některé Furlong znal a jiné ne, přistihl se, že se sám sebe ptá, jaký by měl život smysl, kdyby člověk člověku nepomáhal. Dokázal by snad prožít roky, desetiletí a celý život, kdyby aspoň jednou neprojevil statečnost a nepostavil se tomu, co vidí, a přesto by se nazýval křesťanem? A nestyděl by se, kdyby si pohlédl v zrcadle do tváře? Když teď šel s tou dívenkou po boku, bylo mu lehko a skoro jako by povyrostl: v srdci měl nějakou čerstvou, novou a dosud nepoznanou radost. Nebylo snad možné, že se na povrch probojovalo to nejlepší, co v něm bylo? Nějaká jeho část, ať už se jí říkalo jakkoli – a existovalo pro ni vůbec jméno? – se vymkla kontrole. To věděl. A nepochybně za to zaplatí, ale ještě nikdy za celý svůj obyčejný život nepoznal takové štěstí – dokonce ani tehdy, když mu poprvé položili do náruče právě narozené dcery a on vnímal, jak zdravě a urputně pláčou. Přemýšlel o paní Wilsonové, jak byla jeden každý den laskavá: jak ho opravovala a povzbuzovala, o maličkostech, které řekla nebo udělala a odmítla říct nebo udělat, o maličkostech, z nichž, jak věděla, pokud se poskládají dohromady, sestává život. Kdyby jí nebylo, v klášteře klidně mohla skončit i jeho máma. Před mnoha a mnoha lety by takhle mohl zachránit vlastní matku – jestli se to tedy dalo označit slovem
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521226
záchrana. A jenom Bůh ví, co by se s ním pak stalo a kam by se poděl. Tušil, že to nejhorší teprve přijde. Věděl, že ho za dalšími dveřmi čekají jenom trable, ovšem to nejhorší, co se mohlo stát, už měl taky za sebou: kdyby neudělal to, co udělal, a musel s tím pak po zbytek života žít. Ať už ho teď čeká sebevětší trápení, nijak se nedá srovnat s tím, čím už si prošlo děvče po jeho boku a čím si asi ještě projde. S bosou dívkou a s botami v krabici kráčel ulicí vedoucí k jeho vlastním dveřím a nejvíc ze všeho cítil strach. Zároveň ale celým svým pošetilým srdcem nejen doufal, ale též upřímně věřil, že to zvládnou.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521226
Poznámka k textu
Tato kniha je beletristické dílo a není ani z části založena na žádné konkrétní osobě či osobách. Poslední Magdalenina prádelna byla v Irsku uzavřena až roku 1996. Kolik dívek a žen bylo v těchto institucích skrýváno, vězněno a nuceno k práci není jasné. Deset tisíc je skromný odhad; třicet tisíc je patrně přesnější. Většina záznamů z Magdaleniných prádelen byla zničena nebo ztracena, případně nejsou přístupné. Práce oněch dívek a žen byla uznána či oceněna jen zřídka. Mnoho dívek a žen přišlo o svoje děti. Některé přišly o život. Některé – nebo většina z nich – přišly o život, jaký mohly mít. Kolik tisíc dětí v těchto institucích zemřelo či kolik jich bylo z domovů pro matky s dětmi adoptováno, není známo. Podle zprávy vládní komise o domovech pro matky s dětmi z letošního roku zemřelo devět tisíc dětí jen v těch osmnácti institucích, které byly vyšetřovány. Roku 2014 zveřejnila historička Catherine Corlessová šokující zjištění, že mezi lety 1925 a 1961 zemřelo v domově Tuan v hrabství Galway 796 dětí. Dané instituce provozovala a financovala katolická církev v součinnosti s irským státem. Až do roku 2013, kdy tak učinil taoiseach Enda Kenny, se irská vláda za Magdaleniny prádelny nijak oficiálně neomluvila.
99
Ukázka elektronické knihy