ten nejsilnější strach, jaký kdy v životě poznala, ji naplnil do poslední buňky v těle. Viděla, jak Strýček ledabyle drží uzlíček s jejím děťátkem. Pomalu s ním houpal vzduchem jako s kotětem nad řekou. Doprava, doleva, doprava, doleva, pohyb nabíral na rychlosti. Toníčkův řev se odrážel od vlhké omítky cely a zařezával se do ní, hluboko do živého. „Tak co, Mariko? Jak to vidíš? Vrátí se ti dneska konečně paměť?“ hodil na podlahu tužku a špičkou boty do ní strčil, aby se dokutálela až k ní. Pak už šlo všechno tak hrozně rychle. Příliš rychle. Tak, aby nikdo neviděl. Některé praktiky zvlášť horlivých příslušníků vůči politickým vězeňkyním musely zůstat pro svět neviditelné, nejlépe navždy. S tichým souhlasem těch nahoře. Ani ty nejtvrdší dozorkyně, alespoň většina z nich, by totiž něco takového nedovolily. Toníček se zalykal pláčem, skoro se dusil. Všechno jí můžou sebrat, všechno. Důstojnost, svobodu, vlasy i život. Můžou, oni můžou, protože není nikoho, kdo by jim bránil. Ale vlastní dítě jí neseberou! Vztekle odkopla nohou tužku a pomalu se snažila zvednout z podlahy. Nedal jí čas. Mužské prsty svírající jejího chlapečka se rázem rozevřely. Možná schválně, možná pouze jako automatická reakce na přicházející útok. Trvalo to jen zlomek vteřiny. Nekonečně dlouhý zlomek vteřiny, kdy její oči nevěřícně zíraly na tělíčko děťátka visící v prázdnu. A pak bylo po všem. Toníček proletěl nicotou pod sebou a dopadl na podlahu. „Bum! Upadlo vám dítě, soudružko,“ rozchechtal se muž v uniformě a samolibě se ještě chvíli kochal pohledem na její bezmoc. Ten zvuk, bože, ten zvuk, když Toníček narazil na tvrdou zem! Jeho pláč rázem ztichl. Celu i Mariku naplnil výkřik
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521084
bolesti. Jako by jí někdo znovu nalil do žil všechnu sílu světa. To dívčí tělo rozervané vejpůl se vymrštilo ze zakrvácené podlahy a vrhlo se po muži v uniformě. Byla připravená ho roztrhat na kusy vlastními zuby. Jako vlčice. Jeho těžká vojenská bota ji ale zastavila v letu. Přímý zásah rovnou do tváře. Odkopl ji do kouta cely jako mršinu. Letěla dva metry, pak už jen rána a tma. Sebral z podlahy tichý balíček a znovu kopl botou do tužky, která se rozběhla směrem k Maričinu bezvládnému tělu. „Děvka!“ Když se probrala, už se znovu stmívalo. Otevřela oči a její srdce zmáčkla pěst hrůzy. Nevěděla. Nevěděla, jestli je Toníček živý, nebo mrtvý, nevěděla, kam jí ho odnesli, kdo se o něj stará, nevěděla, jestli ho ještě někdy znovu uvidí. Volala jeho jméno. Křičela tak, jak to umí jenom matka, co právě přišla o své mládě. V tom křiku bylo všechno. Všechna ta nespravedlnost, zlovůle, lidská mizérie a bezcitnost, kterými jí naplnili život už od prvních vzpomínek. Dlouho ji nechali jen tak řvát. Snad čekali, až tam v louži své vlastní krve chcípne jako prašivá čubka. Pak se znovu otevřely dveře. Někdo na ni chrstl z kýble ledovou špinavou vodu na podlahu. Šedivá břečka plná vlasů a písku jí stékala z holé hlavy po celém těle. „Neřvi a piš! Piš, nebo ti toho zmetka přidáme do posypu na silnice!“ Víc nepotřebovala. Jen tuhle špetku naděje. Najednou to už nebyla ona, ta hrdá holka ze severu. Konečně ji měli v hrsti. Když sepíše ten prokletý seznam, zase ho uvidí. Toníček ještě žije! Určitě žije. Nahmatala v přítmí své cely tužku a hladově zalistovala čistými stránkami zápisníku.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521084
Toníček žije! Začala psát první jméno, druhé. Pak adresu. Všech těch, kdo jí při šíření letáků pomáhali. Kdo tiskl, kdo řezal, kdo přinášel informace ze zahraničí. I těch, co s ní obcházeli za tmy město a distribuovali to papírové volání po svobodě. Žije, její chlapeček žije! Třetí jméno. Musí se postarat, aby aspoň on se z tohohle pekla dostal! Čtvrté jméno, čtvrtá adresa. Když se znovu otevřely dveře cely, stál v nich Strýček s velkou papírovou krabicí v ruce. „Přišel ti balíček, maminko! Co ty na to, zasloužíš si ho? Bylas poslušná, nebo nebyla?“ „Kde je moje dítě?“ natáhla k tomu člověku ruku se zápisníkem a při pohledu na něj se otřásla hnusem. „Tvoje dítě? Ale ale, ty pořád nechápeš nový řád naší krásné a šťastné společnosti, že? Tady už dávno není nic tvoje.“ „Kde je moje dítě?“ zopakovala bez zaváhání. Jen se uchechtl a hodil s balíkem na její matraci. Krabice voněla pomeranči. Jenom voněla. Po nich už tam nebyla ani stopa. Zlatá maminka! Kde se k nim, chudák, dostala? Kdyby jenom mohla tušit… Zbytek balíku byl plný bílých plen. Vyvařené, vyžehlené, připravené pro vnoučka, co se narodí jako vězeň. Nahoře na plenách dopisní obálka. Prázdná jako vždycky, adresa je psaná maminčinou rukou. A na obálce malý kovový předmět. Dětská hračka. Drobný modrý angličák. Luboš ho vyšmelil někde v práci pro svého prvorozeného syna. Protože on si byl jistý, že to bude syn. A měl pravdu, jako vždycky. Strýček spokojeně zalistuje stránkami zápisníku a pak ho s úsměvem strčí do kapsy od kalhot. „No, to bylo křiku. A pak že to nejde.“
102
Ukázka elektronické knihy