sebe všechny je stejný nesmyl jako s nimi splynout. Naučte se rozeznávat vlastní myšlenky od cizích, tak se v druhých neztratíte a můžete s nimi skutečně diskutovat. Nevžívejte se jen do trpících, ale i do těch spokojených, protože jako vysoce citlivá bytost nefiltrujete vnější podněty stejně jako ostatní.“ „Sedí na mě veškeré příznaky syndromu vyhoření. Každý je asi někdy unavený a ospalý, ale u mě se jedná o setrvalý stav bez ohledu na fyzickou námahu, a to už odmala.“ „Adrenální únava je typickým zdravotním problémem vysoce citlivých lidí. Projevuje se vyčerpáním, nespavostí, úzkostí, neschopností jasně uvažovat a různými bolesti. Příčinou je zřejmě nedostatek kortizolu a jiných hormonů v souvislosti se špatnou funkcí nadledvinek kvůli stresu.“
----„Čau Růžo, potkala jsem v Pražský Čendu. Řekl mi, co se stalo Chlupovi. To je strašný!“ „Čau Viktorko, sama víš, jak já se těšila, až bude běhat po zahradě a teď bojuje o život. Zbytečně byl hospitalizovaný na dvou klinikách, přičemž ta jedna byla až v Praze a působí tam nějaký specialista přes oči. Namísto oka už má jen nepatrnou škvírku a okolo podivné kožní krátery bez chlupů. Podívej se na něj, zavedu tě za ním. Nebo ne, radši se nedívej. Není to hezký pohled. On už by se i bál po tom všem ukazování všude možně. Asi i proto, že jsem neměla sílu mu dál způsobovat sama bolest jsem ho nechala v odborné péči. Za těžké peníze. A zpětně se dozvěděla, že obě slavné hospitalizace spočívaly v tom, že s koncem ordinačních hodin z veteriny veškerý personál odešel a dostavil se až na druhý den zase se začátkem ordinačních hodin. Je otázka, kolik času takto něj vůbec měli při plné čekárně lidí a zvířat. Viktorko, za tolik peněz! Ty kočky s všemožnými bolestmi tam nechávají zavřené bez dohledu jen v malých přepravkách, snad s vodou, ale veškerou potřebu musí vykonat pod sebe, ani kočičí záchod se jim do tak malého prostoru nevejde.“ „A tuší někdo, co mu tedy vlastně je?“ „Nejdřív pořád říkali, že oko je v pořádku a že to nic není. Všichni se podívali, podrbali na hlavě a po zaplacení nehorázných peněz jsem odcházela jen s nějakými dalšími antibiotiky na zánět v oku. Operovat ho nikdo nechce. Možnost nádoru byla tím pražským specialistou přes oči vyloučena. S postupem času stále víc vše nasvědčuje tomu, že jen v laboratoři udělali chybu nebo zaměnili či špatně odebrali vzorek, co já vím, ale i jen podle fotek na internetu vše nasvědčuje tomu, že to nádor opravdu je. Nádor kůže. Teď už je na operaci pozdě, museli by odebrat velký kus z Chlupova obličeje. Ten oční specialista z Prahy mi v době, kdy předpokládal, že má Chlup rakovinu, barvitě vylíčil, jak bez operace nádor postupně Chlupovi za strašných bolestí vytlačí oko ven, ale nakonec to uzavřel s tím, že se o rakovinu nejedná. Dodal, že se Chlupovi přestaly v oku tvořit slzy a že jen tím musí strašně trpět. Přislíbil vyjmutí oka, aby se netrápil. Pak na týden onemocněl. Já už se Chlupa bála mít doma, nevěděla jsem, co bych dělala, kdyby mu kůže praskla, proto jsem Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521216
