„Skřetie jsou pořádně nepříjemné potvory, které neustále hledají zakopané poklady,“ cukrovala jeho matka a dívala se na něj svrchu. Alistair ležel v otevřeném hrobě, vklíněný ve dle rakve svého mrtvého otce, a prskal, zatímco mu matka do tváře sypala hrst stříbrných mincí. „Tyhle mince by je měly nalákat. A ty bys měl být dost silný na to, aby ses jim ubránil.“ Alistair už tehdy zvládal zkoušky lépe, ale stejně v hrobě panikařil — i když potichu. Loweovi mu na svetr našili na blýskané knoflíky a on by mohl přísahat, že každé zděšené píchnutí v jeho hrudi měly na svědomí pařáty nějaké skřetie, pátrající v jeho útrobách po tajném pokladu. Hendry se do zkoušek nesměl plést — to jim bylo oběma jasné i v tomto věku. Později však donesl Alistairovi deku. Alistair logicky věděl, že ho nějaká fleecová přikrývka jen těž ko ochrání před příšerami, ale přesto si díky ní připadal víc v bezpečí, i když byl přikovaný ke zpola zasypané rakvi. Jak roky ubíhaly, jeho matka přestala k vybrušování Alistai rova odhodlání používat jenom jeho představivost. Používala mágii. „Něco vidím! Tamhle! Ve vodě!“ Alistair sebou plácal, zatímco šlapal vodu v jejich kalném čer ném jezeře. Hladinu prořízla tmavá ploutev a blížila se k němu. Jeho matka stála na břehu se spokojeným výrazem ve tváři. Alistair nedbal na svůj strach a dál plaval doprostřed jezera. Sledoval ho i Hendry a bratrova uklidňující přítomnost Alistairovi pomáhala ignorovat pocit, že se mu něco slizkého otírá o kotník. To Hendry mu dodával sílu, přestože to měla být lekce jeho rodiny, co ho mělo pohánět kupředu. Lekce, kterou se ho pořád dokola snažili naučit. Žádná nestvůra ti nemůže ublížit, pokud nestvůra budeš ty sám.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521508
Alistair se ze sna probudil neklidný. Vzhledem k tomu, že bylo ráno před turnajem, noční můry mu připadaly jako špat né znamení. A tak se — jako to dělal vždycky, když bylo něco špatně — rozhodl, že půjde za svým bratrem. Hodil na sebe pletený rozepínací svetr a vydal se chodbou za Hendrym. Na rozdíl od Alistairova zaneřáděného dou pěte — s neustále zataženými závěsy, aby v něm byla pořád tma —, kde se všude povalovaly rozečtené knihy, čarokame ny a pohozené kusy pleteného oblečení, byl Hendryho pokoj bez jediného smítka. Okna směřovala na východ, ke slunci. Alistair před ostrým denním světlem přimhouřil oči a brat rovu postel našel prázdnou a ustlanou. Zkontroloval všechny Hendryho obvyklé zašívárny. Ku chyně voněla praženými makadamovými oříšky a máslový mi croissanty, ale přesto sladké pečivo Hendryho nepřiláka lo k snídani. Jeho oblíbené místečko, kde si rád zdříml, bylo prázdné, tráva vedle náhrobku drahé tetičky Alphiny nebyla slehlá ve tvaru Hendryho siluety. V hudebním salonku bylo ticho. Chodby opuštěné. Možná se šel prospat někam jinam, pomyslel si Alistair. Anebo je ve studovně a cvičí se v mágii. Ale to se mu nezdálo. Hendry se vyhýbal jakékoli aktivitě, která by ho ráno měla vytáhnout z postele. Alistair si to čím dál tím neklidněji štrádoval bludištěm tmavých chodeb až do salonu. Tam sice nenašel svého bratra, zato tam byl zbytek jeho rodiny. Loweovi byli jedna z těch méně početných ilvernath ských turnajových rodin a teď, když tam s vážnou tváří a v šedivých šatech sedělo jenom jedno dítě a tři dospělí, to bylo ještě zjevnější. Stěny pokoje byly vyzdobeny portréty jejich předků v pozlacených rámech a bylo jich tolik a byly tak staré, že Alistair ani všechny obličeje nepoznával. Znal
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521508
jenom šampiony. Jejich oči ho sledovaly, kamkoli se v domě vydal. Nadaný, pilný, představoval si, že si o něm portréty šep tají. Ale pamatujete si ho, když byl ještě malý? Byl to strašpytel. Příšerně úzkostlivý. Jestli se sesype i z noční můry, jak si asi povede, až jednu zažije? Nad kamenným krbem visel portrét namalovaný před posledním turnajem. Jeho babička, o dvacet let mladší, ale přesto stejně přísná a vážná jako právě teď, na něm byla ve společnosti svých čtyř dětí: Alistairovy matky Moiry, jeho strýce Rowana, jeho tety Alphiny, která poslední turnaj vy hrála, ale po několika letech se oběsila, a jeho strýce Todda, jenž tragicky zahynul nedlouho poté, co byl obraz namalo ván. Alistair zalétl pohledem k nejnovějšímu portrétu, dokon čenému ani ne před měsícem. Kolem něj stáli jeho babička, matka, strýc, osmiletá sestřenice a Hendry, který se jako je diný usmíval. Hendry byl taky jediný, kdo na této spontánní schůzce chyběl, i když Hendry se většinou stejně vždycky vytratil, kdykoli se mělo probírat něco závažného. A soudě podle za kaboněných tváří kolem bylo tohle setkání velmi závažné. Alistairovi vyschlo v ústech, jak se snažil vyhnout babiččinu pátravému pohledu. Přál si, aby měl bratra po svém boku. „Alistaire,“ pronesla jeho matka zasmušile. „Krvavý měsíc už je téměř na ústupu. Zítra začíná turnaj.“ Alistair se zatetelil směsicí vzrušení a nervozity. Teď už nezáleželo na tom, kolik zkoušek složil a v kolika selhal nebo že přímo před zraky agentky Yuové zbabral kletbu. Všechny ty hodiny a hodiny studia za to kvůli této chvíli stály. Oblí bencem celé rodiny byl vždycky Hendry — byl půvabnější, hezčí, milovanější. Ale Alistair se na tuhle roli nikdy neho
100 Ukázka elektronické knihy