NAGORI
Necítila jsem samozřejmě vůni květů venku poprvé. V Granadě v Andalusii, kde jsem víc než deset let po sobě trávila léto, postupné objevování a mizení vůně květů, listů a bylin udávalo rytmus dnům skoro jako hodiny. Toho dne jsem však ty pomerančovníkové květy pocítila jako osobu, jako by mi někdo poklepal na rameno. Jako kdosi stejně celistvý, jako jsem byla sama, a také významnější, protože stromy mohou v tomto světě žít déle než já. Takto se mě dotkla jiná přítomnost na tomto světě, možná solidnější než ta naše a v každém případě krásná. Pro lidi, kteří mají to štěstí, že žijí na venkově, je to možná úplně běžná věc. Je fakt, že se nezdálo, že by tyto jevy tak silně působily na mou sousedku ve Ville, která vždy žila uprostřed přírody. Villa Medici jí naopak připadala hlučná a rušná a Řím jako příliš veliké město s příliš málo zelení. Já jako městský člověk jsem byla vždy vnímavá k pachům, které jsou v první řadě stopou činností našeho života. V dětství 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521497
RJÓKO SEKIGUČI
jsem se zamilovala do vůně tiskařské barvy a papíru, která se linula od místního tiskaře; do vlhkého šedavého pachu z ústí metra, který se šířil, čím hlouběji se do něj člověk nořil jako při ponoru do hlubokého moře; do svěžesti vzduchu smíšeného se závany léčivého sirupu, vlhkého dřeva a kafru kolem staré kliniky zřízené v dřevěném domě západního stylu. Zdálo se mi, že organické směsi pachů tvoří identitu míst, takže bych každé mohla poznat i se zavřenýma očima a vytvořit čichový plán města. Ve Ville Medici nás spíš svou návštěvou občas poctily skrze olfaktivní svět jiné „živé bytosti“; ne přímým dotykem, jako by to dělala zvířata, ale touto jinou formou kontaktu, rovněž přímého v tom smyslu, že je částí jich samých, která vzduchem přichází až k našemu chřípí a sdílí s námi jiné pojetí světa. Je pravda, že po celou dobu pobytu v Římě mě napadalo, že jsem se nikdy předtím necítila tak japonsky – japonsky v tom smyslu, 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521497
NAGORI
že jsem se stala obzvlášť vnímavou k sebemenším známkám změny ročních období a k emocím a nostalgii souvisejícími s odcházením každého z nich. Šéfkuchařova slova o nagori, která jsem slyšela před šesti lety a zaznamenala v úvo du, jsem stále bezděčně uchovávala v hlavě. Nešla mi z mysli, i když ne jasně formulovanými myšlenkami. Právě v Římě jsem cítila, že se musím znovu pustit do otázky času a ročních období a neopomenout nic z toho, co může tělo vnímat ze známek jejich plynutí. Avšak ještě než jsem formulovala takové úmysly, roční období mě předběhlo a upoutalo mě. Ve Ville jsem měla dojem, že cítím, jak se téměř den ode dne čas odvíjí, ne snad v číslech nebo změnách hodiny a data, nýbrž kontaktem vzduchu s kůží, barvou listí, světluškami, které se objevily koncem jara a zmizely hned čtrnáct dní poté, dotykem kmene stromů. Právě v takovém smyslu jsem se cítila japonštěji než kdy jindy; japonštěji ne ve smyslu spojení s určitou národní entitou, 103
Ukázka elektronické knihy