si odkašlal a přiložil k masce vysílačku. „Tady velitel družstva Zličín, volám velitele zásahu. Stav v tunelu: pacientku v soporu máme naloženou a chystáme se s Vobořilem vyrazit zpátky. Fiala s Holzingerem budou pokračovat s nákladem k soupravě, aby pomohli Jirčákovi s hašením. Měli by k němu dorazit tak za tři minuty. Průvod bude mezitím postupovat po vlastní ose se strojvedoucím v čele a s velitelem družstva Hostivař vzadu… To znamená… Martine, slyšíš mě? Je mi jasný, že teď nemůžeš odpovídat – chci jenom, abys věděl, že stačí, když se budeš držet na pozici a hlídat, abysme cestou nikoho neztratili. Naproti odbočce do servisní chodby ti necháme za přívodní kolejnicí náhradní bégéčko, kdybys potřeboval…“ Nejman se rozhlédl po hasičích. „To je asi všechno. Příjem.“ Zavřelova odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Tady velitel zásahu, potvrzuju hlášení o stavu a rozdělení úkolů. My se na vás ve stanici zatím připravíme. Momentálně tady… no, to je jedno… to na váš postup nemá žádný vliv. Pokračujte podle plánu, příjem.“ „Tady velitel družstva Zličín, rozumím. Konec.“ Nejman pustil odpovídací tlačítko. „Všichni víte, co máte dělat.“ Sehnul se k nosítkům. „Zvedáme na tři. Raz, dva –“ „Počkej,“ vyhrkl Holzinger. „Počkej.“ Nejman ztuhl v předklonu, s rukama zaklesnutýma do úchopových výřezů vany. „Co?“ Holzinger neodpověděl; jen na své kolegy nepřítomně zíral. A v hlavě mu přitom v nekonečné smyčce rotovala část věty, kterou Nejman před chvílí vyslovil: … abysme cestou nikoho neztratili. Před očima se mu s mučivou pomalostí zaostřovala jakási vzpomínka: obraz z nedávné minulosti, po kterém přejel pohledem a bez zájmu ho nechal spadnout do paměťového odpadu. Výjev zvolna vystupoval z mlhy; rozmazané obrysy se konkretizovaly. „Tahle paní…,“ začal Holzinger pomalu. „… než spadla z tý rampy…“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521214
„Co?“ Nejman se vší silou snažil neznít netrpělivě. A náhle to Holzinger měl. Obraz v jeho hlavě cvakl a zaostřil se. A hasič věděl, proč to jeho podvědomí nenechalo spát. „Vedla dítě. Za ruku. Malý. Nanejvýš tak čtyři roky.“ Holzinger se vztyčil a namířil baterku přes hlavy pasažérů na rampu. „A to dítě tam teď není.“ „Možná si ho vzal někdo na starosti,“ nadhodil Fiala. „Nějakej jinej cestující.“ „To by zůstalo na rampě.“ Holzinger přejel kuželem svítilny po zástupu sunoucím se po vyvýšeném chodníku. „Ale já ho nikde nevidím.“ „Taky mohlo slízt dolů, že půjde za mámou, a zamotalo se mezi lidma. A teď tam někde v davu pochoduje a brečí,“ řekl Vobořil. „A je sice zmatený a vystrašený, ale je na cestě do stanice.“ Holzinger řekl jenom: „A co když ne?“ „Kurva,“ pronesl Nejman; stále v předklonu, prsty zaklesnuté v úchopech nosítek. „Kurva. No jo. Nedá se nic dělat. Kurva. Pavel má pravdu. Nemůžeme riskovat, že za sebou necháme dítě ztracený v tunelu. Někdo tu musí zůstat a přesvědčit se, jestli –“ „Ale jak ho chceš v tomhle bordelu –,“ skočil mu do řeči Fiala. Holzinger je oba přerušil: „Já ho najdu.“ Otočili k němu hlavy. „Já ho najdu,“ zopakoval Holzinger. „Nechte to na mně.“ „Ne, já tomu rozumím,“ opakoval Zavřel. „Já to chápu.“ Naslouchal vysvětlování muže z elektrodispečinku, které se linulo ze sluchátka. „Ne, vážně,“ přerušil ho pak. „Vážně to chápu. To všechno je mi jasný. Průraz vám vyřadil nejenom usměrňovací skupiny, ale i hlavní transformátory. Ale když vám nejede MDT, proč to nepřehodíte na jinou měnírnu, jako když –“ Tentokrát muž z elektrodispečinku pro změnu přerušil Zavřela. Ale ne na dlouho. „Dobře,“ skočil mu velitel zásahu opět do řeči. „Když
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521214
je to teda takhle, vážně neexistuje jinej způsob, jak to nahodit? Protože rozumíte, já potřebuju, aby fungovaly ventilátory. Bezpodmínečně. Trakční napájení může počkat – s tou soupravou se teď beztak nikam nepojede. Ale vzduchotechniku potřebuju spustit za každou cenu. Potřebuju, aby se rozjelo odsávání do ventilačních šachet, potřebuju dostat pryč kouř. V tunelu se mi teď pohybuje sto dvanáct civilistů plus moji lidi – a už tady mám hlášení o prvním případu otravy zplodinama. Ten mi sem teď transportujou na nosítkách – ale co budeme dělat za chvíli, až těch případů bude deset? Dvacet? Padesát? A já tady mám jenom dvě družstva – teď jsem volal na měšťáckou centrálu o posily, ale ti toho mají po Praze tolik, že sem dorazej bůhvíkdy.“ Zavřel si přimáčkl mobil tak těsně k hlavě, až skoro slyšel, jak mu vrže ušní chrupavka. „Podívejte,“ oslovil elektrodispečera. „Já vím, že děláte, co je ve vašich silách. Já to vím.“ Odkašlal si: zvuky, které se mu vydraly z hrdla, byly suché a drhly. „Ale jestli se vám to nepovede nahodit do deseti minut, tak už nebudeme zachraňovat pasažéry. Budeme z tunelu tahat mrtvoly.“
100 Ukázka elektronické knihy