věž s ochozy na svém vršku. K patě hranaté věže vedl dřevěný můstek, na který právě vstoupili. Zámek se odrážel ve vodách jezera, které spočívalo pod ním. Jeho odraz narušovaly pouze malé vlnky vytvářené slabým větrem. Vešli na první nádvoří. Sñilex vzhlédl ke vnitřní věži. Cestou k obytné části museli projít ještě jedny slabší hradby, k nimž patřila i vnitřní věž. Minuli kašnu na hlavním nádvoří a zamířili dozadu ke komnatám ve vnějším zdivu. „Ve společenské místnosti mám nějaké protijedy, tak se moc nerozhlížej a pospěš si!“ kárala ho cestou Canis, protože se na nádvoří točil jako holubička. „Ve společenské místnosti?“ „Používám jen ložnici a společenskou místnost, víc nepotřebuji,“ vysvětlila skromně Canis. „Tak pospěšme, nemůžeme ztrácet čas!“ „Si piš!“ odsouhlasil Sñilex, který si ani neuvědomoval, jak mu je už špatně. Vešli do prostředního vchodu zadní obytné části hradeb. V první místnosti začala Canis prohledávat velké dubové skříně stojící po jejím obvodu. „Tady to je!“ hlesla, ale vzápětí z ní nadšení opadlo, jako by se spletla. „Něco je špatně?“ „Podívej se sám. Léčivá přísada, která chyběla Hermovi…“ Podala mu lahvičku, kterou právě našla – byla prázdná! „To znamená,“ polkl naprázdno Sñilex, „že mě nemůžeš uzdravit?“ „Mohlo být hůř.“ „Neříkáš to moc často?“ „Tohle není možné říkat moc často, ale od doby, co jsem přišla o Derika, se ke všem potížím stavím optimisticky. Vždycky se k nim obrátím čelem a vyřeším je!“ „Tvůj způsob postoje k nesnázím se mi líbí. Poslední dobou to mám podobné. Derik, to je ten tvůj vlk?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521808
„Ano –“ vzlykla. „Kdybych se po uzdravení nemusel vrátit do vesničky za Hermem, pomohl bych ti okamžitě s Derikem, jak jsem slíbil.“ „Podle toho, co jsem viděla, bude opravdu Herm co nejdříve potřebovat pomocnou ruku. Řekla bych spíš pomocnou tlapku! Ale všechno popořadě. Nejprve tvoje zranění,“ rozhodla Canis. „Jezdíš rád na lodičce? Tak pojď!“ „Nikdy jsem neměl možnost.“ „Tak to mám pro tebe dobrou zprávu –“ „Neříkej!“ Sñilex zapochyboval o tom, že by Canis nějakou loď měla. „Dnes se na ní projedeš.“ Otevřela dveře v chodbě, kterou během hovoru odcházeli ze společenské místnosti dozadu k jezeru. Sñilex vyšel ven a spatřil rozlehlou světle modrou hladinu Jezera slz. Kousek od zámku kotvilo pár plavidel, ke kterým zamířili. Canis jedno odvázala a nastoupila si do něj. Sñilex pramici přidržel, aby se nezvrhla při jejím nastupování. Pak sám sedl k veslům a papoušek z jeho ramene slétl a uvelebil se mezi nimi na dně. „Kam jedeme?“ zeptal se, když vyrazili na vodu. „Za sluncem,“ pronesla Canis ozářená zapadající hvězdou. „Podobně krásný pohled jsem zažil –“ „Já vím, u Jeskyně poslední naděje. Čas v ní plyne úplně jinak než venku, viď?“ A čas plynul jinak i v tento okamžik. Neuvědomili si, že utíká stejně rychle jako v jeskyni. Můžou to být nežádoucí a vedlejší účinky jedu Traituly? Už zase přišli o další čas, který jim chyběl. V každém případě si museli pospíšit. „Jak to všechno můžeš – ale, vždyť ty jsi ta ‚nejmocnější z mocných‘, dokonalá, nepřemožitelná a vševědoucí,“ zalichotil Sñilex. „To se jen říká, nejmocnější z mocných, protože jsem bývala čarodějka 11D kategorie už od narození,“ posmutněla při vzpomínce na bitvu. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521808
„Co tak?“ snažil se svoji společnici krásnou jako květina neúspěšně rozveselit. „ – nepřerušuj mě prosím,“ pokárala ho a on omluvně přikývl. „Nejmocnější z mocných se nám říká, protože se s nejvyšším stupněm kouzelnických schopností, 11D, narodíme. Neznamená to, že jsme dokonalí! Ani zdaleka! Nikdo není! Mocnější je například příroda. Sám víš, že se do středu Háje k roklince nikdy nikdo neodvážil. Mlha v Háji jsou duše padlých zvířat bdících nad jeho bezpečností. A ty tam jen tak někoho nepustí, pokud nemá čisté srdce. Ani 11D kouzelníka bez důvodu. A v tom je ten háček.“ V odmlce jejího vyprávění svorně hleděli na rudě zapadající slunce na konci jezera a na první hvězdy na straně druhé. „V určitém smyslu je mocnější i temnota Peruviel. Můj vlk Derik má největší vliv zase v jiném směru. Prostě každý má něco, ale nikdo není mocnější než příroda. Proto ani na mě nemůžeš hledět jako na dokonalou bytost. Jsem sice na jiné úrovni než ty, ale to neznamená, že jsem dokonalá.“ „Takže,“ zasnil se Sñilex, „můžu se stát stejně dobrým jako jsi ty?“ „Pravda, nebýval jsi vždy tím, co se z tebe stává nyní. To, co z tebe cítím, napovídá, že bys mohl dosáhnout přinejmenším úrovně dobrého kouzelníka. Nicméně nechci se pouštět do nějakých předčasných závěrů. Tvůj příběh mě překvapuje už od tvého narození. Zvědavost, jak to dopadne, mě držela nad vodou, ačkoliv jsem byla na dně. Proto o tobě tolik vím.“ „Jsem rád, že jsem ti pomohl.“ „Začalo to tvým znamením z jeskyně, pokračovalo cítěním pozitivní energie z přírody a završili to noví skřehotaví kamarádi…“ odmlčela se a pak s navlhlýma očima dodala: „Otec přece musel vědět, o čem píše.“ „Otec? Áá! Autor knih, ten Meldon, to je tvůj otec!“ vzpomněl si na podpis v Hermově knize. 100 Ukázka elektronické knihy