. Prohlásil, že Romové v osadě byli „lenoši“, kteří by si „stejně nic nezvládli postavit“.81 Výstavbu obecních bytů i její výše uvedenou interpretaci využívali Romové, kteří žili „mezi gádži“, ke stvrzení vlastního vyššího statusu a vymezení se vůči Romům v osadě. Je přitom zřejmé, že taková distinkce se odvíjela od dominantní logiky cikánství. V tomto ohledu se podobala vnitřní diferenciaci Romů v malém městě Tercově na jihu Čech, kde byli někteří Romové schopni „uvrhovat cikánství“ na jinou frakci Romů, a to na základě jejich příslušnosti k určitému místu v obci, zde konkréně na základě bydlení v jiném paneláku (Abu Ghosh 2008: 14–62).82 I v Jolanech byla vnitřní distinkce vedená mezi těmi, kteří jsou schopni „žít jako gádžové“, a těmi, kteří skrze vlastní cikánství uvízli v kulturní „zaostalosti“ stigmatizované osady.
80 81 82
Jednalo se o tentýž dům, který posloužil jako dočasný azyl Romům postiženým povodní v roce 1974. Rozhovor s Marošem (nar. 1967), veden v romštině, 15. 8. 2018. Pro podobnou dynamiku diferenciace Romů v jednotlivých obcích na Slovensku viz např. Grill (2015b) a Hrustič (2011, 2015a).
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521832
Kromě pozice v sídelní struktuře ale nebyly mezi těmito rodinami jiné objektivní rozdíly. Podobně jako v Tercově ani v Jolanech se tyto rodiny trvaleji neodlišovaly v míře ekonomického zajištění (zadlužené byly všechny romské rodiny, bez ohledu na to, kde bydleli). Romové žijící „mezi gádži“ sice občas připomínali, že v obecních bytech žijí Romové namačkaní „jak Indiáni“, rozloha obytné plochy ale byla nakonec srovnatelná a jen ve dvou případech z osmi bytů byl počet osob na jednu domácnost vyšší než v početných domácnostech Churda s Marošem. Napříč sídelní strukturou obce procházely i existující příbuzenské vazby, ke kterým se Romové žijící „mezi gádži“ sami přiznávali. Maroš s Churdem měli v osadě přímého bratrance Petera, Katarína, která sama pocházela ze sousedních Maslovců, měla v osadě dokonce tři vlastní sestry. Sledovaná distinkce neměla oporu ani v dominantně chápané míře aktivity při snaze dosáhnout na vlastní bydlení. Když rodiny žijící „mezi gádži“ poukazovali na to, že Romové v osadě „dostali byty zadarmo od státu“ a oni samotní si museli bydlení sami vybudovat, zamlčovali nejen spoluúčast těchto Romů při výstavbě obecních bytů, ale i okolnosti, za kterých k vlastnímu bydlení přišli oni sami. V takovém schématu tedy příliš nezáleželo na tom, že Maroš dům po svém otci zkrátka zdědil, že Miro s Pavlínou přišli ke svému domu rovněž díky příspěvku od státu za „zlikvidovanou chatrč“ a že Churdo využil výhodného postavení posledního nájemníka v době privatizace dříve státního majetku. Tak jako v Tercově, i v Jolanech se vztah mezi „etablovanými“ a „outsidery“ (Elias 1994) neodvíjel od objektivních socio-ekonomických faktorů, ale od schopnosti jedné frakce Romů uvrhovat obraz cikánství na Romy v obecních bytech. V případě Romů v Jolanech přitom byla rozhodujícím faktorem historicky zakořeněná a mezi místními obyvateli sdílená asociace cikánství s místem, pro které se udrželo označení „osada“.
