svěřoval, ani neměl venku někoho, kdo by po něm šel. Byl takový nemastný neslaný, abych byl upřímný.“ „Aha.“ Vzpomněla si na něco, o čem se Mike zmínil, když mířila ke dveřím. „Byl Curtis zapletený s nějakými gangy tady?“ Ben přimhouřil oči. Tato otázka se mu zjevně moc nelíbila. „Gangy jsou věc pro ty venku, Ali. Není to jako ve filmech. Ohromilo by vás, jak dobře spolu vězni a dozorci vycházejí. Víte co, jsme tady v tom společně; musíme spolu nějak vycházet, jinak by to byl masakr. Takže ne, žádné gangy. Kliky.“ Bylo to vyhýbavé, ale Ali věděla, že mu nemůže dokázat opak. „Tak s nějakými klikami?“ „Ano, s několika se tu objevoval. Nezapomeňte, byl tady devět let: déle než většina ostatních. Ale nic velkého; jen menší věci. Curtis nedělal nikdy potíže, Ali. Nikdy jsme ho nevyšetřovali kvůli ničemu významnému.“ Bylo klidně možné, že se Curtis Monroe choval přesně tak, jak ho Ben popisoval; vězeň, který nedělal vlny a nezanechal po sobě žádný dojem. Aby to ale prověřila, bude muset použít jiné prostředky. Ben Appleby dělal průtahy — cítila to, spíš než věděla. Ale byl si jistý svou pozicí a ovládal tok infor mací. Pravděpodobně bude lepší na to jít nějakým jiným způsobem, než si ho znepřátelit. „Mohl byste mi vysvětlit politiku psaní dopisů? Trochu nás to zmátlo.“ „Á, ano, zdálo se mi.“ Znovu se opřel o lokty. Usoudila, že to pro něj je méně ohrožující téma. „Podívejte, každé vězení je jiné. Tam kde jsem dělal předtím, byli přísní, ale je to na každém řediteli věznice. Ten náš podporuje všechny možné druhy dopisování, pokud to
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521511
nesouvisí…“ naznačil uvozovky, „s pokusem o útěk nebo trestnou činností nebo pokud se nejedná o psaní vulgárností a obscénností. Musel jsem se tenhle kousek naučit nazpaměť. V zásadě vězni, kteří umí psát, aniž by nadávali nebo žebrali o nahé fotografie, psát mohou, dokud je to relativně normální. Každý dopis přečteme a náhodně děláme kopie. Pokud v tom není nic nevhodného, nemáme nic, o čem bychom se mohli zmínit komisi, která rozhoduje o podmínečném propuštění, a to ani v dobrém, ani ve zlém. Jednoduše se jen zaznamená, že ten a ten vězeň napsal tolik a tolik dopisů a tolik a tolik jich dostal.“ Ali zase podráždilo, že z tohoto rozhovoru nezíská nic solidního. Očekávala nějaké odhalení stavu Curtisovy mysli nebo plánů. „Vy si neověřujete totožnost lidí, kterým píšou?“ „Děláme kontrolu, jestli ti lidé mají záznam, ale to je tak všechno. Pokud nám dopisy nenapoví, že máme hledat dál, nemáme čas se za něčím honit. Vzhledem k tomu všemu, čemu musíme věnovat pozornost, nejsou neškodné dopisy prioritou.“ Pozvedla obočí. „Dobře, ale když píše násilník ženám?“ Ben se usmál a zvedl ruce. „Jo, samozřejmě jsem se na to díval, když jsem si všiml, komu Curtis píše. Z toho důvodu jsou v téhle složce kopie všech dopisů v obou směrech.“ Venku krátce zazvonil zvonek, ale Benem to ani nehnulo. „Překvapilo by vás ale,“ pokračoval, „že většina násilníků dostává dopisy a mnoho z nich je od žen. Spousta nadávek, ale ne vždycky. Stejné je to s vrahy. Někteří lidé z toho mají téměř koníček; píší mnoha vězňům a vidí to jako nějakou zlidšťující věc. Často to tak funguje: vězňové odpovídají mile a je to způsob, jak jim připomenout, že jsou lidé, ne zvířata.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521511
Intelektuálně to smysl dávalo, ale Ali se při té představě uvnitř zachvěla. Obvykle se celý den zabývala rodinnými přečiny: myšlenka na to, že se jakémukoli odsouzenému sexuálnímu násilníkovi dostává podpory od cizích lidí, ji šokovala. „Ostatní z toho možná mají trochu vzrušení, možná,“ pokrčil rameny, „nebo se nějak zajímají o zločin obecně. Je to, jako když lidé sledují pořady o skutečných zločinech — zajímat se není to samé, jako to chtít udělat nebo to promíjet. Ale když je tu vězeň kvůli sexuálním zločinům, ano, díváme se na to blíž. A taky jsme to udělali.“ Ben otočil složku a nalistoval třetí dokument — zprávu pro ředitele věznice o psaní dopisů. „Ty ženy mu napsaly jako první, takže Curtis tu konverzaci nezačal. Na tom zále ží, s ohledem na naši politiku. Volal jsem těm dvěma dotyčným a mluvil s nějakou… ano, tady to je, Marikou Doyleovou. Bavili jsme se o tom, proč píší zrovna Curtisovi, co očekávají a jaká jsou omezení.“ Ali si dělala poznámky. Danu by určitě zajímalo, že Marika, navzdory tomu, že byla nejmladší — sedmnáctiletá, když dopisy začaly —, zřejmě udělala v komunikaci první krok. Také ji napadlo, že před pár lety měly sestry Doyleovy pevnou linku, kterou teď nemají. „A proč tedy Curtisovi psaly?“ zeptala se. „Poznamenal jsem si všechno, vždycky musíte někde vzadu myslet na to, co by se vám mohlo nepříjemně vrátit.“ Listoval papíry, dokud nenašel rukou popsanou stránku. „Tady to máme. Marika říkala, že se zločin udál kousek od jejich domu, a tak nad ním vždycky přemýšlely a cítily se jím být zasažené. V té době se dívaly na zprávy a nakonec se rozhodly, že o tom člověku zjistí víc: ne o zločinu, o člověku. Rozuměly pravidlům; věděly, že to celé utnu, když jeden z nich něco poruší. Ale musím říct, že ani jedné straně nebylo co vytknout.“
100 Ukázka elektronické knihy