Chlupa po celou dobu doktorovy nemoci nechala na klinice. Hlavně jsem v té době měla ještě naivní představy o podmínkách kočičí hospitalizace. A stejně naivně jsem věřila i v to, že když ještě tohle všechno přečkám a zaplatím, můj kočičí kamarád se uzdraví. Jsem slaboch, ale i Čenda mi odborný dohled na klinice schvaloval, ač jinak Chlupa nikdy moc neřešil a nemusel. Taky nepředpokládal, že tam Chlup zůstal ponechán napospas jen sám sobě a svému utrpení ještě víc, než jak by tomu bylo s námi doma. Bylo mi řečeno, ať si zavolám. Viktorko, volala jsem na tu pražskou kliniku snad dvacetkrát. Buď jsem se nedovolala nebo mi na recepci řekli, ať zavolám o hodinu později. A nakonec jsem se dozvěděla, že doktor, na kterého mě celý den odkazovali, tam toho dne vůbec nebyl a ani neměl být. Nervy jsem měla k prasknutí, když se doktor konečně dostavil, nechal nás tam na výdej Chlupa hodinu a půl čekat a předal nám po celé hospitalizaci s Chlupem jen mastičku, k níž jsem na internetu dohledala, že nesmí přijít do styku s okem, protože způsobuje šedý zákal. Vyšla jsem před barák a měla potřebu do něčeho pořádně praštit, dostat ze sebe tu bezmoc a vztek, taky křičet z plných plic něco hodně sprostýho! Emocionální přetlak mě trhal zevnitř. Pak jsem se vybrečela a zůstala se vším smířená. Na druhou stranu jsem ocenila, že už několikrát mě Čenda s Chlupem doprovázel. Nezvládám vidět někoho trpět. A někoho mně tak blízkého jako je Chlup ještě míň. Bývaly situace, když se Chlup se mnou pral, protože už odmítal cokoliv dalšího. Moc mě na sebe mrzí, že mi dvakrát ruply nervy a s chudáčkem jsem začala vzteky ve vzduchu třást. Ze všeho jsem skončila na neschopence s banální střevní chřipkou, asi jsem to už psychicky nedávala. Třeba ta jedna mastička se musela podávat každé čtyři hodiny a já se vůbec nevyspala, v práci jsem byla sotva použitelná, a to jsem stejně musela vynechat s těžkým srdcem aplikaci po dobu, kdy jsem byla v práci. Ono se lehce řekne, abys zvířeti něco dávala po čtyřech hodinách, ale co máš dělat, když nedostaneš zrovna dovolenou? Navíc nejde o den, ale třeba čtrnáct dnů. Teď už ani žádnou dovolenou nemám. Přeci nemůžu sekat áčka. Z čeho bych pak veterináře platila? Každá konzultace, nejen ošetření nebo kontrola, vyjde tak strašně draho. Taky se mi líbí, jak ti v ordinaci, kdy zvíře držíš spolu se sestřičkou doktor, stěží předvede, co máš, jak aplikovat, přičemž je zvíře ještě trochu paralyzované strachem z neznámého prostředí, aby ti na závěr důležitě udělil pokyn, jak to máš opakovaně třeba pětkrát denně provádět sama doma při vším strachu nenapáchat víc škody než užitku třeba nechtěným píchnutím do oka, když sebou zvíře mrská. Jednou mě Chlup drápl těsně pod oko a já si začala brát radši sluneční brýle po dobu, než se mi podaří ho zabalit do deky. Teď se ho i bojím víc zmáčknout kvůli nemocné pacičce. Do toho všeho střídání denních a nočních směn a totálně rozhozené spaní. Dlouho nemůžu steskem usnout a ráno vstávám s hrůzou, v jakém stavu Chlupa najdu a jak ho budu nahánět před odjezdem do práce.“ „A Čenda ti nepomáhá?“ „Chlupovi do oka nic dát nedokáže a se zvířaty to moc neumí. Chlup se ho bojí. Čenda má nějakou fobii i pokud si má kápnout něco do oka sám. Vyvádí u toho jak malé hysterické dítě, a nakonec to chce taky po mně a je to o velké trpělivosti, než se mi to i s Čendou povede. Jenže, Viktorko, to nejhorší teprve mělo přijít, a to jsem Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521216
