SEXUÁLNÍ SKANDÁL VE SKLEPENÍ ŠVÉDSKÉ KULTURY Agáta Faltová
Kdo viděl film švédského režiséra Rubena Östlunda Čtverec z roku 2017, možná mu v hlavě uvízla scéna, v níž konceptuální umělec ztvárňující agresivního opičího samce dokáže společnost paralyzovat strachem natolik, že dlouhou dobu není schopna bránit ženu, kterou umělec ve své roli napadne. Podobně se zachovala švédská kulturní společnost, když dlouhá léta přihlížela sexistickým narážkám a zne užívání žen Francouzem Jeanem‑Claudem Arnaultem. Ten se opakovaně a všem na očích dopouštěl slovního ponižování a oplzlého urážení žen i fyzického osahávání. K ženám na vernisážích prostě přišel a sáhl jim na zadek, na prsa nebo do rozkroku. Za léta působení v těchto kruzích se Arnault postupně dostal na společenský vrchol, spřátelil se s mnoha významnými lidmi a spolu se svou ženou, básnířkou Katarinou Frostensonovou, založil klub Forum, kde se konaly výrazné výstavy, představení i večírky. Společně utvořili mocenskou dvojici uměleckého světa. Katarina usedla v roce 1992 do doživotní funkce členky Švédské akademie, která udílí nejrůznější stipendia a dotace a rozhoduje také o nejprestižnějším ocenění na poli literatury, Nobelově ceně. V říjnu roku 2017 se fenoménem osobnosti Jeana‑Clauda Arnaulta začala zabývat novinářka Matilda Voss Gustavssonová v souvislosti s případem Harveyho Weinsteina, který spustil vlnu svědectví o sexuálním násilí na ženách MeToo. Gustavssonová se pustila do odhalování „toho, co se o Arnaultovi povídá“, a nacházela další a další případy jeho zneužívání, vyhrožování nebo napadení. Na konci její práce stál nejprve článek v deníku Dagens Nyheter, na jehož obálce stojí osmnáct žen — některé čelem, většina zády, některé si zakrývají obličej. Všechny v něm podávají svědectví, jak jim Arnault, tato „Kulturprofilen“, kulturní ikona, ublížil. Některé brutálně donutil k sexu, jiné znásilnil ve spánku, s dalšími udržoval toxický vztah, v němž zneužíval svou moc. Každé
96
Matilda Voss Gustavsson Klub přeložil Martin Škapa Absynt, Žilina 2022 296 stran
ženě, která si dovolila ho odmítnout nebo se mu vzepřít, vyhrožoval, že se postará o to, aby byly její šance prosadit se v kulturní branži minimální. Z článku Gustavssonová později vytvořila reportážní knihu, kterou v překladu Martina Škapy vloni vydalo nakladatelství Absynt. Sugestivně v ní popisuje manipulativní postupy Arnaulta i jeho manželky, kterými ženy zatlačili do kouta, odkud se jen velmi těžko vzmáhaly ke vzdoru, daleko častěji volily rezignaci nebo kulturní scénu raději opustily. A nešlo jen o sexuální obtěžování — Gustavssonová pečlivě dokumentuje i případy, kdy Arnault a jeho žena „ztratili“ sochy z jimi uspořádané výstavy nebo zpronevěřili peníze za prodané exponáty. Kniha Klub odkrývající kauzu páru Arnaulta a Frostensonové by tak mohla být monotónně zdrcujícím výčtem ublížení a zločinů. Autorce se však podařilo
mnohem víc. Pronikavě sepsala genezi případu, ve kterém nedošlo jen k individuálnímu, ale celospolečenskému selhání. Nasbírala nespočet materiálu a vyslechla desítky svědků. Některé ženy sama objevila a oslovila, některé výpověď odmítly nebo si rozmyslely její zveřejnění. Do vyprávění vkládá své vlastní profesní i osobní vnímání situace a okolnosti vzniku článku. Upřímně, ale s nadhledem komentuje, jak práce na článku a později knize ovlivnila její život. Přiznává, že se necítí být vůdkyní nějakého hnutí ani senzacechtivou novinářkou, prostě jen ve své roli chce dát hlas lidem, které dlouhou dobu nikdo nechtěl vyslyšet, ignoroval je nebo jejich zkušenost dokonce znevažoval. Přiznává, že po zveřejnění článku se ani v takové roli necítí dobře. Kniha Klub přináší přesvědčivé svědectví o společnosti, která nečinně sleduje překračování etických a morálních hranic, a dokládá, jak těžké je být tím, kdo zakročí. Stejně jako trvalo prvnímu hostovi večera ve filmu Čtverec ohradit