98
a do mě je zamilovaný. Jenže oni kritizují i mě. Slýchám poznámky, průpovídky pokaždé, když jdeme ven… No třeba včera večer u de Setových si hrál před paní domu na seladona opravdu vulgárním způsobem. A mně bylo tak strašně trapně! Doma si připadám jako host, protože nemusím vůbec otevřít pusu: všichni se obracejí jen na tvoji matku. Dokonce mám pocit, že služebnictvo na mě divně kouká. Tvoje máti je sice učiněná světice, ale nutí mě držet pusu a krok.“ Frančin výlev nabral prudkost rozvodněné řeky. Ze rtů jí unikne vzlyknutí. „Vždycky si najde něco, co mi může vytknout, a nejenom ona. Všichni, všichni, celé město! Dyž mluvim málo, dyž mluvim moc, jak se voblíkám… Ať udělám, co udělám, je to špatně a já nevim, jak se mám chovat.“ Giulia vrtí hlavou a ve tváři se jí střídají emoce, které Franca dokáže jen těžko rozluštit. Švagrová povytáhne jedno obočí. „Ty seš moc hodná, moje milá Franko. Až moc. Ty musíš začít cenit zuby, jináč tě sežerou zaživa a na zemi nechaj jen vohlodaný kosti. A to platí i pro moji máti.“ Franca vykulí svoje zelené oči. Giulia použila silné výrazy, ve své brutální upřímnosti skoro archaické. „Vážně?“ zeptá se a vzlykne. „No jo.“ Giulia vstane a vydá se k proskleným stěnám. „Myslíš, že jsem si nevšimla, jak ti je?“ Nepočká, až se švagrová vydá za ní, a Franca musí zrychlit krok, aby ji dohonila. „Ty jsi teď donna Franca Floriová. A ne moje matka, vdova, která už se stará jen o to, aby dala sloužit mši za otcovu duši. Ty jsi Ignaziova manželka a on je hlavou rodiny, musíš si proto vzít, co ti náleží, počínaje respektem.“ Uchopí ji za paže a mluví k ní pár centimetrů od jejího obličeje. „Když jsem se vdala, otec mi vyložil, že mi nikdo nikdy nesmí zkřížit cestu. Že se v první řadě musím bránit já sama, jinak mě rodina mého manžela udusí. A totéž teď říkám já tobě.“ Pronikavě si ji prohlíží. „Mám svého bratra ráda, ale já ho znám: je to větroplach, motá se kolem něj moc ženských.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521534
99
On je zaujatý sám sebou a nechápe, že jsi v těžký situaci, že tě lidi kritizujou i jeho vinou. Já ho znám, není zlý, ale už je takový… je povrchní. Ani by nepochopil, jak ti je, protože věcí, co říkají za tvými zády, si vůbec nevšímá… Jo, sangu meo, i mně došlo, že tě tu všichni pomlouvaj.“ Giulia jí zvedne tvář, kterou Franca, bledá studem, sklonila. Nevšímá si řas smáčených slzami, chytí ji za ramena, třese s ní. „Koukni se na mě! To ty se musíš chránit, protože já vím, co se o nás, ženských rodu Floriů, povídá. Že utrácíme moc peněz za šatstvo a šperky, že se schováváme za picciuli naší rodiny, ale hlavu že máme prázdnou. A že jsme tak arogantní, že nevíme, kde je naše místo.“ Giuliina ruka se sevře v pěst. „Mě nezajímá, co říkají. Ani tebe to nesmí zajímat. Když jim popřáváš sluchu, dáváš jim tím moc. Jsou to ubožáci, a když takhle mluví, jen odhalují svoji závistivost. My máme všechno to, co oni nemají, a proto nás pomlouvají a budou pomlouvat i nadále.“ Giulia je upřímná. Krutá. Franca toho o těžkostech, jimž musela švagrová čelit, moc neví. Neví, že i ona musela snášet tíživé ponižování, zvláště zpočátku, když tchyně nedělala nic jiného, než že jí přede všemi předhazovala její měšťanský původ. A po léta nepropásla jedinou příležitost, aby jí připomněla, že její manželství je jen taková lepší smlouva. Pokud jde o Pietra, ten se jí nikdy nezastal ani jí nepomohl. Žádným způsobem. Ta léta ale Giulii naučila se nevzdávat, nikdy nevěsit hlavu. Nechala v ní vzklíčit vztek podobný tomu, který v sobě její dědeček Vincenzo nosil celý život. On ho využil k tomu, aby si podrobil město, které ho chtělo ponižovat; ona ho využila nejprve jako štít a potom jako zbraň, aby si zjednala respekt Lanzů z Trabie. A teď byla opravdu paní domu a rodiny. A podařilo se jí to i díky tomu, že měla na paměti zásadní pravidlo svého otce: není nic vzácnějšího než jasné uvažování, než sebekázeň. I jí řekl otec Ignazio vícekrát:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521534
100
„Poslouchej hlavu, a ne srdce.“ Cizím očím nabízela obraz povýšené ženy, která si nikoho nepustí k tělu, ale tenhle obraz stvořila ona sama, aby se chránila. Ne, Franca nemůže znát plnou cenu, kterou její švagrová zaplatila, aby se stala tím, kým je: rozhodnou, nedotknutelnou, hrdou ženou. Ale právě tohle jí chce Giulia předvést. Že si Franca musí vybojovat své místo mezi Florii a v Palermu, protože tak to musí být. Jiná možnost není. A může to dokázat jen tak, že v sobě najde nezbytnou sílu a odstup. Všechno, co jí způsobuje trápení, po sobě musí nechat stékat. Musí vystavět obrannou zeď kolem svojí duše. Franca hledí Giulii do tváře, nervózně si osuší jednu líc. Uvažuje. Být Floriová znamenalo pro tchyni vyhovět ve všem manželovi, nezavdat mu nikdy záminku k výtkám či důvod si stěžovat, zaskvět se při každé společenské události, zvládnout s noblesou každou situaci. A když on chyboval, bylo jejím jasným úkolem mu to odpustit. Zato Giuliina slova líčí skutečnost, ve které je Ignazio v pozadí. Je v ní jen ona, Franca, oddělená – osvobozená? – od své role manželky. Musí být především sama sebou. Musí být pyšná, nadřazená. Nedotknutelná. Žádná kritika ji nikdy nesmí ranit, a i kdyby se to stalo, rána se musí okamžitě zacelit. Vymaní se z Giuliina sevření, o krok poodstoupí. Je to všechno tak vzdálené tomu, co jí řekla Giovanna, tak vzdálené tomu, jak byla vychována: vždycky byla poslušnou dcerou, uctivou manželkou, a teď… „Ale já… jsem se chovala slušně. Neprotestovala jsem, neplakala jsem, když on…“ zamumlá hlasem plným bolesti. „Ani když jsem se dozvěděla, že mě podvádí, já… Byla jsem vzorná manželka nebo jsem se o to aspoň snažila.“ „A to byla tvoje chyba: snažit se všem zavděčit. Ty se nesmíš chovat slušně, ty si musíš vzít to, co ti právem náleží, a udělat to beze strachu, že tě budou soudit. Už nejsi žádná picciri-
Ukázka elektronické knihy