někam podobně jako Juditu. Jen o něco slušněji, protože Judita už to fakticky přehání. „Přečetla jsem si tvoje deníky od začátku do konce. Je na čase, mami, abys konečně nahlídla věci tak, jak jsou.“ Judita si utírá pusu do utěrky. V jejích očích mě stigmatizuje i „neekologické“ používání papírových ubrousků. Teď mám chuť smát se já. „O žádné zneužívání nešlo,“ říkám s neochvějnou vírou ve vlastní slova. „Podle toho, co jsem četla, to zneužívání bylo. Já vím, že musí bejt těžký si to přiznat, právě proto bude lepší, když za ním půjdeme spolu.“ „Léta jsme se neviděli, nevidím k tomu důvod.“ „Proč v denících vlastně není nic o tom, jak jste se rozešli?“ „Prostě jsme se přestali vídat. To se tak někdy v životě stává. Myslím, že jsem toho prostě už měla dost.“ „Tak vidíš.“ „Měl ženu a dítě, to je všechno.“ Judita se zatváří, jako že je jí na zvracení. „Nikdy je neopustil,“ dodala jsem. „Proto ses na něj vykašlala?“ „Ne. To se mi právě líbilo.“ „Chodit s chlapem, co je ženatej?“ „Nechodili jsme spolu.“ „Jenom jste šukali?“ Zmínit, že něco takového bych si já ke své matce v životě nedovolila, by jen zvedlo stavidla Juditiných tirád na téma generačních posunů, které dokazují, že doba už se naštěstí proměnila, a možná dokonce až tak, že je zralá na onu „definitivní“ změnu, kterou však Judita nikdy nedokáže pořádně popsat. „Vím, že jste spolu jenom nespali, mami.“ „Tak vidíš.“ „Bohužel.“ Začíná mě to unavovat. 100
„Uvědomuješ si vůbec, že jsi kvůli Janovi opustila tátu?“ „Když jsme se s tvým tátou seznámili, už léta jsem se s Janem nevídala.“ „No a?“ Cítím, jak na mě doléhá únava po turné s Davidem. Nikdo nikdy z mého okolí pro tohle neměl pochopení. Vladimír mi vždycky hned na krk hodil děti. Turné si představoval jen jako flámování po hotelích. Navíc žárlil, a tak měl potřebu mi preventivně zatápět, abych si náhodou nemyslela. Mám toho všeho dost. Zatímco mi má rodina vyčítá aroganci, jsem to nakonec vždycky já, kdo je v defenzívě a má tendenci se omlouvat. Byla chyba, že jsem na to téma s Juditou vůbec nějakou debatu připustila, myslím si. Kvůli tomu má teď mylný pocit, že má právo po mně chtít, abych jí skládala účty ze života, o němž nejen nic neví, ale navíc si ani nic z toho, o čem doopravdy byl, nedokáže představit, protože celá ta doba je nenávratně pryč. „A co kdyby se to, mami, stalo mně?“ Ta nehorázná manipulace mě konečně zvedá ze židle. Jdu k prázdné pětilitrové krabici od džusu a hodím ji po dceři. „To po sobě neumíš ani uklidit?“ Judita mě pozoruje se založenýma rukama a s ironickým úšklebkem. Má trpělivost je u konce. „Opovaž se s tím ještě někdy začít.“
V posteli ještě narychlo odpovídám na pozvání na festival do Mnichova. Bude nejspíš zase celý online. Vzpomínám, jak se mi Jan svěřoval s tím, že festivaly nenávidí. Že ho vyčerpávají a ničí, a jak mi to z jeho 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521022
někam podobně jako Juditu. Jen o něco slušněji, protože Judita už to fakticky přehání. „Přečetla jsem si tvoje deníky od začátku do konce. Je na čase, mami, abys konečně nahlídla věci tak, jak jsou.“ Judita si utírá pusu do utěrky. V jejích očích mě stigmatizuje i „neekologické“ používání papírových ubrousků. Teď mám chuť smát se já. „O žádné zneužívání nešlo,“ říkám s neochvějnou vírou ve vlastní slova. „Podle toho, co jsem četla, to zneužívání bylo. Já vím, že musí bejt těžký si to přiznat, právě proto bude lepší, když za ním půjdeme spolu.“ „Léta jsme se neviděli, nevidím k tomu důvod.“ „Proč v denících vlastně není nic o tom, jak jste se rozešli?“ „Prostě jsme se přestali vídat. To se tak někdy v životě stává. Myslím, že jsem toho prostě už měla dost.“ „Tak vidíš.“ „Měl ženu a dítě, to je všechno.“ Judita se zatváří, jako že je jí na zvracení. „Nikdy je neopustil,“ dodala jsem. „Proto ses na něj vykašlala?“ „Ne. To se mi právě líbilo.“ „Chodit s chlapem, co je ženatej?“ „Nechodili jsme spolu.“ „Jenom jste šukali?“ Zmínit, že něco takového bych si já ke své matce v životě nedovolila, by jen zvedlo stavidla Juditiných tirád na téma generačních posunů, které dokazují, že doba už se naštěstí proměnila, a možná dokonce až tak, že je zralá na onu „definitivní“ změnu, kterou však Judita nikdy nedokáže pořádně popsat. „Vím, že jste spolu jenom nespali, mami.“ „Tak vidíš.“ „Bohužel.“ Začíná mě to unavovat. 100