se proti umělcovu brutálnímu chování. Investigativní práce Gustavssonové nakonec Arnaulta dovedla před soud. Byl odsouzen za dvě znásilnění a Švédská akademie, jejíž členové dlouhá léta z blízké pozice jeho chování přihlíželi, se na čas rozpadla a po sedmdesáti čtyřech letech v roce 2018 neudělila Nobelovu cenu za literaturu. Závěr knihy tak vyznívá nadějně. Agresor byl shledán vinným, toxické mocenské vztahy elit přetrhány. Jean ‑Claude Arnault byl odsouzen v květnu roku 2019 ke dvěma a půl letům vězení. Jeho žena se vzdala křesla ve Švédské akademii, klub Forum byl zavřen. Po třech čtvrtinách odpykaného trestu byl ovšem Arnault podmíněně propuštěn a Katarina Frostensonová si vymohla, že může nadále bydlet v honosném bytě patřícím Švédské akademii a doživotně pobírat rentu, aby se mohla věnovat tvorbě. ●
Recenze Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521225
KOMIKSOVÁ DYSTOPIE O OTCOVSKÉ LÁSCE Ondřej Nezbeda
O komiksu Země potomků italského autora Gianniho Pacinottiho zvaného Gipi se často mluví jako o dystopii. A všechno tomu skutečně nasvědčuje. Sychravá bažinatá krajina jezera, kde se příběh odehrává, je zamořená jedem. Břehy obývá pár posledních nuzáků v cárech, kteří přežívají v rozbitých chatrčích. K jídlu jim zbývá chytit si otrávenou rybu, ulovit psa, jindy se stávají potravou oni sami, když je unese otrokářská tlupa věřících vedená úchylným „überknězem“. Občas se z vody vynoří hromada opuchlých lidských těl s rukama svázanýma za zády. Není čemu ani komu věřit, jen se snažit přežít, jak to učí otec své dva dospívající syny. V brutálním světě, ve kterém není místo pro lásku a něhu, nemá smysl probouzet v nich zbytečné city, jen by je oslabovaly. A stejně tak nemá smysl učit je číst a psát. Starý svět už není. Kdyby jim otec řekl, že psa, kterého zabili,
Gipi Země potomků přeložil Pavel Res Trystero, Praha 2022 288 stran
Recenze
dřív lidé chovali jako mazlíčka, musel by jim nejdříve vysvětlit, co je to mazlíček. Pak co je koberec, na kterém spával u jejich gauče. A pak co je to gauč. Brutalita, beznaděj a syrovost upomenou třeba na Cestu Cormaca McCarthyho. Atmosféru podtrhuje i Gipiho sugestivní černobílá kresba tuší. Obrysy postav se rozpouštějí v provazcích deště, smrt zívá z černých opuchlých úst, naturalistické detaily uřezaných uší a nosů střídají chmurné obrazy polomrtvého jezera a jeho břehů porostlých rákosím… Ale stejně jako v novele amerického spisovatele jde i v Zemi potomků ještě o něco jiného. Hrdiny většiny Gipiho komiksů jsou chlapci na hraně dospělosti, kteří vyrůstají v násilném prostředí ulice nebo mafie. Ovšem násilí v jeho předchozí tvorbě nikdy nebylo tak explicitní. Šlo spíše o agresi sociální — násilí dospělého mužského světa, který hrdiny nutil rychle dospět. Ať už to byly Gli innocenti (Nevinní, 2005), za něž získal nominaci na Cenu Willa Eisnera, Esterno notte (Tam venku, 2013), nebo Appunti per una storia di guerra (Poznámky k příběhu z války, 2004), Gipi vždycky přibližoval příběhy svých gaunerů, zlodějíčků a násilníků s empatií k prostředí, ve kterém vyrostli a v němž mnoho příležitostí stát se někým lepším nedostali. Připomínali spíše postavy z filmů Vittoria de Sicy, jako jsou Zloději kol. Možná je to tím, že i Gipi vyrůstal na ulici. Pochází sice z poměrně bohaté rodiny, začínal jako ilustrátor v reklamě, ale v rozhovoru pro magazín Words Without Borders vyprávěl, že většinu času trávil venku s bandou výrostů a zlodějíčků, kteří se občas dostávali do konfliktu s policií nebo drogovými dealery, a pár jeho přátel se také skutečně ocitlo ve vězení. Zatímco jeho předchozí komiksy tedy byly spíše drobnější realistické novely nebo povídky, ve kterých často vycházel ze skutečných příběhů, v Zemi potomků se epicky rozpřáhl. Opustil propracovanou a náročnou techniku škrabaných olejů a barevného akvarelu a tentokrát vypráví jen strohou, černobílou linkou.
