Budoucnost umělé inteligence a to lze kvantifikovat. Kladivo nevnímá své okolí, a proto by mělo na této stupnici hodnocení 0. Termostat však svoje okolí cítí. Podstata termostatu je, že vnímá teplotu prostředí a reaguje na ni, a tak by měl hodnocení 1. Stroje s mechanismem zpětné vazby mají primitivní formu vědomí. Červi tuto schopnost mají také. Jsou schopni vycítit přítomnost potravy, pohlavního partnera, nebezpečí a reagovat na tuto informaci, neumějí toho však o mnoho více. Hmyz umí zaznamenat víc nežli jeden parametr (jako obraz, zvuk, pachy, tlak atd.) a měl by tak vyšší ohodnocení, snad 2 nebo 3. Nejvyšší formou tohoto cítění by byla schopnost rozpoznat objekty v prostředí a rozumět jim. Lidé jsou schopni okamžitě odhadnout své prostředí, adekvátně na ně reagovat, a proto by na této stupnici měli vysoké hodnocení. V tom však roboti nevynikají. Rozpoznávání obrazů, jak jsme viděli, je jednou ze zásadních překážek na cestě k umělé inteligenci. Roboti umějí pociťovat své prostředí mnohem lépe než lidé, nerozumějí mu však ani nepoznávají, co vidí. Na této stupnici vědomí se roboti ocitají velmi nízko, kvůli nerozpoznávání obrazů někde u hmyzu. Nejbližší další stupeň vědomí zahrnuje vědomí sebe sama. Umístíte-li před většinu zvířecích samečků zrcadlo, okamžitě reagují agresivně, napadají i zrcadlo. Obraz v zrcadle přiměje zvíře, aby bránilo své území. Mnohá zvířata postrádají vědomí toho, kým sama jsou. Avšak opice, sloni, delfíni a někteří ptáci si brzy uvědomí, že obraz v zrcadle představuje je samé, a přestanou na něj útočit. Lidé by získali ocenění blízko horního konce této stupnice, protože mají vysoce rozvinutý smysl toho, kým jsou ve vztahu k jiným živočichům, jiným lidem, světu. Lidé si navíc tak dobře uvědomují sebe samé, že umějí sami se sebou mlčky rozmlouvat, takže umějí vyhodnotit situaci přemýšlením. Za třetí lze hodnotit živočichy podle jejich schopnosti dělat plány do budoucna. Podle toho, co víme, si hmyz nestanovuje složité plány pro budoucnost. Místo toho většinou okamžitě reaguje na bezprostřední situace a spoléhá na instinkt a podněty z nejbližšího okolí. V tomto smyslu jsou dravci vědomější než kořist. Dravci musí plánovat, vyhledávat místa k úkrytu, plánovat útok ze zálohy, plížit se, předvídat útěk oběti. Kořist však musí jen utíkat, a proto dostává na této stupnici nižší známku. Primáti umějí navíc při plánování bezprostřední budoucnosti improvizovat. Ukáže-li se jim banán, který je právě mimo jejich dosah, umějí vymýšlet strategie, jak se banánu zmocnit, jako třeba použití klacíku. Takže když stojí před určitým úkolem (uchopení potravy), dělají primáti plány pro bezprostřední budoucnost, jak úkol splnit.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521785
FYZIKA BUDOUCNOSTI Celkově však nemají zvířata dobře vyvinutý smysl pro vzdálenou minulost nebo budoucnost. Zdá se, že v živočišné říši neexistuje zítřek. Nemáme žádný náznak, že by zvířata uměla myslet na dny v budoucnu. (Ukládají potravu při přípravách na zimu, to však je většinou genetické: jsou svými geny naprogramována, aby na klesající teploty reagovala sháněním potravy.) Lidé však mají velmi dobře vyvinutý smysl pro budoucnost a neustále dělají plány. Stále si v hlavě promítáme simulace reality. Jsme vlastně schopni promýšlet plány daleko přesahující náš život. Jiné lidi posuzujeme podle jejich schopnosti předvídat vývoj situace a formulovat konkrétní strategie. Důležitá součást vůdcovství je předjímat budoucí situace, vážit možné výsledky, a odpovídajícím způsobem stanovit konkrétní cíle. Jinými slovy, tato forma vědomí zahrnuje předvídání budoucnosti, tedy vytváření rozmanitých modelů budoucích událostí. To vyžaduje velmi dobré zvládnutí rozumného rozvažování a přírodních zákonů. Znamená to, že se opakovaně sami sebe tážeme „co kdyby“. Ať už plánujeme vyloupit banku nebo kandidovat na prezidenta, tento způsob plánování znamená schopnost promítnout si v hlavě mnohočetné simulace možných reálných událostí. Vše nasvědčuje tomu, že v přírodě zvládli toto umění pouze lidé. Vidíme to také, když se zkoumají psychologické