„Ona si ho cenila na dvě stě říšskejch tolarů. Když se nevrátila, cítil jsem se jako ten největší paroháč, jakýho svět kdy viděl. Ale jen dokud sem nezačali přilejzat lidi a vyptávat se na něj, potom jsem si dal dvě a dvě dohromady. Vidím na tobě, žes to taky udělal. Ten list totiž napsala Rudenschöldka. Má cenu půlky království. Ale co nám na tom sejde, Cardelle, že? Pro nás má hodnotu mnohem větší. My chcem přeci princeznu.“ Odplivne si do dlaně a uhladí si vlasy na skráni. „Měla ho schovanej za halenkou, položenej přímo na kůži. V soukromí si ho ještě pořád dávám pod nos a namlouvám si, že z něj furt cítím její ňadra. Řekni, nedělal bys snad to samý?“ „Vem ho s sebou na taneční parket, seberu si ho pak z tvýho stydnoucího těla.“
/ 107
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521581
16. Frans Gry sedí v Posledním groši od brzkého dopoledne až do večera. Celou dobu rokuje s vlastní hořkou pomstychtivostí, to je jeho jediná společnice. V noci mu nedá spát a za dne ho nutí v duchu omílat promarněné příležitosti: nebýt tak namazaný, neskončil by s vypráskaným kožichem; pochopit tak hned, kdo se to na něj vrhl, bránil by se úporněji; mít tak po ruce něco vhodného, oplatil by každou utrženou ránu. A Lotta Erika je už několik týdnů zpět doma, ta neustálá připomínka jeho potupy. Od jara chodí po nálevnách, jakým se už vyhýbal: výčepy, kde se scházejí veteráni, muži, jež válka poznamenala tak, že na nic jiného už se nehodí, za útěchu mají pouze opilost a díky ní rozmlžené vzpomínky, v nichž se vrtají a pídí po smyslu. Dříve ho vždy rozesmutnili, díval se na ně s hrůzou a odporem, vymezoval se vůči nim, poněvadž jinak se nešlo utvrdit v tom, že není jedním z nich. Teď se drží na okraji jejich společenství, dost blízko na to, aby k němu dolehlo jméno, které si přeje zaslechnout nejvíce ze všech, sám ho stále hlasitěji opakovaně zmiňuje, čím více má popito. A v tento večer se jeho přání konečně promění ve skutečnost. „A ten Cardell! Pamatujete si ho? To je vám ale ludrák svinská, to svět neviděl!“ Chlap, který se ujal slova, je Fransovi podle obličeje trochu povědomý a vposled se rozpomene i na jeho jméno. Kreutze sice v posledních letech tu a tam potkal, ale nikdy mu nevěnoval více než prchavý pohled, a když si teď někdejšího praporčíka prohlíží, žasne, že k němu / 108
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521581
vůbec dokáže přiřadit jméno. Ten, koho kdysi znával, je zakrytý škraboškou let. Kreutz chodí rovný jako olovnice a Fransovi brzy dojde, že v něm ztuhlo něco, co by se spíše mělo uvolnit, a Kreutz se musí po světě belhat na zkroucených nohou s ploskými chodidly. Křestním jménem ho Gry neznal nikdy. Znají se tak, jako se znávají vojáci. Zprvu neví jistě, jak se ke známému hlásit. Těch několik dvanáctišilinků, které má v kapse, mu vystačí buď na pití, nebo na večeři, obojí za ně nedostane, ale neví, co si vybrat, a nakonec za něj zvolí nerozhodnost. Pití chutná hrozně, břečka jedna odporná. Ale nízká cena odpovídá kvalitě, a jakmile je hlt z jazyka pryč, jakmile proteče hrdlem, zahřeje zrovna tak jako chutnější tekutiny. A přesně tak, jak doufá, mu alkohol dodá na kuráži, a když se zbytek společnosti vymotá ven, svalí se se znovu vydobytým sebevědomím vedle Kreutze na lepkavou lavici. „Bojový poplach.“ Kreutz na něj chvíli mžourá, mlčí. Gry z vrásčitého obličeje vedle sebe vyčte všecko, co sám zrovna pocítil, a volky nevolky musí připustit, že ani on už nehýří mládím ani krásou. Stáří a prostopášnost hlouběji vyčinily kůži, kterou válka načala. „Gry? Z Alexandra?“ „Právě ten.“ Pozve Kreutze na panáka, a to bohatě stačí. Jako praví veteráni zavzpomínají na staré časy: na pšouky, které v kajutách v podpalubí zněly jako výstřely z děla; na obklíčení u Vyborgu; na šikslu převlečenou za plavčíka; na plavčíka, kterého si ostatní na lodi spletli se šikslou, a na to, jak marně, marně křičel. Kreutz, který za pár šupů stává v trafice, si při pouhém pomyšlení na to všecko odplivne do hoblin na podlaze. „Místodržitel je mizera, vedle kterýho kapitán Risberg působí jako milostivej zázrak. Víš, když nám ránou z děla sejmuli stěžeň, záda mi provrtala hrst velkých třísek, a dneska se nedokážu ani ohnout, i kdyby nevímco. Když po mně někdo chce věci uložený dole, musím na kolena a naslepo šátrat. Nějací smradi, co si mýho postižení všimli, / 109
Ukázka elektronické knihy