A jak se to má s tou dystopií? Atmosférické obrazy jezera, do nichž svůj příběh zasadil, ostré a vyhublé tváře postav i scény brutálního násilí dystopické jsou a na první pohled lze jeho komiks spolknout jako další klasickou žánrovku. Pak je tu ale ještě jedna ponorná linka — drsné podobenství o dospívání a otcovské lásce, po níž oba synové hladově touží. Proto sice vedou silácké řeči o tom, že se těší, až jejich nemocný otec zemře, šeptají si nenávistně o tom, že ho jednou zabijí, přitom však zoufale touží po jediném gestu, kterým by jim naznačil, že je přijímá. Proto se vydávají na pouť, na níž se snaží s pomocí dalších obyvatel jezera rozluštit, co se v otcově deníku skrývá. Touží v něm najít to, co jim otec nestačil říct. Není to tedy jen výprava za odhalením otcova tajemství. Je to cesta do dospělosti, která je vede k nevyhnutelnému střetu s „überknězem“ a jeho tlupou věřících a také se svými strachy, pochybnostmi a drzou odvahou. Není divu, že si Zemi potomků vzal režisér Claudio Cupelliny jako předlohu pro svůj film La terra dei figli (2001), který soutěžil na několika festivalech, a nakonec vyhrál Křišťálový globus v Karlových Varech. Panoramatické obrazy bažin a jezerní krajiny i expresivní výrazy tváří přeživších, které hyzdí hlad, šílenství a nádory, svádí k filmovému zpracování. A on pro ně našel působivé kulisy v deltě řeky Pádu. Možná i díky úspěchu u filmových fanoušků sáhlo po nejrozsáhlejším a nejambicióznějším Gipiho komiksu také nakladatelství Trystero. Snad nezůstane jen u něj. Gipiho starší práce jsou možná drobnější a méně emocionálně vypjaté, ale v kontextu současného zahlcení dystopickými příběhy svébytnější. ●
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521225
Rozečteno
TIPY REDAKCE
z jejich bezpečného obydlí. Až venku se ukáže, že přebývaly v mrtvém těle malé dívenky, která se rozkládá v trávě. A i když se o sebe ze začátku starají, pomáhají si a snaží se v nové krajině přežít, za chvíli se u nich objevuje krutost, vypočítavost a násilí. Neuvěřitelně vtahující komiks, který od začátku klame pohádkovými konturami, je nakonec výrazně děsivější než Moorův a Burrowsův Neonomicon. (vmax) R. Buckminster Fuller Návod k obsluze vesmírné lodi Země přeložil Martin Pokorný
na trh s románem, který si pozornost zaslouží. Příběh pomalu stárnoucí spisovatelky, jejíž život se vrátil znovu na začátek a ona sama do domu svých rodičů, je špikovaný detektivkou, hororem, milostnou zápletkou i existenciálními otázkami. Havířovina by dobře fungovala ve filmovém zpracování — strašidelný dům a stíny minulosti jedné vesnice rozkrývané silnou hrdinkou s propracovanou osobní rovinou… Suverénní nakládání s jazykem a uvěřitelnost všech figur i situací, v nichž se pohybují, ovšem knihu nadnášejí vysoko nad průměrný námět průměrného bijáku. (kf)
UMPRUM, Praha 2022 98 stran
Pavel Růžek Bez tebe
Andreas Weber Cítí, tedy je. Fascinace životem a revoluce v přírodních vědách přeložila Jana Krtková Malvern, Praha 2022 344 stran
