PONDĚLÍ, 5. LEDNA 1998
Milá Anne, jak proběhly Vánoce, v očekávání…, v očekávání dítěte? V očekávání konce prací? V očekávání vůbec? Čeho? Nezdá se ti, že pořád na něco v životě čekáme, jako by čekání byl život samotný, jak to říct, jako by umět se zabavit při čekání znamenalo umět žít? A pro ženy to možná platí ještě víc než pro muže. Jako by k ženě čekání patřilo, čekat na návrat muže – válečníka – lovce – hrdiny – vězně… Jasně že myslím taky na Godota. Jako je cesta důležitější než cíl… Odbočuji, odpusť, to jsou ty zimní stavy a trocha slovanské duše dohromady. Prý v sobě neseme jakousi zvláštní melancholii. Začátek roku je vždycky trochu napjatý: „Jaký asi bude? Copak nám přinese?“ A k tomu ještě všechny ty sliby, které samozřejmě nesplníme, a nereálné a nedosažitelné závazky, kterými se ukolíbáváme… Spousta přátel opustila Paříž. Většina „koperníků“ se vrátila do rodné země, někteří odjeli do jiných krajů Francie, hodně se jich přestěhovalo do Kanady. Paříž se mi najednou zdá taková prázdná. Říkám si, že při hledání nového místa k životu aspoň všechny ty přátele navštívíme. Když už mluvím o přátelích, pořád nějak nemůžu „rozkódovat“ Francouzky, ženy. Je tu něco neuchopitelného, kvůli čemu vždycky vztah zůstává trochu stranou, jaksi ve střehu. Můžu říct, že jsi moje jediná francouzská přítelkyně – čistokrevná Francouzka, jak se říká, a bydlíš tak daleko, v Praze. Daleko a blízko zároveň. No, a taky nejsi 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521580
úplně normální Francouzka, bydlíš mimo Francii a s Alexandrem… Poněkud zjednodušeno, že? Ale ne tak daleko od věci. Něco na tom je. Takže ty Vánoce? Jaké to bylo? Nedovedu si představit, že byste kuchtili kapra, dokonce ani krocana po americku. Jean Louis byl v šoku, když poprvé viděl, jak táta přinesl živého kapra domů, strčil ho na dva dny do vany a pak ho na Štědrý den zabil, aby byl skutečně čerstvý, holt tradice. Ovšem cpát se tucty živých ústřic, to mu nevadí. A musím přiznat, že než mě na radnici donutili napsat Civadová, tak jsem to neviděla, opravdu. Ta hrůzná nemožnost podepsat se bez „ová“! Většinou! Jinak máš pravdu, patříme někomu! A pak tu máme ještě takový jiný hezký způsob, jak „poženštit“ příjmení – máme pana Bílého a paní Bílou, pana Tlustého a paní Tlustou… Taky jsem si vzpomněla: před svatbou JL posílal tátovi doporučeně nějaké papíry a na obálku napsal Vladimír Horňáková. Pošťačka nechtěla tátovi dopis ani za nic vydat, on je přece Horňák! Nakonec museli s mámou na poštu oba, aby si mohli dopis vyzvednout. A co moje kamarádka Petra, ta se nedávno provdala v Anglii, radostně mi hlásila, že si žádné –ová nepřiveze, ale, ale… na závěr obřadu pastor gratuluje mladé paní: „Vše nejlepší, Missis John Clyde Richard Morgan.“ Doufám, že se pravidla jednou změní, i když pravidla, to je vcelku jednoduché, ale mentalita? Protože pravidla jsou jen viditelná část ledovce… Rodina Civade se snaží ze všech sil nemít tradice, až se z toho jedna stala. Mémé už od listopadu hledá recept, podle kterého ještě nepřipravila žádný vánoční oběd. Ani jeden dvakrát, prosím. A pak… nadělování dárků mezi 24. prosincem večer nebo 25. ráno… došlo to tak daleko, že jsou nám data fuk… letos jsme si 26. udělali v polích piknik, počasí bylo 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521580
příjemné, nadělilo nám tak hezký dárek. Vrátit se zpátky do Paříže bylo o to těžší. Přeopakovávám se, pořád dokola… Vánoce a hlavně vánoční jídla s Mémé jsou výjimečná. Když už si dává tu práci s hledáním nového receptu a když náhodou nejsme přítomní v den D, připraví nám ho třeba v únoru nebo listopadu. Stačí den Dé prohlásit za Vánoce a přidat zákusek navíc. Je strašně mlsná. Letos jsme měli perličku se sušenými meruňkami v papiňáku, výborné. Tahle malá štíhlounká dáma chodí pouze do restaurací, kde mají na jídelním lístku „sýr a zákusek“. Trvá na svém právu na mlsnost a pevně ho hájí. Líbí se mi myšlenka, že naše země jsou pro nás vzájemně exotické a stávají se takovými i pro nás samotné. Ty budeš za chvíli znát Prahu líp než já a já ti pošlu recept na burgundské hovězí! „Exotika! Exotika, exotika – copak vypadám jako nějaká exotika?!“ chce se mi radostně zvolat. To aby bylo jasné, jak dokonale se pofrancouzšťuji. Pamatuješ si herečku Arletty? Už začínám používat, občas možná mimo kontext, ale přece jen, francouzské kulturní reference. Co je ovšem opravdu zajímavé – slovní hříčky ve francouzštině mi fakt nejdou. Cítím se o tolik ošizená. Jsem vždycky náramně hrdá, když se mi podaří plácnout nějaký ten vtip, ironickou poznámku, slovní hříčku, jemnou narážku…, a tu nastane ticho, takové to hezké těžké ticho, a pak mě někdo opraví. Není to milé, že mi takhle chtějí pomoct? Akorát že vypadám jako idiot. Načež vysvětluji, že já přece vím, jak to mělo být – že to byl jen vtip. K dovršení všeho se ti nejhodnější čas od času navíc rozesmějí. To už je pak skutečně smutné. Humor je nepřeložitelný, nevysvětlitelný. Vyžaduje rytmus, tón, speciální talent. Ale rozumět humoru, to je obrovská svoboda. Rozumět narážkám, smát se v ten správný okamžik při filmech, při d iskuzích, 103 Ukázka elektronické knihy