profily testovaných subjektů. Psychologové často srovnávají psychologické profily dospělých osob s jejich profily, když byli dětmi. Je pak možné se ptát: Co je tou hodnotou, jež předurčila jejich úspěch v manželství, kariéře, bohatství atd.? Když odhlédneme od socioekonomických faktorů, ukáže se, že někdy vyčnívá jedna charakteristika nad všemi ostatními: schopnost odložit uspokojení. Podle dlouhodobých studií Waltera Mischela z Columbia University a mnohých jiných, děti schopné odříci si bezprostřední uspokojení (např. sníst sladkost, kterou dostali) a vydržet v zájmu většího prospěchu v delším horizontu (že dostanou dvě sladkosti místo jedné), soustavně dosahovaly vyšších hodnocení v téměř všech parametrech budoucího úspěchu, v přijímacích testech na školy, životě, lásce, kariéře. Schopnost odložit uspokojení však také ukazuje vyšší úroveň vědomí. Tyto děti byly schopny simulovat budoucnost a uvědomit si, že budoucí uspokojení je vyšší. Takže schopnost vidět budoucí důsledky našich činů vyžaduje vyšší úroveň vědomí. Výzkumníci v oboru umělé inteligence by se proto měli zaměřit na vytvoření robota se všemi třemi charakteristikami. Dosáhnout první charakteristiky je obtížné, protože roboti sice umějí vnímat své prostředí, neumějí mu však porozumět. Dosáhnout uvědomování si sebe sama je snazší. Plánování do budoucnosti
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521785
Budoucnost umělé inteligence však vyžaduje přirozené uvažování, tedy zdravý rozum, intuitivní porozumění tomu, co je možné, a konkrétní strategie pro dosažení určitých cílů. Takže vidíme, že zdravý rozum je předpokladem pro nejvyšší úroveň vědomí. Aby robot simuloval realitu a předvídal budoucnost, musí nejprve vstřebat miliony pravidel přirozeného uvažování o okolním světě. Zdravý rozum však nestačí. Zdravý rozum jsou pouze „pravidla hry“, ne pravidla strategie a plánování. Na tuto stupnici pak můžeme zařadit všechny nejrůznější dosud vytvořené roboty. Vidíme, že Deep Blue, stroj hrající šachy, by se zařadil velice nízko. Porazí mistra světa v šachu, neumí ovšem nic jiného. Je schopen simulace reality, avšak pouze pro hru v šachy. Žádnou jinou realitu simulovat nedokáže. Toto platí pro mnoho největších počítačů světa. Vynikají v simulaci reality v jedné věci, například umějí modelovat jaderný výbuch, tok vzduchu kolem proudového letadla nebo počasí. Tyto počítače umějí simulovat realitu mnohem lépe než člověk. Jsou však také žalostně jednorozměrné, a proto neschopné přežívat ve skutečném světě. Výzkumníci AI dnes netuší, jak v robotovi reprodukovat všechny tyto procesy. Většinou pokrčí rameny a řeknou, že v obrovské počítačové síti nějak dojde k „emergentním jevům“ podobně, jako se někdy z chaosu samovolně zrodí řád. Na otázku, jak tyto emergentní jevy vytvoří vědomí, většinou obrátí oči k nebi. Nevíme sice, jak vytvořit robota s vědomím, umíme si však představit, jak by vypadali na stupnici měření vědomí roboti pokročilejší, než jsme my. Mohli by vynikat ve třetí charakteristice: uměli by provádět složité simulace vzdálené budoucnosti, vycházet z více perspektiv, s více detaily a do větší hloubky. Jejich simulace by byly přesnější než naše, protože by lépe používali zdravý rozum a lépe chápali přírodní zákony, a tak by dokázali lépe odhalovat trendy. Uměli by předjímat problémy, jež ignorujeme nebo si je neuvědomujeme. Navíc by byli schopni stanovit si vlastní cíle. Kdyby mezi nimi bylo pomáhat lidské rase, pak je to v pořádku. Kdyby si však jednoho dne vytkli cíle, v nichž lidé překážejí, mohlo by to mít neblahé následky. To však vede k další otázce: Co se podle tohoto scénáře stane s lidmi?
Když roboti předčí lidi Podle jednoho scénáře budeme my nepatrní lidé prostě odsunuti stranou jakožto relikty evoluce. Podle evolučních zákonů vznikají schopnější druhy a nahrazují druhy méně schopné; a lidé se přitom patrně ztratí ze scény. Možná skončíme v zoologických zahradách, kam se na nás budou chodit dívat naše robotické výtvory. Možná je tohle náš osud: dát vzniknout svým evolučním následovníkům,
99 Ukázka elektronické knihy