„Kafe už si nedáš?“ Její hlas zní stařecky vyčítavě. Nechce se mi odpovídat. Ale pak otázku zopakuje. „Musím?“ „Ne.“ „Tak vidíš.“ „Co chceš v tom pokoji dělat?“ „Mám tu nějakou práci.“ „Aha.“ Když jí postel převlékám, narážím klouby prstů do stěny, jak prudkými pohyby zastrkávám prostěradlo pod matraci. Mám sto chutí dát jí pod něj něco ostrého, ale raději zatnu zuby, chvíli otálím a pak se vrátím do kuchyně. Snažím se myslet na to, že je stará. Mohla by se zhroutit, přetáhnout mě holí, mrštit po mně konvici na kávu. Jako pomstu za všechno, co jsem jí vzala. Bude lepší nic neříkat. Není jenom moje vina, že to dopadlo takhle, ačkoli jsem to uvedla do pohybu já.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521603
Unni
S životem na mušce
Tronka. Vynořila se znovu, ve chvíli, kdy byl hlad úplně nejhorší. Uprostřed nesnesitelného horka a sucha se mezi mě a Armoda opět vkradl mrazivý stín. Armod maloval své vzdušné zámky s nehty okousanými až na kůži. Já se jen dívala do země a hryzala si ret. Všude okolo ležela suchá spálená tráva. Stačí mít někoho, kdo nás miluje. Ale tak to není — je také potřeba žít. Já svou rodinu milovala, a vás přesto bolela břicha. Jedli jsme všechno, co nám padlo do ruky, dokonce i červy. Vaše oči se zoufale leskly jako oči hladových zvířat. A když jste usnuli, my dospělí seděli u prázdného stolu v kuchyni. „Odtud není cesta ven, viď, Armode? A tobě je to jedno… Aby nebylo, vždyť se můžeš kdykoli sbalit, zapískat si a zmizet. Vymyslíš si o nás historku, kterou pak budeš vyprávět dalším lidem.“ Vyslovila jsem to, aniž jsem chtěla. „Když ve žlabu dojde seno, začnou se koně kousat navzájem,“ podotkl Armod. Chtěl mě vzít přes stůl za ruku, uklidnit mě. „Neboj, to se spraví, uvidíš. Musíme jen držet při sobě.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521603
Mě ale zevnitř trhal hlad a trápil mě pohled na vaše oči, které se zase začínaly propadat do těch odevzdaných děr. A tak jsem ztratila zábrany a přestala ovládat své pocity. Křičela jsem a plakala. Byla jsem sprostá, podlá a zlá. A dostala jsem odpověď. „Mám odejít, Unni?“ V jeho lesknoucím se pohledu se zračilo nebezpečí. Zvedl se a překotil přitom židli. „Chceš se mě zbavit? Víš, že mám dobré nohy a dojdu na nich daleko. Mám odsud odejít, teď hned? To chceš?“ Vykročil ke dveřím. „Mohl jsem u všech čertů zůstat tam, kde jsem byl!“ Jeho hlas klesal a stoupal. Naříkal. Prosil. „Sakra, Unni, že mě nenapadla větší hloupost než jít s tebou! Čert aby vzal toho pastora a čert aby vzal Tronku!“ Ty ses najednou v posteli otočil, ale nedokázala jsem se podívat, jestli jsi vzhůru. Jen jsem seděla se zavřenýma očima, neměla jsem ani sílu plakat. Nebo mi jen z očí tekla voda, na to není síla potřeba. „Copak si to nepamatuješ, Unni?“ Už byl zase blízko. Naklonil se k mně a já cítila, jak mu vlasy voní suchou trávou. „To ty jsi musela utéct, Unni, já tě jen následoval. Už jsi zapomněla na svoje sáčky s bylinkami a na pastorův dopis do Tronky?“ Z hlasu zaznívala smutná upřímnost. Nebo lhostejnost? Rozdrolila jsem se, sklonila hlavu k prázdnému stolu a podlaze. U ucha jsem cítila jeho dech. „Opravdu si myslíš, že chci odejít?“ Zavrtala jsem pohled do stolu. Tehdy si sejmul z prstu zlatý prstýnek a natáhl ruku pro ten můj. Když jsem si ho
100
Ukázka elektronické knihy