tolikrát, že by to nespočítal ani Archimédes. Bili mě malí, velcí, tlustí i tencí a nejhorší výprasky jsem dostal od seveřanů dvakrát větších, než jsem byl já sám. Vždycky jsem jim to dokázal přinejmenším velice znepříjemnit, neřkuli vrátit. Ale jen při téhle noční potyčce uprostřed Conciergerie jsem měl pocit, že mě někdo s rozběhem trefil trámem. Před očima se mi objevila souhvězdí, která jsem nepoznával, a kdybych viděl něco reálného, určitě by se to točilo. Muž se konečně vyškubl z mého sevření a začal utíkat po schodech nahoru. Běžel jsem za ním a na nohou mě držela převážně rozhořčená zarputilost. Klel jsem u toho jako dobytek. „Ty tam, stůj! Co se tu děje?“ vykřikl vyburcovaný strážný, který po schodech právě sbíhal dolů. Než jsem na něj stačil zařvat, ať jde z cesty, útočník se prosmýkl kolem jako úhoř a strážného výkřik zanikl v odporném chroptění. Přeskočil jsem padajícího a cestou zvedl kopí, které gardista ani nestihl pozvednout. Bral jsem schody po dvou, ale vrah zvyšoval náskok. O patro výš prosvištěl chodbou a vrhl se k oknu, o kterém jsem si nemyslel, že by se jím dalo protáhnout. Jemu se to však podařilo, i když zaplatil notnou dávkou kůže. Napřáhl jsem se, nakročil si a vrhl kopí zrovna ve chvíli, kdy se muž po kratičkou chvíli zmítal v kamenném okenním rámu. Když se mě později ptali, jestli jsem trefil, mlčel jsem. Nechtěl jsem lhát. Nevěděl jsem to. Na okně zůstaly krvavé otisky dlaní a vrah sám zmizel. K oknu nebylo přivázáno žádné lano, ale už jsem věřil, že hrubé granitové kameny se zvětralou maltou byly dostatečnou oporou pro někoho, kdo dokáže praštit takovou silou. Vzpomněl jsem si na chlapa, který včera unikl z mé pasti za hospodou, a otřásl se. Když jsem doběhl zpátky k Ja’farovi, našel jsem ho opírat se zády o stěnu a dusivě sípat. V obličeji byl bílý a na rtech měl
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521413
krev, ale spolupracoval. Rozvázal jsem tkanice a opatrně ho vysoukal z tuniky i hauberku. Dýka zasáhla hrudník pod klíční kostí, na palec prošla kroužky a vklouzla mezi žebra. Protočil jsem mjöllnir v prstech, vstoupil do Ja’farova krevního řečiště a po chvíli práce se mi podařilo uzavřít probodlou plíci i poplicnici. Nepřeháněl jsem to, zbytek se zahojí sám a raněný bude potřebovat minimálně týden na lůžku. Z pádu na schodech měl i těžce zhmožděné rameno, prasklé žebro a natržené vazy. „Haralde… byla čepel otrávená?“ Ja’far mě chytil za rukáv. „Koupil jsi to mojí dýkou,“ uklidňoval jsem ho. „Nemyslel jsem na sebe,“ sheikh ukázal na moje čelo. Když jsem si na ně sáhl, měl jsem dlaň celou od krve. Tak proto jsem nic neviděl. Zavřel jsem si ránu trochou správně nasměrované energie a pátrání po jedu naštěstí nepřineslo žádné výsledky. Naše bitva probudila mnoho spáčů, ze spodních pater se ozývaly výkřiky a dusot nohou. Za chvíli budeme mít co vysvětlovat. „Díky, Haralde,“ sevřel mi Ja’far zápěstí. „Není zač. Měli jsme štěstí.“ Oba jsme nemohli spustit oči z mrtvého strážného, který si oběma rukama křečovitě svíral hrdlo a poulil oči. Napuchlý jazyk mu visel z úst jako po bodnutí včelou. - aliyhi,“ zašeptal Ja’far. „Rahmatu alllah .
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521413
Ukázka elektronické knihy