barbarství invazních sil se stanou města Irpiň, Bu a, Boroďanka. Možná si ale ani on nedovedl pZedstavit, jaké hrůzy následující dny a týdny odhalí. „Dávejte pozor, minule jsme u vybombardovaného skladu našli kazetovou munici,“ varoval jsem tým americké CNN, který si kouZícími troskami razil cestu pár desítek metrů za námi. Christianne Amanpourová, legenda vále né žurnalistiky, pZedala informaci svému týmu – kameramanovi, místní produk ní, a hlavně bezpe nostnímu expertovi. PZed areálem ekal Zidi v obrovském terénním obrněném autě a k tomu ještě jeden vůz. Jenom jeden z mnoha týmů, které na Ukrajině americká televize měla. Další z míst, kde jsme se s americkou hvězdou íránského původu potkali. Poprvé to bylo v Kosovu na konci devadesátých let, v Afghánistánu pZed jedenadvaceti lety jsme bydleli v jediném hotelu, který v Kábulu fungoval. „PoZád stejný pojízdný cirkus,“ reagovala Christianne s úsměvem, když jsem jí Intercontinental pZipomněl. Měla pravdu. Ve válkách po celém světě se potkávají většinou ti samí lidé – af už to byly konßikty na Balkáně, Afghánistán, Irák, Sýrie nebo teď Ukrajina. Už jsem si myslel, že jsem z toho vlaku vystoupil. „Jak dlouho chceš tahat ďábla za ocas?“ ptával se mě kdysi Zeditel zpravodajství Zdeněk Šámal. Po únosu v Iráku v roce 2004 jsem věděl, že se tam musím vrátit – chtěl jsem v práci pokra ovat. O sedm let později jsem stál uprostZed plání jižního Afghánistánu, držel v ruce zakrvácenou neprůstZelnou vestu amerického vojáka a věděl jsem, že už osud dál pokoušet nechci. Ten voják zemZel pár minut pZedtím, nastražená výbušnina mu utrhla obě nohy a my se s jednotkou po prudké pZestZelce s bojovníky Tálibánu vraceli na základnu. Doma dvě děti, žena v pátém měsíci tZetího těhotenství, najednou jsem věděl, že tyhle dvě reality – riziko spojené s takovými cestami a zodpovědnost za rodinu – nejdou dohromady.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521026
Hodně kolegů, které jsem potkával v zemích, odkud většina lidí prchá, si svou práci zvolilo. Adrenalin ze situací na hraně života, zpravodajství z míst, kde se píše historie – to všechno je mocný doping. Na cestě konßikty, jejichž sláva i domnělý význam s lety vyprchával, zůstalo mnoho rozvrácených manželství, spousta nefunk ních rodi ovství. Myslel jsem si, že jsem z toho vlaku vystoupil. Ale ocitl jsem se znovu uprostZed toho všeho. Když bylo jasné, že ruský blitzkrieg na Ukrajině zůstal jenom snem vládců Kremlu, museli jsme vyZešit zásadní otázku: kým vystZídat Václava ernohorského a Pavla Něme ka. Za ínalo být jasné, že válka může trvat opravdu dlouho, a tomu jsme museli pZizpůsobit strategii i my. „Máš, koho bys tam poslal?“ ptala se mě jednou ve er manželka. Anetta nástrahy té práce zná dobZe, poprvé jsme se viděli v Kosovu, roky pracovala jako zpravodajka v Bratislavě. „Ne, nikdo tam nechce,“ odpověděl jsem popravdě. Práce ve válce nese riziko. lověk se zkušenostmi z jiných konßiktů ví, kterým situacím se vyhnout, kdy je nebezpe í zbyte ně vysoké. Takových lidí však není v žádné redakci moc. „Nemůžu nutit jet do války jiné, když tam nechci vyrazit sám,“ Zíkal jsem si ím dál astěji. Už pár dnů jsem v hlavě nosil neodbytnou myšlenku, že jiná možnost asi nebude. Tehdy v Afghánistánu jsme ekali tZetí dítě, teď se měl už za pár týdnů narodit další syn. „Nemůžu vás tady nechat.“ Žena chvíli ml ela. „Máš rodinu, to ano,“ Zekla nakonec. „Ale kdo z těch, kteZí by tam jeli, děti nemá?“ „Někdo bez dětí by se našel,“ věděl jsem, že tuhle konverzaci musím absolvovat – hlavně kvůli sobě. „Ale ti mají zase celý život pZed sebou.“ Tahle věta ukon ila debatu i mé váhání. Bylo rozhodnuto. Další válka. Proto jsem teď stál v ruinách vybombardovaného skladu potravin v okolí Kyjeva a dával pozor, abych nešlápl na nástrahu z kazetové bomby. Kolem mě další obraz zkázy, už tZetí takový za poslední
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521026
týden. Poprvé to byla vybombardovaná linka na mražené pe ivo. Podruhé největší sklady na mražené zboží v celé Evropě. Natá eli jsme tam pZed pár dny, pach kouZe a rozkládajících se ryb jsem ale cítil z bundy ještě teď. TZicet hasi ů svádělo marný boj s následky ruského ostZelování. Měli zlikvidovat padesát tisíc tun mražených potravin, které rakety změnily v hromadu hnijícího masa a ovoce. Pokra ující rozklad z nich udělal taky tikající ekologickou bombu ohrožující obce v okolí. A pZed pár hodinami další sklad – odsud zásobovali potravinami mnoho obchodů v celé Kyjevské oblasti. Ruské rakety pZiletěly odpoledne, ve chvíli, kdy zrovna nakládali zboží. Z náklaďáku u místa na vyskladnění zboží zůstala jenom spálená kostra. Yidi jako zázrakem pZežil, ale uvnitZ skladu byly v té chvíli desítky lidí. TZi zemZeli, další pZevezli do nemocnice. S plameny bojovali hasi i celou noc. Ještě teď stoupal z trosek dým. Další útok na cíle, které zdánlivě neměly žádný strategický význam. Ruská agrese ale dodávala strategický rozměr i tak oby ejným věcem, jako je jídlo, voda, teplo, elektZina. Jakékoli zdání normálnosti muselo být zni eno. Rusové viditelně chtěli válku pZivést ještě blíž úplně všem obyvatelům Ukrajiny. Kyjev se nové realitě pZizpůsoboval. Na válku ve vašem městě si úplně zvyknout nejde. Ale život vždycky jde dál. Stejné to bylo i tady. Dál ve vestibulech stanic metra pZespávali lidé skrývající se pZed útoky, bylo jich ale podstatně méně než v prvních dnech války. Stále ještě byla drtivá většina obchodů zavZená, poZád jsme ale mohli sehnat potraviny, a platit se dalo dokonce i kartami. Ulice byly ještě skoro prázdné, ob as se ale objevil otevZený stánek s kávou nebo fungující restaurace. „Chceme lidem dát pocit aspoň trochy normálnosti v téhle době,“ komentoval majitel pizzerie z Zetězce Veteran Pizza, provozované veterány z bojů o Donbas. Stupňující se agrese, rozšiZující se seznam cílů, na který úto ící armáda zaměZuje rakety. A proti tomu odolnost lidí ztělesněná návratem oby ejných věcí spojených se životem pZed válkou.
105 Ukázka elektronické knihy