Clare Connellyová
Olivia zdědila její podobu a já jsem jakási připomínka otcovy irské babičky.“ „Tvoje vlasy jsou jako oheň.“ „To je v pořádku. Už jsem se svým zevnějškem smířená.“ „Netuším, s čím by ses měla smiřovat.“ Zmateně na něj zírala. Skoro to vypadalo, jako by si vážně neuvědomoval, jak nezajímavá a nepřitažlivá je. „Vyhledala jsem si tě na internetu. Viděla jsem, s jakými ženami obvykle randíš. Rozhodně nejsem jako ony. Prosím, nejednej se mnou jako s idiotem a nedělej, že sis toho nevšiml.“ „A ty si myslíš, že mě nepřitahuješ?“ Posunul své tělo dopředu a dal jí pocítit fyzický důkaz své touhy. „Už vůbec nevím, co povídám,“ řekla po chvíli upřímně. „Ale zeptal ses a není snadné na tvou otázku odpovědět, aniž bych zároveň objasnila řadu dalších věcí, na které se snažím raději nemyslet.“ „Matka kritizovala tvůj vzhled tak často, žes tomu začala věřit. A věříš tomu pořád. Připravilo tě to o sebedůvěru, takže ses nedokázala otevřít žádnému partnerovi.“ Překvapená správností jeho odhadu otevřela pusu a najednou slyšela, jak přiznává něco, co si chtěla nechat navždy pro sebe. „Jednou se stala taková věc.“ Hořce polkla. „Ten třetí polibek. Líbil se mi. Ale on…“ Alejandro ztuhl, jako by se bál, že mu chce svěřit něco strašného, a tak rychle zavrtěla hlavou, aby ho uklidnila. „Nešlo o nic vážného. Prostě, on…“ Přiměla se k upřímnosti, a dokonce i k úsměvu, protože postupem času už ta nevhodná slova dokázala vidět v jiném světle. „Přirovnal moje prsa k melounům a já jsem se přes to nikdy úplně nepřenesla.“ „K melounům?“ Nevěřícně na ni zíral. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521559
Pokušení v Barceloně
„Vím, že to zní hloupě.“ Svraštil čelo a zkoumavě se jí zadíval do očí. Zaplavilo ji horko. „Přesněji řečeno ke kantalupům. Chytil je do rukou a prohlásil: ‚Jsou parádní, jako zralé, šťavnaté kantalupy.‘ A jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo, jak jsem obrovská… prostě velká, buclatá bobule. Asi nemusím dodávat, že veškeré vzrušení rázem vyprchalo.“ Kousla se do rtu. „Kdyby to byla jen ta jeho poznámka, možná bych ji ignorovala, ale tím, jak matka dlouhé roky při každé příležitosti poukazovala na mé četné nedostatky, bylo moje sebevědomí zkrátka úplně v háji.“ Dlouho mlčel a potom se zeptal: „Kolik ti tehdy bylo?“ Pokrčila nenuceně rameny, jako by si to přesně nepamatovala. „Asi sedmnáct.“ „A jemu?“ „Devatenáct.“ Alejandro zaklel. „Máš krásná prsa.“ Skoro se zbožnou úctou je vzal do dlaní. „Ty celá jsi krásná.“ Předklonil se, políbil ji na špičku nosu a pak přešel k jejím ústům. „Tvoje vlasy, tvoje pihy, tvoje oči, každá připomínka tvé irské prababičky – ať už tě matka celé ty roky krmila jakkoli krutými lžemi, teď už musíš znát pravdu.“ „Je to prostě něco, s čím jsem se smířila,“ odvětila po chvíli. „Nemůžu změnit, kým jsem, tak proč se kvůli tomu trápit?“ „Pokoušíš se mi tedy říct, žes zůstala pannou, protože sis nepřipadala dostatečně atraktivní a nevěřilas, že by tě někdo mohl chtít?“ Slyšela jeho otázku, jež dokonale shrnula její nejhorší obavy, a na řasách se jí zaleskly slzy. „To bys nikdy nepochopil.“ „To je pravda. Nechápu to. Všichni teenageři 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521559
Clare Connellyová
procházejí nepříjemným obdobím, ale rychle to pomine.“ „Naznačuješ, že i tebe zasáhly hormony a puberta?“ Přikývl. „Tvoje matka tě ale měla podpořit a povzbudit.“ „To opravdu není matčin styl.“ „A Olivia?“ „Olivia je báječná starší sestra, která se mi vždycky snažila být oporou a vždycky za mě bojovala. Jsme však tak odlišné. Miluje mě, ale často si myslím, že mě nechápe.“ „Ne?“ „Je nesmírně vyrovnaná. Dokonale ovládá své myšlenky a pocity…“ „Zatímco ty říkáš přesně to, co si myslíš.“ Kousla se do spodního rtu. „Jo, je to můj zlozvyk.“ „Je to jedna z věcí, která mi na tobě tu noc, kdy jsme se poznali, přišla neodolatelná. Jsi sama sebou a nic nepředstíráš. Působíš tak ryze a věrohodně.“ „Myslím, že se tomu říká prostá a jednoduchá,“ odvětila zpěvavým hlasem. Chytil ji za bradu a zachmuřeně se na ni zadíval. „Kdykoliv ti složím kompliment, obrátíš to hned v něco negativního. To považuju za tvůj zlozvyk.“ Nepopřela to. Ani se za to neomlouvala. „Je těžké vypnout vnitřní monolog, který do mě zasela matka. Pracuju na tom, ale ještě nejsem u konce.“ Zaplavila ho vlna soucitu. „Ale na Olivii neútočila?“ „Oliviin život zdaleka nebyl procházkou růžovou zahradou. Matka ji z různých důvodů nenáviděla.“ „Nenáviděla?“ Pomalu přikývla. „Olivia je mimořádně atraktivní – stejně jako naše matka, pro kterou bylo obtížné vidět, jak Olivia rozkvétá, zatímco její vlastní krása s věkem uvadá.“ 100 Ukázka elektronické knihy