Teorie nám někdy vnucují, abychom se na svět dívali nesmyslným způsobem. I tak by se daly vyprávět dějiny vědy. Na rozdíl od ideologií však věda své omyly překonává. Německý biolog a filozof Andreas Weber má za to, že je nejvyšší čas na revoluci v přírodovědě. Ve své erudovaně, ale i nadšeně napsané studii argumentuje, že živé organismy jsou něco jiného, než jsme si doposud mysleli. Hmota má schopnost sebeorganizace a volně přechází v život. Navíc jsme učinili zásadní chyby v metaforách: organismy nejsou jako stroje; geny nefungují jako počítačový kód; přírodní výběr není jako kapitalistická soutěž. Jaká úleva, že naše intuice při pohledu do očí zvířete se nemýlí. (jn)
Už jenom to jméno. R. Buckminster Fuller. S něčím takovým v řidičáku můžete být stěží někdo jiný než kultovní architekt, designér, vizionář, futurista, filozof, systémový teoretik a prezident Mensy. Fuller (1895—1983) proslul především schopností všechny tyto role organicky propojit: jeho péčí a snahou nebylo nic jiného než proměnit život na planetě Zemi v příjemnou, spravedlivou a udržitelnou zkušenost. Vedle vynalézání, navrhování a přednášení proto psal, hodně a o všem možném. Nedávno se dostala českým čtenářům šance seznámit se s jeho slavnou a přístupnou knihou s všeříkajícím názvem Návod k obsluze vesmírné lodi Země z roku 1969. Předpoklady trochu zestárly, vize nikoli. Takže: nasedat! (zst)
Fabien Vehlmann — Marie Pommepuyová Krásná temnota přeložil Richard Podaný Crew, Praha 2020 112 stran Iva Hadj Moussa
Na první pohled to vypadá jako pohádka před spaním. Kreslené postavičky, které jako by vypadly z Karafiátových Broučků: velké oči, světlé vlásky, široké úsměvy. Jenže to žádná pohádka není. Rozhodně ne pro děti a rozhodně ne před spaním. Jakási tekutina vyplaví roztomilé postavičky
Havířovina Host, Brno 2022 224 stran
Její předchozí knihy byly přijaty lehce rozpačitě nebo téměř bez povšimnutí. Naposledy ale Iva Hadj Moussa vstoupila
98 Ukázka elektronické knihy
dybbuk, Praha 2022 232 stran
Pavel Růžek celý život obrážel geografické i společenské periferie. Vyrůstal u Mostu, v Litvínově, později pracoval jako učitel a dělník v sudetském pásu od Šumavy po Krušné hory. Patřil k takzvané vynechané generaci, která dospívala v uvolňujících se šedesátých letech a jejíž všechny naděje následně utloukla blbost a bezčasí normalizace. Protloukal se jí jako beatnik s pomocí alkoholu, kumpánů a psaní, které se u něj vyznačuje hrabalovským proudem a rytmem vět i podobnou citlivostí k perličkám na dně, které ovšem v jeho syrovějším a podstatně chmurnějším vyprávění připomínají spíše odhozené věci zanesené říčním bahnem. Byl by asi zraněný v každé době, nejen za komunismu, poznamenaný už v útlém dětství sebevraždou svého otce, kterého našel u puštěného sporáku. Některé motivy jeho povídek jsou už trochu passé (modrá knížka, stop do NDR, devizový příslib), ale na rozdíl od mnohé současné prózy, která si všechno to komunistické obludárium bere jen jako historicky exotické kulisy, on ho popisuje s nadčasovou naléhavostí. Táhne ho to k okrajům i pod hladinu, a když už je dole, skoro na just udělá ještě pár temp, aby sebou fláknul o dno a odtud se pak ze svého pohnutého života lakonicky a bez fňukání vypsal. V tom je jedinečný a ve srovnání s kdejakou současnou prózou skutečně opravdový a svůj. A týká se to i jazykové a stylistické roviny. V letošní prozaické produkci stěží nacházím jiný tak autentický text. (on) ●