po pokoji, na lesklý nábytek se usazuje prach, měla bych ho utřít. Táta nám rozdělil úkoly, pořídil na to velký sešit, který pravidelně prohlíží, a dává nám drobné odměny. Nejvíc pracovitá je Světlovlasá, její „umyté nádobí, vynesený koš, žehlení“ se na stránkách objevuje téměř denně. Beru prachovku, ale spíš než kredenc mě znovu přitahuje zrcadlo v rohu místnosti. Je velké, vidím se celá od hlavy až k patě. Dívám se na sebe jako mnohokrát, teď ale mám sevřený žaludek, jako by se na mě díval ještě někdo jiný, někdo, koho zase nevidím já. Konečně se rozrazí dveře, dovnitř vtrhne nejstarší sestra, hned se vrhne k lednici, pak k telefonu. Strach je tentam, uf, fofrem se oháním prachovkou, do knihy zapíšu UTŘELA PRACH a vyběhnu za dětmi. Lítáme až do setmění, stěžuju si na školu, ale děti jen mávají rukama, učitelky jsou blbý, co se divíš. Když večer usínám, s vyčištěnými zuby a učesanými vlasy, v pokojíku je už tma, slyším tlumený hovor táty a Světlovlasé, v kuchyni ti dva neustále diskutují o politice a já nic nechápu, upadám do spánku, ale vtom se mi oči otevřou dokořán. Štětec! Zítra máme mít do školy štětec! Učitelka to říkala! Oh, vylekám se nesmírně, hlavně proto, že táta dbá na to, abych po deváté z pokoje nevystrčila ani nos. Musím spát, protože ráno vstávám! Vím, že ho rozčílí kdeco, nesmím vykouknout, mohl by zase křičet! Valím oči do tmy. Nebudu mít štětec, děti se mi budou smát, učitelka zase protočí oči a ohrne nade mnou nos! Oh bože, to je strašné! Horečnatě přemýšlím a nakonec, vedená děsem, sepnu ručky a jako babička z Měčína se začnu modlit. Nevzpomínám si, co říká ona, její Zdrávas, Maria je nezapamatovatelné, ale učila nás děti jednoduchou modlitbičku Andělíčku, můj strážníčku, protože ji hněte, že jsme pokolení neznabohů. 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521578
„Andělíčku, můj strážníčku, potřebuju štětec!“ drmolím v duchu. „Potřebuju štětec, abych nedostala ve škole vynadáno. Učitelka by se hrozně zlobila! A táta taky! Prosím tě moc o štětec, moc tě prosím!“ Modlím se takhle pořád dokola, až se mi zavřou oči a usnu. Ráno se probudím halekáním holek z kuchyně i koupelny, přetahují se o hřeben. Oči mi padnou na židličku, kterou mám vedle postele. Leží tu štětec. Přesně takový, jaký nám ukazovala paní učitelka. Černý, ne moc tlustý ani moc tenký. Uf, padá mi kámen ze srdce. Aniž bych andělíčkovi poděkovala, popadnu štětec a vrazím do aktovky.
103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521578
14.
Do školy chodím nerada. Mám nejasný pocit, že se mi učitelka pořád vysmívá. Ať se snažím jakkoli, nechválí mě. Proto do školy přinesu křížovku, kterou jsme si vymysleli doma s tátou. Je na velké čtvrtce a má báječnou tajenku: ŠKOLA HROU! Řekl to Jan Amos Komenský, učitel národů. Mou učitelku ale neohromila. „Ten tvůj táta!“ ušklíbne se pohrdlivě a odmítá křížovku nakreslit na tabuli a vyluštit ji se žáky. Já se s rudými tvářemi vracím do lavice. Netuším, že má informace o něm od tlusté učitelky Bozděchové, která učila mou sestru a mámu vyzpovídala při třídních schůzkách: Co ten váš, už je klidnější? – Ale kdepak, je to s ním čím dál horší. – Ale víte o tom, že škodí sobě a především děvčatům. Měla byste ho přestat poslouchat a vstoupit do strany vy! Chci být nejlepší, ale znalosti nepomáhají. Janička je bystrá, to se musí uznat, ale Monička, která sedí vedle ní, neodpovídá tak rychle a jasně, a přesto nám ji učitelka stále dává za vzor. Holčička to je líbezná, nikomu neškodí, nemám důvod ji nemít ráda. Má dlouhé tmavé culíky s beruškami, velké světlé plaché oči, které stále upírá kamsi do lavice, a celý den mlčí. Jistě za nic nemůže, ale tahle nespravedlnost mě ponouká něco provést. Jednou se rozhodnu, že budu privilegovanou spolužačku ve všem napodobovat. Po očku se na ni dívám celé dopoledne a dělám všech104 Ukázka elektronické knihy