Záchvaty úzkosti řešila Františka vždy bez odkladu.
5.1.5 Jak se postoje vyvíjejí? O tom, jak se vyvíjejí postoje, existuje mnoho teorií. Pravděpodobně jste si u výše zmíněné definice Fishbeina a Ajzena všimli, že začínala tím, že postoje jsou naučené. Podle těchto badatelů tedy získáváme postoje v průběhu běžného sociálního života: částečně z rodiny, kde vyrůstáme, a částečně od lidí, s nimiž se stýkáme. Tajfel (1978) píše o tom, že sociální identita a sounáležitost se skupinou silně ovlivňuje postoje, které si osvojíme. Hluboce zvnitřňujeme své členství ve skupinách, které pak tvoří důležitou část sebeúcty. Taj fel tvrdí, že právě tento mechanismus je podkladem stálých předsudků mezi sociálními skupinami a že každý pokus o pochopení předsudků bez ohledu na sociální identifikaci vede do slepé uličky. Tajfel tedy vidí kořeny mnoha postojů v sociální identifikaci, kterou se budeme podrobněji zabývat v šesté kapitole. Někteří badatelé, například Eysenck a Wilson (1975), zastávají názor, že postoje jsou z velké části vrozené. Tato myšlenka vychází z toho, že vrozené jsou některé osobnostní rysy, jako neuroticismus a stabilita, a ty pak tvoří základ postojů. Podobná tvrzení jsou založena především na pozorování, že u členů určité rodiny se často objeví podobné rysy – a shodné postoje – od jedné generace k druhé. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521535
Ale dokázat výskyt nějakého jevu v rodině rozhodně není totéž jako dokázat, že tento jev má genetický původ. Rodina poskytuje dětem prostředí, v němž probíhá jejich učení, a děti velmi snadno přejímají postoje a myšlenky lidí ve svém okolí, což popsal Bandura (1972). Genetická teorie se samozřejmě může zakládat na pravdě. Rozhodně z ní však plyne více otázek než odpovědí. Také pro ni existuje jen velmi málo důkazů a navíc nedokáže vysvětlit, jak lidé postupují při přejímání či formování specifických postojů (na rozdíl od obecných rysů). Jsou-li postoje naučené, musíme se ptát, jak toto učení probíhá. Osvojujeme si opravdu některé postoje pomocí podmiňování – tedy proto, že jsme za jejich vyjádření odměněni nebo potrestáni? Nebo je získáváme pouze tak, že napodobujeme druhé? Bandura a McDonald (1953) vyprávěli dětem dvě příhody, v nichž se vyskytovalo chování, které poškodilo nějakou věc. Jedna ze dvou příhod popisovala sobecké jednání, druhá ilustrovala nesobecké jednání. Stupeň poškození se také lišil, a to tak, že nesobecké jednání způsobilo více škody než jednání sobecké. Děti měly nejdříve příhody zhodnotit a pak byly rozděleny do dvou skupin. Jedna skupina dětí slyšela, jak nějaká dospělá osoba vyjadřuje postoj, který se zcela odlišuje od jejich postoje. Dětem ve druhé skupině bylo řečeno, aby vyjádřily postoj opačný ke svému původnímu postoji. Za uposlechnutí byly ihned odměněny. Srovnáním těchto dvou skupin Bandura a McDonald zjistili, že imitační prostředí – ve kterém děti pouze pozorovaly někoho, kdo dělal něco jiného – bylo daleko účinnější než přímý trénink. Zdá se, že si postoje můžeme osvojit napodobováním druhých, a že se je tedy nemusíme přímo učit. Jiný pohled na utváření postojů nabídli Petty a Caccioppo v roce 1981. Tito autoři tvrdí, že náš postoj se vyvíjí, jak se postupně seznamujeme s objektem. Když přemýšlíme o objektu, který zvlášť dobře neznáme nebo s ním nemáme žádnou zkušenost, uvažujeme především o faktech – badatelé takový vztah k objektu označují jako „deskriptivní přesvědčení“. Ale jak se stále důvěrněji seznamujeme s objektem, máme tendenci utvořit si o něm nějaký názor – odhadujeme jeho další aspekty. Tak si o cílovém objektu vytváříme soustavu „deduktivních přesvědčení“. Dalším stadiem vývoje postoje je hodnocení deduktivních přesvědčení. Tak si formujeme postoj. Nedostatek tohoto pojetí však tkví v předpokladu, že vůči věcem, o kterých nic nevíme, nezaujímáme žádný postoj. Lidé však nejsou vždy tak sladce racionální. Není například neobvyklé, že si někdo vytvoří zaujatý postoj vůči sociální skupině, se kterou se skoro vůbec nestýká. Zdá se dokonce, že čím více toho o nějaké věci či jevu víme, tím méně extrémní city k ní chováme. S tím však Pettyho a Caccioppův model nepočítá. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521535
5.1.6 Teorie odůvodněného jednání (reasoned action) V roce 1980 přišli Ajzen a Fishbein s teorií postojů: Většinou se chováme předvídatelně a rozumně, bereme v úvahu dostupné informace a jsme si vědomi důsledků svého jednání. Výsledky tohoto procesu vyjadřujeme, hovoříme-li o svých úmyslech, ale někdy už ne, máme-li popsat své postoje. Podle tohoto modelu se úmysly formují na základě dvou zdrojů, kterými jsou postoje jednotlivce a jeho vnímání sociálních tlaků. Oba tyto faktory se musejí spojit, má-li člověk jednat ve shodě se svými vyjádřenými postoji. Podle Ajzena a Fishbeina se osobní postoje vyvíjejí na základě přesvědčení o pravděpodobných výsledcích – což naznačuje, že jsou zapojeny i pravděpodobnostní úsudky o tom, jaké asi výsledky budou. Fishbein (1977) tvrdí, že důvodem, proč varování vlády USA o škodlivosti kouření nemají příliš vysokou účinnost, je to, že neovlivňují názory kuřáků na osobní úrovni. Fishbein rozlišuje ve vztahu ke kouření tři názorové úrovně: ● ● ●
uvědomění – lidé si uvědomují, že podle lékařských autorit je kouření škodlivé, akceptace – lidé věří, že kouření je obecně škodlivé, personalizovaná akceptace – lidé věří, že kouření je nebezpečné jim osobně.
Fishbein tvrdí, že kampaně proti kouření zatím nikdy nebyly dostatečně účinné, protože lidé nedosáhli ani druhého stupně akceptace, a kouření tedy nepokládali za škodlivé pro ně osobně. Proto svůj postoj ke kouření nezměnili. Kdyby jejich názor na škodlivost kouření dosáhl osobní úrovně, byli by snad ochotni změnit své chování tak, aby se shodovalo s jejich přesvědčením. Individuální percepce sociálních tlaků, či subjektivní normy, jak je nazývá Ajzen a Fishbein, vyplývají z osobních znalostí sociální situace a z norem, které se jí týkají. Pokud sociální skupina obklopující určitého člověka a referenční skupina, u níž hledá standardy svého chování, chápe kouření jako normu, pak prosté přesvědčení o škodlivosti kouření nemusí stačit k tomu, aby ovlivnilo chování. Jak jsme si ukázali ve třetí kapitole, sociální tlaky mohou mít velmi silný vliv na chování. Mluvíme-li o postojích, musíme se tedy podle Ajzena a Fishbeina zabývat i sociálními tlaky.
100 Ukázka elektronické knihy