sklenicí vína na schodech eského velvyslanectví v izraelském Tel Avivu. Píše se rok 2010 a my ekáme, až všichni jindy opatrní diplomaté a vždy mluvní politici dohovoZí – otevírají tu výstavu pojednávající o židovských veteránech druhé sv tové války. Život pražského rodáka JiZího Kaoy kopíroval d jiny důsledn ji, než by si jeho hrdina patrn pZál. „Neznal jsem nikoho, kdo by um l eskou gramatiku lépe než můj táta,“ vzpomíná. Podobn jako Zada eských Židů i Kaoovi k náboženství pZedků pZistupovali s úctou, ale vcelku vlažn . „Kolem Vánoc jsme dostali dárky n kolikrát. O Vánocích, na chanuku, chodil k nám i Mikuláš,“ konstatuje syn pZedvále ného pZedsedy pražské židovské obce. N mecko ale zhn dlo a jeho vojáci se vydali do ech. JiZí se do Anglie dostal s legendárním vlakem, který vypravil britský makléZ Nicholas Winton. Jeho matka pZežila v zn ní v koncentra ním táboZe Osv tim. Otec pracoval pro exilovou vládu v Londýn . PZišla bitva o Británii a JiZí Kaoa se postavil nacistům v britské uniform jako telegraÞsta a stZelec na palub letounu typu Liberator. Když po válce sílili komunisté, britský letec na jejich nástup ne ekal a v roce 1947 znovu opustil eskoslovensko. Byl to západní pilot, a navíc žid. Putoval nejprve zp t do Anglie, pak s manželkou do Izraele, kde žili osm let. Na stáZí se bývalý pilot usadil v pražské Tróji. Jeho prvorepubliková i povále ná zkušenost s Prahou m vede k otázce; setkal se s antisemitismem? PZed válkou? PZed odchodem do ciziny? „Já znal antisemitismus jen teoreticky. Na pražském gymnáziu, kam jsem pZed válkou chodil, tyto názory nikdo nesdílel,“ vypráví jedno z Wintonových d tí. „Slyšel jsem pak ale od pZátel z armády, že se s antisemitismem setkali, i když já s ním konfrontován nebyl,“ dodává. Antisemitismus se eským vojákům židovského původu v zahrani ních jednotkách opravdu nevyhnul, jak dokládá historik Erich Kulka. PZestože se ú astnili tvrdých bojů jak na Blízkém východ , tak v Anglii a na východní front . „ astokrát šlo o židy,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521023
kteZí strávili dlouhé roky v sov tském gulagu. Pro n byl nástup do eskoslovenské armády svého druhu vysvobozením,“ Zíká vojenský historik JiZí Rajlich. ekaly je ale t žké boje; v bitv u ukrajinského Sokolova umírali nej ast ji práv židé. Vojáci, kteZí se dožili roku 2010 a dnešní slávy, jsou viditeln hrdí. Snad i dojatí. Zapomn li, že na n za války i po ní volali „židáku“. Vždyť pZežili. Nakonec ta telavivská sláva k n emu byla. *** „Tehdy nikdo nezavíral dveZe od pokojů, lidé se o sebe zajímali,“ vzpomíná Rúth na staré asy. Sedíme v kibucu Givat Chaim Ichud. Na slunci. U stolu, ke kterému si pZisedli vlastn jen pam tníci. I Rúth má šedivé vlasy a spokojený úsm v. Je kv ten, rok 2010. Kibuc je – i spíše byla – komuna, zkraje vždy zem d lská, i když pozd ji pZibývalo i jiných inností. Mnozí tu strávili první roky v Izraeli, další celý život. Lidé tu spole n pracovali, žili, bavili se. A vyd lávali. Pospolu je držel ob as náboženský, jindy komunistický zápal. Vždy ale v kolektivu budovali nový stát. Vůbec první kibuc Deganija dostal charakteristické jméno – dagan znamená hebrejsky obilí – a vznikl ješt pod vládou Osmanů v roce 1909. Nešlo ale jen o ekonomickou nutnost ve složitých za átcích Izraele. Kibuc se stal symbolem nového, silného Izraelce, tvrd pracujícího na vlastní zemi a bojujícího za ni. Byl socialistickou utopií, která se nutn pZežila. Také kibuc Givat Chaim Ichud se postupn zm nil v obvyklou izraelskou vesnici. Étos komunity se pZesto docela nevytratil. „Lidé už normáln dostávají plat. Bydlí ve vlastních domech. Mladí se st hují pry , generace se m ní. Máme ale stále spole né peníze, jimiž podporujeme nemohoucí nebo ty, kterým se práv nedaZí,“ tvrdí Peter, který se do kibucu pZist hoval pZi jeho zrodu, tedy v roce 1952. Brzy po vzniku se osada rozd lila: do kibucu Givat Chaim Ichud se uchýlili umírn ní rolníci, zatímco komunisti tí radikálové šilhající po Sov tském svazu si vytvoZili vlastní skupinu.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521023
Pro echy je Givat Chaim Ichud výjime ný. Po hrůzách holokaustu tu našli úto išt stZedoevropští Židé, n kteZí se zkušeností z terezínského ghetta, jímž prošla rovn ž Rúth. „Mnozí z nás po válce prost nem li kam jít, cesta do Izraele se jevila jako jasné Zešení,“ vypráví. I když se prý v pZedvále ném eskoslovensku tu a tam od ostatních d tí dozv d la, že je „židovská špína“, na echy nezanevZela. Naopak, starou vlast navšt vovala tak asto, jak jen to šlo. *** Známe se Zadu let. Pracovali jsme ve stejném deníku. Sedával s nohama ležérn na stole a důležit sledoval obrazovku. Jmenuje se David a patZí k nemnoha eským Židům, kteZí se po sametové revoluci rozhodli odejít do Izraele. „Bylo mi dvacet a cht l jsem odsud vypadnout. Izrael pro m byla nejjednodušší možnost. V d l jsem, že dostanu ob anství a nebudu žít na ulici bez zdravotního pojišt ní,“ vysv tluje tehdejší pohnutky pro aliju, izraelským zákonem garantovaný návrat do zem pZedků. Narodil se na Morav , teď žije v esku. Odešel by do židovského státu znovu? „Jak Zíká moje matka – jen hloupý Žid emigruje do Izraele. Myslím, že to bylo cosi jako mladická nerozvážnost… PZesto, nikdy neZíkej nikdy.“ David poprvé navštívil Izrael záhy po zhroucení komunismu. Podruhé tu už půl roku pracoval v kibucu, kde získal doporu ení k univerzitnímu studiu. Jako Izraelec se ale prý cítil až v okamžiku, kdy se nau il hebrejsky. Když pak už jako ob an židovského státu erpal podporu pro mladé pZist hovalce, pocítil i vd nost. A závazek. První znechucení se dostavilo v okamžiku, kdy se rozhodl v Izraeli oženit. A narazil na náboženské úZady, které o sňatcích rozhodují. „Mn na tu ňácích vadí jejich byrokracie. PZed svatbou sestavili komisi, která m la posoudit, zda se vůbec můžu v Jeruzalém oženit. Nesta ilo, že mám ob anství. Volali i mé
101 Ukázka elektronické knihy