si myslela, že horší už snad být nemůže, ale to už vlastně všechno víš od Čendy.“ „To mi je, Růžo, moc líto, že mu nikdo nedokáže pomoc. Co to je za podivnou nemoc? Někdy člověk životu vůbec nerozumí. On, Růžo, ani Dalimil nebyl tím, za koho jsem ho celé roky považovala. Volal mi dnes nějaký chlap. Netuším, jak přišel k mému číslu. Chtěl se mnou mluvit o Dalimilovi a jeho manželce. Zval mě na kafe.“ „Co?“ „No, že jeho žena s Dalimilem už dva roky udržuje poměr. Já jeho pozvání odmítla. Vím, že vlastně už teď o nic nejde, ale i tak to pro mě byl šok a současně se ulevilo mému svědomí. Volala jsem Dalimilovi, proč mi to tajil a on se dušoval, že s ní nic neměl. Nevím, co si myslet. Dalimilovy pozdní příchody jsem neřešila a věřila jeho vysvětlení, že se zdržel v práci nebo u nějakého kamaráda. Tehdy ještě Honza nebyl vůbec ve hře. A teď si říkám, že pravidelné chození do kanceláře o víkendech a neustále něčeho potřební kamarádi byla přeci jen dost zvláštní souhra náhod a nebylo vše tak nevinné, jak to vypadalo. Jsem naivní a důvěřivá.“ „Viděla jsi ji?“ „Má kudrnaté krátké vlasy. Bude starší než já. To mě taky překvapilo. Čekala bych spíš nějakou mladinkou dlouhovlasou dlouhonohou krásku. Párkrát jsem dotyčnou u Dalimila v práci zahlédla. Já pro něj přeci jen nejspíš byla divná a nepochopitelná. Hlavně mu vadilo, že pořád nevěděl, na čem se mnou je a co vlastně chci. Taky mu je asi příjemnější nemít s lidmi příliš blízký vztah. Nejen, že potřebuje být soběstačný, ale rád je i nezávislý a vadila mu má závislost na něm. To taková vdaná kolegyně k občasným schůzkám nic nepožaduje ani neočekává, alespoň navenek.“ „Možná jste se, Viktorko, k sobě od začátku nehodili.“ „Asi ne. Začala mě bavit psychologie, ale já teď čtu všechno možné, abych se aspoň na chvíli přemístila mimo reálný svět, když Dalík usne. A přitom bych spíš měla dělat něco užitečného. Ve svém dětství dospěl Dalimil nejspíš k závěru, že bude nejlepší se blízkosti s druhými vyhýbat. Pořád něco dělá, aby se vypořádal se strachem a pocitem prázdnoty. Má potřebu neustále poznávat nová místa. Vyrazil mi dech tvrzením, že k životu už blízký vztah nepotřebuje. Je analytik, city moc neřeší.“ „Taky jsem z něj mívala takový pocit. A kolik lidí myslíš, že to takhle jako on asi má?“ „Takových jako Dalimil je prý přibližně dvacet pět procent. Někdy se, Růžo, litoval a jindy zas tvrdil, že něčí péči nepotřebuje. Od rodičů se lásky ani kdovíjaké pozornosti nedočkal. Z toho mála, co vím, ho máma ignorovala natolik, že by to bylo na sociálku, kdyby o tom věděla. Má ještě méně vzpomínek na dětství než já. Při modelové znepokojující situace navzdory silným fyziologickým reakcím prý děti jako Dalimil popřely znepokojení. V dospělosti se u nich fyziologické reakce zeslabily, což si vědci vysvětlili tak, že snahu reagovat na emoce tělo nadobro vzdalo.“ „Nepřestává mě psychologie udivovat. Poruchy osobnosti nejčastěji vznikají do dvou let věku. Tak zanedbatelný kousíček lidského života! A navíc si právě z téhle doby nikdo nic nepamatuje. Je mi jednapadesát a teprve se učím žít. I s Čendou. Přijal fakt, že jsou chvíle, kdy potřebuju bez něj načerpat sílu. Nejlepší Ukázka elektronické knihy