98
Martina Sahler
V následujících letech Madeleine Bonnetová často přemýšlela, proč se musela zamilovat právě do Antoina Girarda. Oč jednodušší by byl její život, kdyby se zamilovala do vinaře Enza s kulatými brýlemi nebo do pekaře Thierryho, který zrovna převzal otcovu patisserii na Rue Pierre Semard. S oběma mladíky tančila na městských slavnostech. Ale ve skutečnosti pro ni vždy existoval jen Antoine, včera, dnes i zítra. Jeho spolehlivost, věrnost a schopnost poznat, kdy stojí za to bojovat a kdy ne. Dodnes dokázali svou lásku utajit. Teď však nastal čas vykročit ze stínu. Byla poslední zářijová středa roku 1910, den po jejích devatenáctých narozeninách. Madeleine vklouzla do nedělních šatů a strávila spoustu času před zrcadlem. Po pás dlouhé vlasy si vyčesala do drdolu. Asi to byla zbytečná námaha, protože Horace Girard, kterému dnes měla čelit společně s Antoinem, ji znal s pusou umazanou od borůvek, s rozcuchanými copy a v roztrhané sukýnce, když jako malá běhala s kamarády po květinových polích. Viděl ji vyrůstat a dnes ji má přijmout jako svou snachu. Antoine dal jasně najevo, že pokud jeho otec Madeleine nepřijme, je připraven se s rodinou rozejít. Ještě se ho snažila odrazovat. „Proč už teď?“ ptala se ho. „Můžeme počkat, až mi bude jednadvacet. Bojím se, že všechno zničíme.“ „Už mě nebaví ty věčné tajnosti. Už nejsem malý kluk, abych se musel pořád schovávat.“ Madeleine stála před zrcadlem a poslouchala zvuky z obývacího pokoje. Slyšela, jak se talíř roztříštil o podlahu. Otec zase nadával. Všechny její smysly se soustředily na to, co se dělo v kuchyni. Opatrně odložila kartáč, jako by sebemenší zvuk měl znamenat katastrofu. Znala signály, které předcházely jeho vzteklým záchvatům. Ještě bolestnější než křik a rány byla často jeho slova. Když se schylovalo k takové bouřce, Lucas vždy utekl. Dunivé kroky se blížily a pak se rozlétly dveře jejího pokoje. „Proč není v domě žádný chléb?“ Raymondova tvář byla téměř fialová. „Na co pořád myslíš? Chceš snad starého otce nechat vyhladovět nebo co? Možná že i ty jsi jenom bastard!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521586
DŮM VŮNÍ
99
Madeleine bojovala s pláčem. „Chtěla jsem jít nakoupit. Přinesu bagety a šunku.“ Raymond ale jen mávl rukou a práskl za sebou dveřmi. Objedná si víno, chléb, sardelovou pastu a olivy z bistra a zaplatí penězi, které se neměly utratit, protože je potřebovali na týdenní nákup. Madeleine si osušila oči lemem sukně. Nebylo to poprvé, co její otec tvrdil, že vzhledem k matčině prostopášnému životnímu stylu možná ani ona není jeho dcerou. Taková obvinění ji zraňovala víc než pohlavky. Poslouchala zvuky na chodbě. Slyšela, jak se otec obouvá, a o něco později se za ním zabouchly vstupní dveře. Pro jistotu počkala ještě deset minut a pak si na zápěstí rozetřela pár kapek parfému s vůní májové růže. Dostala ho od Antoina k narozeninám. Po jídle v bistru se Raymond, doprovázený v bezpečné vzdálenosti Lucasem, měl setkat s jedním z farmářů, kteří pěstovali melouny. Doufal, že od něj bude moci koupit kousek půdy, pokud možno na splátky. Koncern Roure začal pěstovat lavandin, křížence dvou odrůd levandule: pravé horské a klasové, která rostla v nižších nadmořských výškách. Byl to odolný druh, a i když nevoněl tak jemně jako pravá bylina, velmi dobře se prodával. Raymond Bonnet tušil, že za pár let bude Provence pokrytá modrým levandulovým mořem, a nechtěl být tím, kdo opět zaspí vývoj. Doufal, že zvětší své pozemky, a Madeleine mu to přála. Možná by ho úspěch v podnikání trochu zklidnil a zmírnil by jeho vztek na život. Dříve než večer se nevrátí. Teď už byl ale čas postavit se společně s Antoinem Horaci Girardovi. Otevřela přední dveře. Zezadu ji kolem pasu objaly paže. „Kam jdeš, Madeleine? Vezmi mě s sebou.“ Otočila se a naklonila k chlapci. „Co tady děláš, Lucasi? Myslela jsem, že jsi šel se strýcem.“ Zatím se ještě neptal, proč muži, pod jehož střechou spal a který mu dával jídlo, nesmí říkat tati. Zavrtěl hlavou. V pěti letech mluvil jen málo a zaostával v duševním vývoji, i když tělesně byl silný. „Nebudu pryč dlouho. Zůstaň tady.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521586
100
Martina Sahler
O patnáct minut později ji objal Antoine. Cítila, že i on je silně rozrušený. „Jsi připravená?“ Odtáhl ji od sebe, aby se na ni podíval. Přikývla. Když bok po boku vstoupili do kanceláře v zadní části domu, tvář Horace Girarda ztratila všechnu barvu. „Co… myslel jsem…“ Vyběhl zpoza stolu s rukama sevřenýma v pěst. Zastavil se těsně před nimi. Antoine zvedl bradu. „Miluji Madeleine. Odjakživa. Zatím jsme se setkávali jen tajně, ale už se nechceme skrývat. Chceme se zasnoubit a ještě letos se vzít.“ „Zapomněl jsi snad, co nám její rodina udělala? Mají na svědomí tvoji matku!“ „To je tvoje pravda, tati, ne naše. Madeleine a já s touto minulostí nemáme nic společného. Budeš ji muset přijmout jako mou ženu, nebo opustíme Grasse.“ Zírali na sebe, dokud Horace nesložil hlavu do dlaní. Chvíli to vypadalo, jako by se měl zhroutit. Nakonec ukázal na pohovku u okna. Madeleine doufala, že není slyšet, jak moc jí buší srdce. O tom, že by odjeli z Grasse, s ní Antoine nikdy nemluvil. Odešla by? Hráli vabank. Horace si prohlížel Madeleininu napjatou tvář. „Znám tě od narození a proti tobě osobně nic nemám. To jen tvůj otec… Jak si to vlastně představuješ? Já se s ním nikdy neposadím k jednomu stolu.“ Antoine pokrčil rameny a nepustil Madeleine ke slovu. Byl to jeho boj. „Madeleine je součástí mého života. Patříme k sobě. Rád bych s ní prošel uličkou s tvým požehnáním. Ale budeme-li muset, vezmeme se i proti tvé vůli.“ Horace zíral na dřevěnou desku stolu. Takhle si to nepředstavoval. Měl s dětmi jiné plány. Ale nejmladší Gilles se teprve včera vrátil z třídenního výletu po horách bez sebemenších výčitek, že nebere vážně školu ani otcovy snahy zapojit ho do chodu ro-
Ukázka elektronické knihy