Dvanáctá kapitola Ann
Schoulím se na lůžku do klubíčka a snažím se cítit rozhořčení, kvůli tomu, co jsem udělala. Pokouším se představit si, jaký má hněv tvar. Jaký povrch. Byl by drsný? Byl by jako o tři čísla menší vlněný svetr, který škrtí u krku a rozedírá zápěstí? Jako oprátka? Smyčka kolem krku? Židle klouzající pryč pod nohama, výkřik, který se nemůže vydrat z hrdla? V mysli si postupně představím všechny varianty. Ani jedna nesedí. Neexistuje žádná látka ani hmota, jíž bych se dotkla prsty, nic hmatatelného, protože necítím hněv. Klidně bych to udělala znov u. Nebo si to aspoň namlouvám. Dokonce potlačím i vlastní smutek. Žena, jež by nezměnila své činy, si nezaslouží truchlit pro ztrátu, kterou způsobila. Není-liž pravda? Přestože nemá pochybnosti o tom, co udělala? Nemůžu se rozhodnout. Cítím se vyždímaná, nakonec otupím. Dnes večer nemám sílu se osprchovat ani převléknout. Po xté odkopnu Vlastníkova průvodce truchlením z cesty a padnu do postele. A když říkám padnu, tak to tak myslím. Pokud mě postel zachytí a zbrzdí můj pád, tak ať. Jestli ne, co pak? Lůžko je místem, kde předstírám spánek. Sevřu v dlaních přikrývku a přetáhnu si ji přes ramena. Snažím se najít své kontury tím, že si tělo těsně obalím peřinou. Pokouším se něco cítit. Cokoli.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521579
Pod dekou je ještě cosi zvlněného s ostrými rohy. Roztáhnu svá bavlněná křídla. Ta zatracená kniha! V předchozích dvou dnech jsem ji vyhodila do popelnice, mrštila jí na střechu, odložila ji na místní skládce, vyhloubila jsem díru a pohřbila ji na dvorku za domem, spálila ji v krbu. Pokaždé se znovu objevila. Nepoškozená. Netknutá. Prudce ji otevřu. Vyrvu stránky, přesně to udělám. Jenomže to nejde. Lidé už do ní psali. Vždyť uvnitř je i Enochův zápis. Zachytím pero, které z ní vypadlo. Nejspíš bych neměla. Ale co, copak na tom sejde? Dávno jsem překročila hranice toho, co se má nebo nemá dělat. Isaac je mrtvý. Na to se zaměřím. Na tu propast, díru, co ve mně narostla. Tlačím perem tak silně, že se určitě propíšu až na poslední stránku. Třeba mi psaní pomůže najít můj vlastní tvar. Nepomůže. V plané naději, že ji po zbytek večera ztratím z očí, hodím knížku zpátky pod postel. Chvíli myslím na Isaaca a říkám si, co by se stalo, kdybych se ho rozhodla ignorovat, když mi několik týdnů před Vánoci zavolal. Připadá mi to tak dávno, ale jsou to teprve dva měsíce a kousek. „Jsi to ty, Isaacu?“ Naposledy jsem ho viděla ještě před Bennyho narozením. Mobil se mi třásl v ruce. „Ann?“ řekl. Ten hlas bych poznala kdekoli. Působil udýchaně, ale jinak to byl stoprocentně on. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a přemítala, co probůh může chtít. Doufala jsem, že neví o… no, prostě že to neví. Zároveň jsem si představovala dotek jeho rukou. Jaké to bylo, když mě hladil po ramenou, po zádech. „Mám se… dobře,“ odpověděl, ale znělo to spíš jako otázka. Jako by sám zvažoval možnost, že vůbec není v pořádku.
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521579
„Sem tam mě někde zabolí nebo bodne.“ Zasmál se, pak se odmlčel. „Do háje s tím. Promiň. Víš… já umírám. Mám rakovinu.“ Za normálních okolností bych mu vynadala, ať hloupě nežertuje, ale místo toho jsem vyhrkla: „Proboha! Isaacu, to je mi moc líto…“ Přerušil mě. „Prosím tě, to neříkej. Všichni mě litují a ničemu to nepomáhá. Nikdo za to nemůže. Je to, jak to je.“ Následovalo ticho, odmlka, kterou ani jeden z nás nedokázal vyplnit, nevěděli jsme čím. „Říkal jsem si, jestli bys… no prostě, jestli bychom se nemohli sejít. Potřeboval bych tvou pomoc.“ Působil tak křehce, jako by držel přenádhernou naději z tenounkého skla a snažil se mi ji co nejopatrněji předat. „Ano, ano, no jistě!“ Snažila jsem se nevypadat příliš zoufale. Měla jsem se hned tenkrát zeptat, v čem ta pomoc spočívá. Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem řekla: „Přepni mě na FaceTime.“ Na displeji se objevil obličej, který nevypadal jako Isaacův, a přesto mu patřil. Byl napjatý a pod očima měl temné kruhy. Nemohla jsem si nevšimnout, jak zkřivil obličej, když se pokusil pohodlněji posadit. Po patnácti letech práce zdravotní sestry poznám, když se někdo snaží předstírat, že nemá bolesti. Musela jsem si připomenout, že je to pořád můj Isaac. Vidíš tu sebevědomou troufalost? Zvednutý koutek úst? Celý on. „Co ti lékaři řekli o…?“ Nedokázala jsem větu dokončit. Pod žebry ožil plachý tvor. Jednotlivými tepy odměřoval můj strach i nedostatek odvahy. Kolik času nám zbývá? Měla bych mu říct o Bennym? Padla jsem na pohovku a hladila přístroj s Isaacovým obličejem. „Ann?“ řekl Isaac. Měla jsem zavřené oči. „Mhm? Jsem tady.“
106 Ukázka elektronické knihy