le navrženého pojmu já a konkrétněji Nietzscheho autobiografie také číst. Zřejmé je, že Nietzsche chce svou naukou podtrhnout asketickému ideálu aspoň jednu nohu. Nepochybuje, že v jeho náboženské podobě je otřesen. Jenže se začíná přerozovat do nových podob. Asketické ideály se na úrovni společnosti vyznačují třeba tím, že člověku předkládají jeden cíl. Přinejmenším jedno poselství věčného návratu tkví v tom, že takový jeden cíl, smysl života, směr, jímž se máme ubírat, neexistuje. Samo bytí je nevinné.56 Nesměřuje ven ze sebe, ale cyklí se v sobě; proto je důležitým motivem opakování. Nic nového nás nečeká. Vše jsme již zažili.57 Otázkou je, co je to, co se vrací. Sama nauka nám říká, že se vrací každá událost, včetně „pomalého pavouka“58 na cestě. Já se však od litery odchýlím. Mám za to, že existují důvody, proč věčný návrat téhož takto nevykládat, anebo přinejmenším ne jen takto. Nietzsche nakonec nechce tvrdit, že se vrací každá jednotlivost, ale že žijeme stále stejnou strukturu času – ta je neměnná a tu máme, nakolik se stáváme sami sebou, bez ustání zpřítomňovat. Věčnost tohoto návratu tkví nikoli v návratu toho, co je totožné (das Selbe), ale toho, co je týmž, dokonce toho, co si je rovné (das Gleiche). V tomto čtení Nietzsche netvrdí, že se věčně vrací každá jednotlivá událost, přesně jak se odvinula; vrací se stejné poměry, jak naznačuje slovo „das Gleiche“, kterým nemíníme jen stejnost ve smyslu Gleichheit, ale i rovnost, která odkazuje ke vztahu. To, co se vrací, jsou poměry, vrací se struktura.59 56
57 58 59
„Nejdůležitější stanovisko: dosáhnout neviny dění tím, že se vyloučí účely.“ F. Nietzsche: Kritische Studienausgabe, X. Nachgelassene Fragmente 1882–1884, München 1999, s. 245. Právě to je jádrem nauky o věčném návratu, ať už ji interpretujeme jakkoli. F. Nietzsche: Tak pravil Zarathustra, s. 285. Předností tohoto čtení je, že skýtá smíření dvou častých, ale protikladných interpretací. Podle kosmologické verze předkládá Nietzsche teorii o kosmických cyklech, a tudíž rovněž o skutečných stavech universa. Takovou interpretaci nabízí Löwith (Sämtliche Schriften, VI. Anhang zu Nietzsches Philosophie der ewigen Wiederkehr des Gleichen, Stuttgart 1987). Jiní mají za to, že Nietzsche předkládá myšlenkový experiment a nesnaží se formulovat kosmologický princip. Podle etické interpretace vyzývá člověka, aby jednal, jako by měl svůj život žít nespočetněkrát. Podle mého čtení se věčný návrat téhož zaobírá povahou času a potud se skutečně vztahuje k důležitému kosmologickému principu. Ale tento
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521148
Ale jaká? Napoví Nietzscheho důraz na minulost a paměť, vlastně na tradiční platónský koncept anamnésis, rozpomínání.60 Ostatně právě v tomto kontextu zmiňuje pojem amor fati, lásku k osudu. Ale proč toto zhlédnutí se v minulosti? V náležitém pojetí minulosti tkví klíč k existenci i k věčnému návratu téhož. Ale především tkví v minulosti odpověď na to, co je čas. Podle Nietzscheho nemůžeme být vědomě v čase, nemáme-li zároveň smysl pro věčnost. Ta je spjata s okamžikem (Augenblick), který cele nepatří minulosti, budoucnosti ani přítomnosti. Je z času vyzdvižen. Je jeho bodem nula. Spočineme-li v tomto bodě, vyjeví se nám struktura času – v minulosti se stýkáme s naší budoucností, tedy s tím, kým jsme a kým budeme. Struktura osobnosti a struktura času jsou spřízněné: ustavení osobnosti závisí na tom, jak rozumíme času. Jednající ustavuje situaci, která se vymyká jeho moci a která se navíc bez ustání proměňuje. Proto tkví velikost ani ne tolik v ovládnutí situace jako v rezonanci s ní, a člověk se tedy stává