nepřátelští sousedé a jeho poražená, dezorganizovaná armáda postrádala základní výzbroj. A hlavně – Irák zůstal bez příjmů z prodeje ropy. Každá jednotlivá dodávka určená na export k získání prostředků na nákup potravin musela být napřed schválena příslušným sankčním výborem OSN k Iráku (podle původní rezoluce 661 o uvalení embarga se tento sankční orgán pro Irák nazýval Výbor 661). Bez schválení Výborem 661 nesměl také žádný stát dodávku irácké ropy realizovat. Takže možnost jiného postupu než spolupracovat s Radou bezpečnosti při naplňování požadavků rezoluce 687 Irák ani neměl. Zvláštní komise OSN vytvořená rezolucí 687 v dubnu 1991 pro likvidaci iráckých zakázaných zbraní (UNSCOM) se hned vzápětí pustila do práce. Jejím výkonným předsedou jmenoval generální tajemník OSN švédského diplomata Rolfa Ekeuse. Úkolem výkonného předsedy UNSCOM bylo koordinovat postup inspektorů a každého půl roku podávat Radě bezpečnosti zprávu o pokroku při odzbrojování Iráku. Ekeus, šedovlasý štíhlý muž aristokratického vzhledu, patřil k elitě švédské diplomacie. Čeští diplomaté s ním přišli do kontaktu ve druhé polovině roku 1992, v průběhu švédského předsednictví v Radě Organizace (tehdy ještě Konference) pro spolupráci a bezpečnost v Evropě, když budoucí Česká republika a Slovenská republika v předvečer rozpadu československé federace formálně žádaly o přijetí do této organizace. O Ekeusově poslání v Iráku tehdy přirozeně nepadlo ani slůvko. Ekeus byl vždy zdvořilý, poněkud uzavřený až odměřený, na partnery působil dojmem nejvyšší profesionality a nestrannosti. Jak se ale časem ukázalo, i tento muž se nakonec stal – ještě dva roky předtím, než nastoupil do funkce švédského velvyslance ve Washingtonu – z nestranného diplomata součástí americké hry. Nejméně od roku 1995 a až do své rezignace z funkce hlavního zbrojního inspektora dva roky poté (1997) Ekeus utajoval před Radou bezpečnosti klíčové informace o skutečném stavu odzbrojení Iráku. Mimo jiné i ty, které představitelům UNSCOM poskytl uprchlý irácký ministr zbrojního průmyslu. Většinu svých špionážních aktivit sice Spojené státy prováděly za zády Ekeuse prostřednictvím amerických inspektorů v dresech UNSCOM, ale o některých operacích, které neměly s mandátem UNSCOM vůbec nic společného, to Ekeus věděl a kryl je. Švédský diplomat také předával některé citlivé poznatky z inspekčních misí nikoli Radě bezpečnosti, ale
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521754
třetím zemím včetně těch, které byly s Irákem ve válečném vztahu. Až poté, kdy završil svoji velvyslaneckou misi ve Washingtonu, až doposud maximálně diskrétní Ekeus přiznal Švédskému rozhlasu v srpnu 2002, že Spojené státy do UNSCOM „nasadily“ svoje občany, kteří se více než inspekčním povinnostem věnovali tomu, kde se nachází Saddám Husajn. Požadavky na Irák v souvislosti s odzbrojením časem narůstaly a stupňovaly se. V květnu 1991 musel Bagdád pod tlakem vyslovit souhlas s neomezeným přístupem inspektorů UNSCOM a MAAE na všechna místa a zařízení, která chtěli monitorovat. Rezoluce 699 pak stanovila, že náklady na činnost UNSCOM a MAAE musí hradit Irák. Protože Bagdád z důvodu ropného embarga neměl volné finanční prostředky, byly zpravidla odebírány ze zmrazených iráckých vkladů v zahraničí. Později, po přijetí rezoluce Ropa za potraviny v roce 1995 si Irák musel UNSCOM de facto vydržovat: jen za první rok platnosti tohoto programu šlo 10 milionů dolarů místo na nákupy mouky či rýže na aktivity inspektorů. Přirozeně ještě existovala možnost dobrovolných příspěvků členských zemí OSN na činnost UNSCOM. První takový závažný příspěvek přinesly Spojené státy. To už ale v rámci další rezoluce, číslo 