„Uvědomuješ si vůbec, že jsi kvůli Janovi opustila tátu?“ „Když jsme se s tvým tátou seznámili, už léta jsem se s Janem nevídala.“ „No a?“ Cítím, jak na mě doléhá únava po turné s Davidem. Nikdo nikdy z mého okolí pro tohle neměl pochopení. Vladimír mi vždycky hned na krk hodil děti. Turné si představoval jen jako flámování po hotelích. Navíc žárlil, a tak měl potřebu mi preventivně zatápět, abych si náhodou nemyslela. Mám toho všeho dost. Zatímco mi má rodina vyčítá aroganci, jsem to nakonec vždycky já, kdo je v defenzívě a má tendenci se omlouvat. Byla chyba, že jsem na to téma s Juditou vůbec nějakou debatu připustila, myslím si. Kvůli tomu má teď mylný pocit, že má právo po mně chtít, abych jí skládala účty ze života, o němž nejen nic neví, ale navíc si ani nic z toho, o čem doopravdy byl, nedokáže představit, protože celá ta doba je nenávratně pryč. „A co kdyby se to, mami, stalo mně?“ Ta nehorázná manipulace mě konečně zvedá ze židle. Jdu k prázdné pětilitrové krabici od džusu a hodím ji po dceři. „To po sobě neumíš ani uklidit?“ Judita mě pozoruje se založenýma rukama a s ironickým úšklebkem. Má trpělivost je u konce. „Opovaž se s tím ještě někdy začít.“
V posteli ještě narychlo odpovídám na pozvání na festival do Mnichova. Bude nejspíš zase celý online. Vzpomínám, jak se mi Jan svěřoval s tím, že festivaly nenávidí. Že ho vyčerpávají a ničí, a jak mi to z jeho 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS521022
strany přišlo jako nafoukanost. Místo aby byl rád, že o něj někdo někde stojí, lituje se kvůli průvodním jevům úspěchu, který mu ostatní jednoznačně závidí, říkala jsem si, ještě než mi vyšla první kniha. Neměla jsem o tom všem tehdy ani ponětí. Jan později dostal místo v ústavu, oficiálně vedl pracoviště samizdatu, ale vlastně si dělal, co chtěl. Občas sice i z ústavu musel někam vyjet, ale už bez toho vyčerpávajícího cirkusu kolem své osoby, kdy člověk deklaruje názory, o nichž není přesvědčený, sebevědomí, které nemá, a vděčnost za pozvání, kterou necítí. V podstatě to arogance je a Vladimír mi ji nejspíš vyčítal právem. Ale jak bez ní předpokládat, že to, co člověk tvoří, vůbec může zajímat ostatní? A na každé akci se navíc zaručeně najde idiot, co vás čistě z hecu přišel sejmout, a nelze mu to ani říct, aniž by vás označili za hulváta. V uších mi bzučí tinnitus jako jekot proti všem. Píšu další e-mail Otovi. Už několikátý den mi neodpovídá. Volat mu nechci. Navrhuji, abychom na tu záležitost s Emou prostě zapomněli. Že chápu, že to s ní nechtěl komplikovat, a já že to nehodlám komplikovat mezi námi dvěma. Za těch pár dní se mi to rozleželo. Kdybych byla mladší, něčeho takového bych nebyla schopna. Uražená ješitnost by mi to nedovolila. Dělala bych „scény“. Je skvělé, že něco jako zralost skutečně existuje. Pak se otevřou dveře. Stojí v nich Judita a ve tváři má sveřepý výraz. „Kdyby se to stalo mně, tak bys ho přizabila! A taky je hnusný poslat svýho prvního kluka do prdele jen proto, že na rozdíl od nějakýho čtyřicetiletýho mača v životě ještě nic nedokázal.“
David huláká na celý podnik a mé studentky a studenti mu visí na rtech. Trval na tom, že se s nimi nebude scházet v žádné „debilní učebně“, tam prý „nebude šaškovat“. Vybrala jsem hospodu hned vedle školy, kde mají otevřeno už od rána. Stoly kolem nás jsou obsazené lidmi, co mají po šichtě už před polednem: profese, které stále ještě nelze odklonit do Číny ani automatizovat. Jsou tu Romové, Ukrajinci, socky. Lidé, kteří mě odjakživa fascinovali svou prostořekostí a jednoduchými recepty na život, co fungují. Vladimír mi dřív předhazoval „normální lidi“ s jejich „normál ními problémy“ jako lék na mé tvůrčí krize a s gustem opakoval, že nikdy není pozdě začít s „opravdovou prací“ a po večerech si například doplnit nějaké užitečné vzdělání. Dodnes, když mi práce nejde, stáčejí se mé myšlenky k nějaké večerní odborné škole. Bohužel obrazový materiál k tomu je vždycky stejně chudý: je mi třináct, stojím u ponku a hmoždím se s nějakým věšáčkem pro matku k Vánocům v hodině pracovní výchovy na základní škole. Je s podivem, jak může i člověku s obstojnou fantazií v jistých ohledech naprosto scházet představivost, což ve chvílích mých propadů slušně přispívá k celkové zamindrákovanosti. Jan si našel teplý flek v ústavu ve chvíli, kdy jak říkal, už měl „rajzování po čteních plné zuby“. Řekl mi to, když jsme se náhodou potkali na oslavě narozenin společných známých — to už jsme spolu dávno nebyli. Na okraj tehdy zmínil i argument peněz. Na Klářiny finanční nároky si stěžoval, co jsem ho znala. Jejich manželská postel, která stejně jako kliky na oknech vypadala jako pozlacená, a designové hlouposti v jejich bytě mě už tenkrát šokovaly. Tohle že je domácnost chlapa z undergroundu? Tahle maloměšťáckost? divila jsem se jako ani ne dvacetiletá. Tenkrát jsem byla přesvědčená o tom, že zlatou postel si vymohla jeho žena. Dnes mám za to, že vášeň
102
103 Ukázka elektronické knihy