Jolanští Romové: místní, ale zaseklí na místě Do takové diferenciace Romů v Jolanech ovšem vstupovala kategorie místa ještě jiným způsobem než skrze pozici v sídelní struktuře. Konkrétně se jednalo o vyjednávání samotné kategorie „jolanští Romové“ (jolaňakere Roma). Jak už jsem ukázal dříve, takové označení bylo do určité míry asociované se schopností jeho nositelů adaptovat se na neromský způsob života a udržovat dobré vztahy s neromskými vesničany. Tímto způsobem kategorii použili bratři Martin s Fabiánem při žádosti o koupi domu v jiné obci v okrese, identifikovali se s ní ale i někteří Romové, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521832
kteří už sami v Jolanech nežili. Byl to například Robo, který se svým bratrem Zoralem a se svými rodiči dříve sdílel jeden z obecních bytů v jolanské osadě. Když začaly Zoralovi i Robovi vyrůstat děti, Robo se rozhodl rozšířit obecní byt o stavbu z dřevěných trámů. Ze strany obecního úřadu v Jolanech byla ovšem výstavba zastavena, a tak se Robo se ženou Stáňou a dvěma malými dětmi odstěhoval do sousedních Maslovců. Maslovští Romové platili mezi Romy i Neromy v okolí za typické lokální představitele kategorie „problémových cigánů“. Aby se vůči nim Robo vymezil, příležitostně zdůrazňoval „Ale já jsem pořád jolanský“ (Aľe me som furt Jolaňakero!).83 Podobná logika, ve které Robo sice žil v Maslovcích, ale pro prokázání poměrně vyššího statusu připomínal, že „není odtud“, ovšem fungovala i v samotných Jolanech. Kategorie „jolanští Romové“ totiž byla dvojznačná, tak jako bylo dvojznačné náležení k obci takto označovaných obyvatel. Jakkoliv měli „jolanští Romové“ dobré vztahy se svými neromskými sousedy, jejich historicky zakořeněné přináležení a zakotvení v síti socio-ekonomických vztahů bylo omezeno na specifickou společenskou pozici a specifické místo v sídelní struktuře obce. V tomto ohledu se ocitali přirozeně v podřadných pozicích rasizované hierarchie. Aby posílili svůj poměrně vyšší sociální status a prokázali vlastní plnohodnotnější přináležení k obci, i Romové, kteří žili v Jolanech „mezi gádži“, paradoxně někdy připomínali, že „nejsou odtud“ a sami sebe z kategorie „jolanských Romů“ situačně vyjímali. V tomto ohledu souviselo náležení k určitému místu se zvýrazněním určitých příbuzenských vazeb. Bratranci Churdo s Marošem se v těchto situacích identifikovali s fajtou sľivanského kováře Vasiľa (viz výše příběh jeho syna Jozefa), shodně svého dědy (otce svých otců), když připomínali, že oni jsou „sľivanští Romové“ (sliveňakere Roma). Třetí rodinou, které se podařilo získat bydlení „mezi gádži“, byla rodina Mira s Pavlínou. Pavlína v rozhovoru se mnou vzpomínala, že když se přivdala do Jolan, „jolanští Romové“ žili v osadě natěsnaní „jako došky“ a ona sama, která vyrůstala ve zděném domku, prý přesvědčovala svého muže (v době mého výzkumu již zesnulého), aby se z osady odstěhovali.84 83
84
Lze doplnit, že i v samotných Maslovcích probíhala diferenciace mezi Romy na základě jejich pozice v sídelní struktuře obce. V obci existovala dvě místa, ve kterých Romové žili, mezi neromskými vesničany se jednomu místu říkalo „sídlisko“, tam žili statusově výše postavení Romové, včetně rodiny Roba a Stáni, druhému se potom říkalo „smetisko“, které bylo asi pět set metrů vzdálené od obce a o jeho obyvatelích se uvažovalo jako o „problémových“ a „zaostalých cigánech“. Rozhovor s Pavlínou (nar. 1958), veden v romštině, 1. 6. 2015.
100 Ukázka elektronické knihy