707, kterou Rada bezpečnosti přijala v srpnu 1991. Rezoluce schválila používání letadel a vrtulníků pro účely misí UNSCOM a MAAE, včetně průzkumných přeletů, a Iráku uložila dát misím k dispozici všechna svá letiště a objekty. Již tři dny nato provedl Pentagon první přelet ve velké výšce letícího špionážního letounu U-2 nad Irákem, tedy v rámci dobrovolného amerického příspěvku a pod hlavičkou UNSCOM. Obdobné lety se pak periodicky opakovaly. Získané poznatky předával Pentagon zpravidla zástupcům UNSCOM, jindy si je nechával jen pro sebe, nebo je tajně poskytoval vybraným státům. Bagdád se zpočátku přijetí této rezoluce bránil, odvolával se na narušení suverenity, nakonec se ale stejně musel poddat. Další rezoluci číslo 715 z října 1991 Irák odmítal akceptovat téměř dva roky. Rezolucí totiž Rada bezpečnosti schválila návrh UNSCOM a MAAE na trvalé monitorování a verifikaci. V návaznosti na završení destrukce zakázaných položek měl vzniknout (a později také vznikl) komplexní mechanismus kontroly Iráku, doslova hermetický systém monitorování, jemuž podléhaly nejen všechny stávající objekty, zařízení a expertní kapacity v Iráku, které se nějakým způsobem týkaly zakázaných kategorií zbraní,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521754
ale i objekty, které by teoreticky mohly sloužit k jejich produkci. Důraz byl v tomto mechanismu kladen na materiály dvojího užití. Tedy takové položky, které sice byly civilní povahy, a proto je UNSCOM neměl právo zničit, ale které mohly být potencionálně zneužity k výrobě zakázaných prostředků. Šlo například o různé laboratoře, provozy s velmi přesnými obráběcími stroji či třeba i provozy s fermentačními nádobami sloužícími na výrobu očkovacích vakcín pro dobytek atd. Systém se stal plně funkčním kolem poloviny roku 1995. Po celém území Iráku, na více jak sto padesáti místech, namontovali technici UNSCOM detekční přístroje, videokamery, tepelné a chemické senzory, které byly s pomocí vysílačů a repeaterů (opakovačů) propojeny do jednotného monitorovacího systému se dvěma terminály. První terminál se nacházel v nově vzniklém Bagdádském monitorovacím a verifikačním centru OSN (BMVC). To sídlilo stejně jako UNSCOM a hlavní agentury OSN na okraji Bagdádu v hotelu Canal, vysokými zdmi obehnaném objektu připomínajícím pevnost. Druhý terminál, kam se v reálném čase přenášely informace ze všech monitorovaných objektů po celém Iráku, byl napojen na sídlo OSN v New Yorku. Systém zaznamenával například odběry elektřiny v laboratořích a různých provozech. I ve vodách Tigridu a Eufratu byly nainstalovány izotopové detektory. Vzdušný prostor Iráku byl každý týden monitorován špionážními letouny U-2. Bagdádské BMVC mělo trvale k dispozici přes osmdesát inspektorů a 29 vrtulníků a mělo právo žádat o součinnost všechny irácké veřejné i fyzické subjekty. Vedle toho ovšem nadále nezávisle působily inspekční týmy UNSCOM a MAAE se samostatnými mandáty týkajícími se jednotlivých zakázaných položek. Pro účely BMVC a UNSCOM byl Irák povinen zřídit styčný orgán. Tedy orgán technického a odborného charakteru, nikoli k jednání o politických otázkách. Vzniklo takzvané Národní monitorovací ředitelství, které poskytovalo logistickou a další podporu k monitorování a pro inspekční týmy. Pracovníci ředitelství, v jehož čele stanul irácký vědec s hodností generála Husám Muhammad Amín, působili většinou jako takzvaní mindeři (z anglického minder). Doprovázeli týmy UNSCOM, usnadňovali v kontrolovaných objektech komunikaci s iráckým personálem, který častokráte ani nevěděl, jak se zachovat, protože inspektoři časem pronikali do objektů, které se zbraněmi neměly nic společného,
99 Ukázka elektronické knihy