František Kotleta
myšlenka na lidskou armádu vybavenou nejlepší rutašskou technologií, plenící ve vesmíru každé hnízdo Společenství, byla zatraceně svůdná. Juaréz se přidal dalšími ranami, kdy se nám podařilo odstřelit několik sekacích vrtulí, které patrně mělnily tuhý odpad. Když jsme kolem propluli, poznali jsme, že ne patrně, ale rozhodně. Bombardování hovny nabralo na intenzitě. Nakonec jsme ale dopluli k velké přečerpávací nádrži. Alespoň to ukázala naše navigace. Podle schématu, které jsem dostal od šneka, jsme byli v obřím uzavřeném barelu, v němž se koncentrovaly všechny splašky z budovy, než se v konstantním množství posílaly do velké čističky. Dál jsme nemohli. Museli jsme tedy nahoru. Proud už byl dost silný. Několikrát mě obrátil a jednou dokonce zběsile roztočil, takže mě musel zachránit Juaréz, kterému se velmi efektivně dařilo udržovat stabilitu i v nádrži. Když mě pevně podpíral za bok, poklepal jsem na kov nad námi. Pochopil a vzal do ruky generátor, který jsem měl dosud pevně připoutaný k opasku. Naskočil na první pokus a během chvíle jsme vyřezali velkou díru, z níž vypadlo mohutné ocelové kolo a propadlo se do sraček. Vykoukl jsem ven. Z vyvýšeného patra na mě zíral adad v modré kombinéze a masce přes
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521156
Operace Petragun
obličej, která patrně filtrovala vzduch. Něco vykřikl. Neslyšel jsem ho. Vytáhl jsem ákáčko. Na hlavni mělo nabodnuté hovno. Vypadalo trochu jako spálený špekáček u táboráku na pionýrském výletě. Vystřelil jsem, čímž jsem zabil dvě mouchy jednou ranou – tedy jedno hovno a jednoho adada. Upálil jsem mu skoro půl těla. Okamžitě spadl na železnou ranvej. Juaréz za mnou začal pálit také. Otočil jsem se a spatřil dalšího adada v kombinéze, která už nebyla příliš modrá, a hlavně ne celá. *** Vylezli jsme ven. Dalo nám to trochu práci, protože jsme museli se vší tou výzbrojí a kyslíkovou láhví vystoupat nahoru a neuklouznout po všem tom hovnochcankonálevu, který jsme rozstříkli kolem. Nakonec se to podařilo a já dorazil k adadově mrtvole. Všiml jsem si nějaké elektronické visačky, kterou měl na sobě, teď lehce očouzené po mém zásahu. Juaréz ukázal na helmu, kterou si následně začal sundávat. Byl to vážně statečný mládenec. Vždyť i adadové měli respirátory. A to to byly jejich vlastní výkaly! Sledoval jsem jeho obličej, ale nevypadalo to, že by umíral, tak jsem si sundal vlastní helmu.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521156
František Kotleta
„Byl jste někdy v Praze?“ zeptal jsem se ho. Zavrtěl hlavou. „Škoda, protože přesně takhle smrděla stanice metra Můstek,“ vysvětlil jsem mu. Vážně jsem to čekal horší. Zakryl bych si něčím nos, ale nešlo to – měl jsem všechno plné těch… no prostě toho nálevu. V kombinéze se ale špatně pohybovalo. Museli jsme pryč. Došli jsme až na konec prostoru, který by šel označit jako přečerpávací místnost, a napochodovali do další. Zavřel jsem dveře a smrad výrazně ochabl. Teď už vycházel jenom z nás. Objevili jsme něco jako kancelář a převlékárnu. Dokonce tu bylo i nějaké oblečení a také cosi jako umyvadlo s horkou vodou. Očistil jsem zbraň, rukavice a pomalu si svlékl kombinézu, aby na mně nic neulpělo. Podařilo se nám to docela elegantně. Na sobě jsme už měli jenom něco jako spodní termoprádlo a overaly, které jsme si vzali na lodi. Ákáčka jsme sice očistili, ale stejně trochu páchla. Boty jsme neměli, jen hrubé ponožky. Do kombinézy by se to stejně všechno nevešlo a alespoň jsme se pohybovali tiše. Vypadali jsme teď s Juarézem jako dvojčata. Akorát já měl na krku krabičku s diskem s nahranou Gertrudou, navíc přilepenou na hruď lepící páskou, aby se mi nikde nepohupovala.
100 Ukázka elektronické knihy