Stály proti sobě jako dvě načepýřené slípky, ale Milada nakonec sklopila zrak; stejně věděla, že matka nikdy a za žádných okolností neustoupí. To by si raději nechala rozpáleným železem vyříznout jazyk až u kořene. „Dobře. Nehádám se. Ale jsem ráda, že jsme si promluvily!“ ukončila debatu. Petr mezitím stál ve svém… vlastně v přiděleném pokoji… a doslova cítil, jak se mu třesou kolena. Obě. Připlížil se ke dveřím hned, jak Milada odešla, ale jen proto, že po ní očekával příchod matky, nebo v lepším případě otce. Chtěl být připravený. A tak si chtě nechtě vyslechl rozhovor Milady a její prohnané matky, což by si předtím určitě odpustil. Ale pohlcený zvědavostí zůstal. I když si už v posledních dnech, možná celý měsíc namlouval, že Iveta Přemyslová ho má nedej Bože konečně v oblibě… tak před malým okamžikem zjistil, jak krutě se mýlil. Své občasné pozitivní nálady a pochvaly jen bohapustě hrála a zkušeně všechno zamlžovala. Trápilo ho to. Vlastně ho to rozhodilo mnohem víc, než by si sám připustil. V břiše cítil napětí, vnitřnosti jako by mu něco tisklo k sobě, splétaly se, útroby ho pálily a rovnoměrně bolestivě pulzovaly. Najednou se mu začalo hůř dýchat, po spáncích mu stékal ledový pot a v kolenou cítil skoro dětskou slabost. Vypadalo to, že si s ním právě jako kočka s myší pohrává směsice nenávisti, slabosti, strachu a podvědomé zatrpklé zloby. Jako by mu každá z nich postupně pohlcovala čím dál větší část vařící se mysli. Ta svině! Chce mě jen využít na práci a pak mě odkopne jako děravé, špinavé boty. Ta panovačná, bezcitná mrcha!
99
nov_9krizu.indd 99
16.02.2023 0:09:16
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521024
Najednou dostal vztek. Skřípal zuby a dožadoval se Boží odplaty. Nemůže se přece k němu takhle chovat donekonečna! Ví, že se chtějí s Miladou vzít, a také ví, že Milada ho má opravdu ráda a už jí neustoupí. Že si ho prostě vezme, porodí mu děti, bude vařit, prát a starat se o jejich potomstvo nejlíp, jak to jen půjde. A tušil i to, že se vyvaruje chyb, jichž se dopustila právě její matka. Tak to u dětí prostě bývá. Ledaže…? Ledaže by ta stará bezzubá čarodějnice měla něco za lubem! Možná má v plánu svatbu nějakým způsobem překazit. Možná spřádá pavučinu, do níž se má Petr nic netuše chytit, a její dcera bude nakonec volná! I když si jako rozumný člověk věřil, právě v intrikách musí mít tahle chodící harpyje pořádně navrch. Najednou se polekal. Agresi velmi hravě vystřídal kvasící hrneček strachu. Obavy mu bušily do lebky a srdce se mu rytmicky rozklepalo. Překazí mi štěstí! Zničí svatbu s Miladou! Ne! To nesmí nikdy dopustit! Bude si nastávající manželku hlídat jako ostražitý pes. Ještě se uvidí, kdo se bude smát poslední! Stál, opřený o tvrdé dveře, a cítil, že má zpocená celá záda. Potřeboval se trochu uklidnit. Ať už to není horší, než to právě možná je…
100
nov_9krizu.indd 100
16.02.2023 0:09:16
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521024
T
ak proč jsou tam ty kříže?“ ozvala se znenadání Silvia, zatímco si její uvyprávěný otec svlažoval hrdlo douš„ kem zteplalé vody z plastové lahve. V autě už bylo docela teplo (na tohle roční období vážně neobvyklé), ale kvůli dětem raději moc nevětral. I když si docela nedávno nechal namontovat nové protiprůvanové plexi. Nechtěl, aby byly později nemocné a přerostlo to u nich do chronických potíží, jak už o tom několikrát slyšel. A klimatizace se samozřejmě ještě pořád neuráčila naskočit. „Cože?“ zdálo se mu, že jí špatně rozuměl. Anebo jí špatně rozumět chtěl? „Proč… jsou… tam… ty… kříže?“ otevírala ústa dokořán a snažila se intonovat každé slůvko, aby mu dodala větší váhu. „To… ti… ne…mů…žu tak…hle říct!“ věrně napodobil její slabikování a dcera se zatvářila kysele. „Ty jsi ale. Vždyť se tě normálně ptám,“ durdila se. „Ale já jsem ti přece říkal, že ti to nemůžu prozradit, protože potom přijdeš o pointu celého příběhu!“ „Tak dobře, no.“ Zdálo se, že Silvia záležitost pochopila, ale v jejím obličeji to už tak zřejmě postřehnutelné nebylo. Najednou se tvářila jako uražená školačka. „Ale něco vám přece jen prozradit můžu!“ „A co?“ tentokrát měl uši nastražené i Števo. Adam se znovu napil ne zrovna nejlahodnější vody a po očku mrkl na svou ženu, jestli je aspoň trochu poslouchá. Poslouchala, i když se tvářila, jako by se nezúčastněně dívala ven zašpiněným oknem. Aspoň něco, pomyslel si strnule její manžel. Aspoň že není uzavřená v té své myšlenkové galaxii, která ji čím dál víc pohlcuje. 101
nov_9krizu.indd 101
16.02.2023 0:09:16
Ukázka elektronické knihy