si můžeme položit otázku, zda byl Simon věřící, nebo otázku, zda byl vstřícný. Vstřícný? opakuje Marianne zaskočeně. Ano, vstřícný, potvrzuje Thomas, jaký měl vztah k druhým, jestli se zajímal o dění kolem sebe, jestli cestoval, takovéhle otázky je potřeba si klást. Marianne se podívá směrem k Seanovi, má strhanou, popelavou tvář a černé rty, načež pohledem sklouzne na rostlinu v květináči na stolku. Otázky koordinátora si nespojuje s darováním orgánů, nakonec šeptne: Seane, byl Simon vstřícný? Očima utíkají do rohů místnosti, nevědí, co říct, zhluboka dýchají, Marianne obejme muže s černými hustými vlasy, stejné měl i její syn, kolem ramen a přitáhne si ho k sobě, dotknou se hlavami, on sklopí pohled, při tom mu ze staženého hrdla vyklouzne stísněné jo – „jo“, které ve skutečnosti nemá moc společného se vstřícností jejich syna, protože Simon v podstatě zas až tak vstřícný nebyl; spíš sobecké a lehkomyslné kocouřisko, co s hlavou v lednici mručí: do prdele, tady zase není cola? nežli mladý muž se sklonem k štědrým a všímavým gestům; ono „jo“ se spíš zmocňuje celého Simona, pozvedá ho, aby mohl zazářit obraz zdrženlivého a přímočarého chlapce, který si naplno užíval energie mládí. Vtom se ozve Mariannin hlas, zprvu šeplavý, postupně zřetelnější, ale stále přerývaný: jinak jsme katolíci, Simon je pokřtěný. Vtom se zarazí. Thomas čeká, až bude pokračovat, jenže zámlka se prodlužuje, a tak se zeptá – vydá se na pomoc –: byl věřící? Věřil ve vzkříšení těla? Marianne se podívá na Seana, jeho obličej skloněný k podlaze vidí pořád jenom z profilu, zalituje toho, co řekla, nevím, nejsme moc praktikující. Thomas se vnitřně napne – loni jedni rodiče odmítli dárcovství u své dcery s tím, že celá rodina věří ve vzkříšení těla a odběr orgánů považují za mrzačení vylučující jakoukoli 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521082
další existenci, na Thomasovu zmínku o oficiálním stanovisku církve, která darování orgánů schvaluje, namítli: ne, nechceme, aby umřela podruhé. Marianne položila hlavu Seanovi na rameno a dala se znovu do řeči, loni v létě četl knížku o polynéským šamanovi, o korálovým muži, nebo něco takovýho, chtěl za ním jet, pamatuješ? Byla to knížka o reinkarnaci, Sean se zavřenýma očima přitaká, téměř neslyšně dodá: vydat se ze všech sil, to měl Simon rád, byl to kus chlapa, jo, takovej byl, žil ve svým těle, takovýho ho vidím, a příroda, v přírodě, ničeho se nebál. Marianne chvilku mlčí a pak se nejistě zeptá: je tohle vstřícnost? Nevím, možná – a rozpláče se. Otec a matka hovoří v minulém čase, přešli do modu vyprávění. Thomas to považuje za hmatatelný pokrok, za signál, že se pozvolna začíná rýsovat představa o smrti jejich dítěte. Desky se zdravotní dokumentací odloží na stůl, volné ruce pokládá dlaněmi na stehna, nadechuje se, aby mohl pokračovat, jenže vtom, ač tomu nic nenasvědčovalo, se všechno zase vrací zpět, plachta se rázem otočila kolem stěžně, Sean vyskočil ze židle a přechází sem a tam po místnosti, je neklidný, ostře prohlašuje, že celá ta debata o vstřícnosti je na hovno, nechápu, jak z toho, že je někdo vstřícnej nebo že cestuje, můžete vyvozovat, že by chtěl darovat svoje orgány, to by bylo moc jednoduchý, a jen tak mimochodem, když vám řeknu, že Simon byl sobec, tak to teda můžeme ukončit, jo? Jde k Thomasovi a do ucha mu zašeptá: řekni, jestli to můžeme odmítnout, víc nás nezajímá. Marianne se na něj překvapeně otočí, Seane! Ale on ji neslyší, už zase pochoduje po místnosti, čím dál rychleji, nakonec se zády opře o okno, mohutná postava se černá v protisvětle. Tak dělej, řekni pravdu, můžeme to odmítnout, nebo ne? Funí jako býk. Thomas zachovává ledový klid, záda má 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521082
pevně propnutá, zpocené dlaně tiskne k džínům. Marianne vstala a jde k Seanovi, napřahuje k němu ruce, on se však odvrací, ujde tři kroky podél stěny, pak se prudce otočí a praští pěstí do zdi, do rány vložil veškerou sílu, sklo v rámu s Kandinského plakátem zadrnčelo, Sean sténá, kurva, to není možný! zničeně se podívá na Thomase, ten už je taky na nohou, strnulý a bílý jako stěna pevným hlasem říká: Simonovo tělo není žádný důl na orgány, kterých bychom se chtěli zmocnit, v případě, že při rozhovoru s pozůstalými dospějeme k závěru, že zesnulý by orgány darovat nechtěl, proces se okamžitě zastaví. Marianne konečně bere Seana za ruku, tohle už nedělej, šeptá a při tom ho po ní hladí, ničemu tím nepomůžeš, vede ho k pohovce, sedají si, jsou zase spolu, situace se zklidňuje, oba vypijí naráz sklenici vody, žízeň sice nemají, ale je potřeba získat čas, nezastavit se, znovu se naladit na kmitočet možné řeči. V té chvíli si Thomas pomyslí, že je vše ztraceno. Je to pro ně moc těžké. Moc složité, moc surové. Matka možná, ale otec… Neustoupil ani o píď, valí se to na ně příliš rychle. Sotva si uvědomili, jaká tragédie je potkala, a už mají rozhodovat o odběru orgánů. I on si sedá. Bere složku ze stolku. Nedokáže naléhat, ovlivňovat, manipulovat, tlačit z pozice autority, nedokáže na sebe vzít roli vymahače ani být důraznější a vyvíjet silnější nátlak na okolí zesnulého, protože mladí a zdraví dárci jsou vzácní. Neřekne jim například nic o zákonu, na základě něhož lze u člověka nezapsaného v národním registru osob odmítajících posmrtný odběr orgánů a tkání uplatnit institut takzvaného předpokládaného souhlasu – ušetří je tak úvah o tom, jak může platit pravidlo o předpokládaném souhlasu, když je dárce mrtvý, 100
Ukázka elektronické knihy