sám sebou, vyrůstá-li z vlastního jednání, jehož vyústění bývá nevyzpytatelné. Osud, který takto povstává, není posvátný. Má lidský, dokonce osobní hlas, je to něco na způsob „do it yourself“ osudu. Osud započíná v našem jednání. Když se Nietzsche ve své autobiografii vrací ke svému minulému jednání, resp. ke svým knihám, iniciuje „věčnou“ či nečasovou smyčku a vyjadřuje vděk za svůj život.61 Nejzazší možná svoboda tkví ve smíření s vlastní minulostí a v souhlasu, že ji budeme potkávat v budoucnosti. Svoboda a nesvoboda mají pro Nietzscheho stejnou strukturu – svoboda je podrobením. Toto podrobení se člověku nesmí „přihodit“, musí je sám stvořit, což znamená: přitakat mu. To, co opakujeme, je dynamická struktura času, jež se odvíjí z minulosti a z níž rozumíme budoucímu. Je to vztah ustavený
60
61
kosmologický rozměr závisí na lidském výkonu. V čase se prostupuje kosmos a subjekt, neboť čas vytváříme vztahem ke kosmu, a tím mu dáváme smysl. Potud předkládám hybridní interpretaci. O podobné čtení se pokouší W. Dudley v knize Hegel, Nietzsche, and Philosophy. Thinking Freedom, Cambridge 2002. „Ve všech ohledech člověk velmi závisí na své minulosti: platónská ἀνάμνησις.“ F. Nietzsche: Nietzsche Werke. Kritische Gesamtausgabe, IV/2. Nachgelassene Fragmente, 1876–1877, ed. G. Colli – M. Montineri, Berlin 1967, s. 502. Srv. k tomu rovněž Nietzscheho zmínku v dopise P. Deussenovi z roku 1869: „Die rechte Philosophie jedes Einzelnen ist ἀνάμνησις.“ F. Nietzsche: Ecce homo, s. 13. „Jak bych neměl být vděčen celému svému životu?“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521148
v okamžiku, a tedy v prostoru vysunutém z času, v němž si člověk rozumí skrze přijetí minulosti a ochoty ji v budoucnosti opakovat. Tím opakujeme nejen sebe. Nakolik v našich činech, jež nás překračují, promlouvá svět, opakujeme i jej. V opakování se stáváme stvořiteli-plagiátory – a jen tak jsme schopní tvořit. Dosud jsme si mohli všimnout, že v Ecce homo se Nietzsche obrací polemicky proti mnohým dřívějším vhledům, především proti společenské koncepci vlastního já. Ale největší důraz klade na zpochybnění já coby entity, která je výsostně činná a jednající. Nakonec není nejdůležitější, co člověk dělá, ale kým je. Jako v umění se podstatné věci neodehrávají v jednání konkrétní postavy, ale povstávají z toho, co zpřítomňuje. Proto je pro umělce podstatnější využít samo bytí dané postavy – to, co jí nezáměrně uniká v jejím jednání. Stát se sám sebou znamená, že člověk přijímá, že mistr umí být nepřipraven.62 Nietzsche v tomto smyslu poznamenává: „Nepamatuji si, že bych se kdy byl namáhal – v mém životě nelze doložit žádný rys zápasu, jsem opak heroické povahy. Něco chtít, o něco usilovat, míti na očích účel, přání – toto všechno neznám ze zkušenosti.“63 Když odhlédneme od do očí bijící stylizace a nepravdivosti tohoto vyjádření, podstatné je, že se Nietzsche znovu obrací proti heroickému sjednocenému já, přinejmenším na rovině verbální. Sem vstupuje neasketická rezignace na vůli, radostné přijetí bytí v jeho opakování.
V I . O D E P S AT S V É J Á
Vposled píše Nietzsche svou autobiografii na pozadí dvou podob já, a tak nabízí hned dvě odpovědi na otázku, kým jsme. První se vztahuje k osobní identitě, jak souvisí s ustavením každého já, nakolik je vždy součástí nějakého obecného sdíleného bytí. Nakonec jsme v největší míře všichni tím, čím jsou zrovna ostatní. Výjimečnost je zkrátka výjimečná – i mezi výjimečnými. Podle Nietzscheho je identita každého člověka založena na průniku za prvé těla, které je druhými rozpoznáváno jako 62 63
Srv. tamt., s. 20. Tamt., s. 44.
100 Ukázka elektronické knihy